Mech.

Adolf Heyduk

Mech.
Ať jdu tam anebo sem, k dědině či k městu, napořád stín za stínem zaléhá mi cestu; ve dne, v noci – naschvál snad – stále vždy a stejno kráčí se mnou v před i v zad tajemné to hejno. Jen když v mech si uléhám, menší se a krátí; proto mech rád nad vše mám, když jej slunce zlatí. Tož až stíny v šíř i v dál v noc se věčnou stekou, uhostím se jako král v mechu rakev měkkou. – 24