Nemohu a nechci!

Adolf Heyduk

Nemohu a nechci!
Den zapadá, den zhasíná, den umírá, den hyne a do mé duše pojednou stesk jakýs divný plyne; zrak hledí v zášeř jedliny a v mlhy sivá stáda a z lesů těch se v snění mé stín bledé ženy vkrádá. Proč vkrádáš se mi v duši zas a rušíš moje snění? Já vzdorem zatarasil hruď, v ní přístěnku ti není, já požár krve uhasil a rouškou zastřel oči a žlutým listím vzpomínek vír mrazný v lebce točí. Pryč z lesů těch a z krajů těch, pryč z končin toulky denní, nic z tebe v duši není již než stín; ten pravdou není; jsi balvan mlh, jímž zrak mi zvlh’ a zbledla temnost vlasů, pryč strašidlo, pryč příšero mých v pláči zašlých časů!... 35 Ne, anděle můj, vrať se, stůj a do očí mi hledni, noc přejde též, noc prchne též, pak k světlu vzletném bědni, ať hněv a lítost divocí jak oři v duši řehcí, já zapomenout nemohu a zapomenout nechci! 36