Noc bez svítání.

Adolf Heyduk

Noc bez svítání.
Milliony květů hledí země zmladlá toužně blankytného nebes do zrcadla, v hor i moří nitra klíčí naděj tklivá a vítězné slunce hymnus světla zpívá: Barvami a vůní jaro v květech hýří, z třemch se zvolna snáší pelu vonné chmýří, duši mou však táhnou smělci prostopášní, černí žalů mniši, kati rudých vášní. Jak je usmířiti, zkonejšit jak asi s ponurými druhy dav červené chasy? Jak utlumit náhlý jejich sporu příval? Snad bych růžovou jim píseň mládí zpíval. Však zda domohu se čistých její zřídel? Zdali z úderu je chytnu ptačích křídel? Lapím-li je z chvění srdce motýlova? Z lesku zlaté sítě, již si pavouk snová? 18 Písně, 7mladé písně, kdo vás v plamen vznítí? Dal bych za vás blažen purpur svého žití!... Znikly jste jak slunce, duše jasu nemá a noc dlouhá vstává, veliká a němá. 19