Černý host.
Dvůr paní králové je na Mělníce,
leč paní, krásné dříve, zvadlo líce,
co zemřel král, už drahně přešlo času,
a jíním třpytí se noc jejích vlasů. –
Den podzimní a z povltavské strany
mhla choulí se a vzrůstá na balvany,
a dujný vír, jenž kalné zmítá Labe,
stvůr divný zjev jí z balvanů těch dlabe.
Spí paní v lenošce. V snu z okna zhlíží...
Hle, šedý rytíř k pavlánu se blíží,
juž z dáli dvorně králové se kloní
a hravou rukou v strunách loutny zvoní:
„Ó vzácná paní, snad že touhou mřete?
Jsem troubadour, už síň mi otevřete,
vím, že je smutno opuštěné vdově,
líp v Kostnici vám bylo na Rychnově.
66
Sněm, Kristovu jenž zlepšoval tam víru,
k své ochraně květ sezval kavalírů,
a sličná paní králová, když chtěla,
z nich nejkrásnější kytku k vůli měla.
Já ve snách viděl jsem v tom městě svatém
pych hedbávný i hřích zdobený zlatem;
vždyť z daleka tam spěchal velmož mnohý,
by zlíbal choré papežovy nohy.
Já z vůle sultánovy, zbaven míru,
čas drahný toulal jsem se po Epíru,
k vám zavítal jsem na pozdní své pouti,
snad líbí se vám něco poslechnouti?...“
Už k paní do komnat jde postať sivá
a před se zrakem zarudlým se dívá...
„Kdo’s, pěvče, rci,“ dí paní zvučným hlasem,
„mluv, odkud přicházíš tak pozdním časem?“
„Já z těch jsem krajů přišel, snad vám k vděku,
v nichž pán váš ondy bloudil na útěku,
když sok můj „Ilderim“ jej stíhal drahně,
a král leb v parách měl a nohy v bahně.
Tam zrozen jsem, ač bez otce a matky,
leč mé jsou paláce i chudé chatky;
nač pevný byt? Kam noha moje spěchá,
tam každý vše i bydlo své mi nechá.
67
Já ubožákům krátím život bědný
a kupčíkovi zboží skládám v bedny;
hned v cár se odívám, hned v hedbáv řízy,
a vzrostu jako strom, když pln je mízy.
Dřív v Carhradě jsem trávil mladá léta,
ztad vyjížděl jsem do širého světa,
a tisíců jsa hostem v podvečeru;
z měst prázdných vyjechal jsem v ranním šeru.
Kdy navštíviti toužím lidská sídla,
tu síla má jak orel vzepne křídla;
mně komoněm je mlha temnosivá,
a za mnou tíhne káň a havěť divá.
Skryt perutí jsem svého nesedlance,
tam nad Vltavou vizte toho vrance;
ej, čeká juž, hned vzpíná se, hned stojí,
a rmutem vašich mlak svou žízeň kojí.
Hle, vzpíná se a z nozder páry dýme;
kříž na kříž záhy Čechy přeletíme,
a zde-li nejdřív uklonil jsem líce,
tož platí vám jen, hrdá panovnice! – „
A zpívá juž, leč každým zvukem písní
mhla dusná v síních královských se tísní,
a slovo za slovem, jež se rtů zvučí,
dech panin zaráží a ňadra mučí. –
68
„Jdi, ustaniž, jsou tygrové v tvém oku,
zlý pohled tvůj mi dýkou vázne v boku,
a z písní tvých, jež chroptíš, sesinalý,
strach na srdce i na duši se valí!“
„Nuž odejdu, má paní, bez prodlení,
jen přejte ještě ruky políbení...“
I kloní se jak mrak, jenž setí straší
a těžkou chůzí hradní kavky plaší.
A plna strachu paní z okna zhlíží;
hle, mlhy divný shluk se řekou plíží...
Toť hrozný kůň, jenž v peřejích se koupá,
a jemu na hřbet šedý rytíř stoupá.
„Nuž, vzácná paní, nevraštěte líce;
své srdce zanechal jsem na Mělníce!...“
a hlavu kloně paží kyne stranou:
„Dnes zřel jsem vás, a zítra na shledanou!
Dál přehlížet jdu pole k svému lovu,
a toužíte-li zvědět, jak se zovu,
tož vězte již i s dvořenínů sborem,
že ruka vaše líbána je Morem.“
I vykřikla – a bdí: strach rve ji duši,
hruď chvěje se a srdce mocně buší;
zda těžký sen, či skutečnost je, neví...
Jen, paní, sečkejte, čas vše vám zjeví!
69