Nemohu a nechci!
Den zapadá, den zhasíná, den umírá, den hyne
a do mé duše pojednou stesk jakýs divný plyne;
zrak hledí v zášeř jedliny a v mlhy sivá stáda
a z lesů těch se v snění mé stín bledé ženy vkrádá.
Proč vkrádáš se mi v duši zas a rušíš moje snění?
Já vzdorem zatarasil hruď, v ní přístěnku ti není,
já požár krve uhasil a rouškou zastřel oči
a žlutým listím vzpomínek vír mrazný v lebce točí.
Pryč z lesů těch a z krajů těch, pryč z končin toulky denní,
nic z tebe v duši není již než stín; ten pravdou není;
jsi balvan mlh, jímž zrak mi zvlh’ a zbledla temnost vlasů,
pryč strašidlo, pryč příšero mých v pláči zašlých časů!...
35
Ne, anděle můj, vrať se, stůj a do očí mi hledni,
noc přejde též, noc prchne též, pak k světlu vzletném bědni,
ať hněv a lítost divocí jak oři v duši řehcí,
já zapomenout nemohu a zapomenout nechci!
36