Hrozno!

Adolf Heyduk

Hrozno!
Ó hrozno! – Umíráš! Já bez tebe mám žíti? Kde květných polibků mých kvésti bude sad? Co pro mne slunce pak, co štěstí vlnobití? Kým bude dozrávat mé duše vinohrad? Čím zkvetou písně mé, když září ne tvých vděků? Kdo v spící jejich hruď jim vdechne citů pel? Kdo mysli peruť dá a chorým ňadrům léku? Kdo vlíbávlíbá do čela snů štěstí sladký žel? Kdo slovem jediným vzdor bouře v lebce zmůže a něžně promění ji v božství slunný chrám, kde kvetou rozkoše a štěstí věčné růže? Kam zanese mě žal, až bloudit budu sám? Až ty mi odejdeš, stesk v žití tmu mně vnočí, vždyť navždy duši mé tvůj zmizí jarní zjev, a žárem lítosti mi slzet budou oči a mořem výkřiků má všecka shoří krev. – 69