Svár.

Adolf Heyduk

Svár.
Víš, jak jsem jásal, vzkřikl a stich’ v sevření rukou tvých růžových a jiskřil jak plamen mladý, když líbal jsem tvé vnady. Jak naše duše májových dnův dvě byly studně přání a snův, jež v citův hloubce se druží jak tělem žena muži. Milosti vínem jak šťastných chvil rozum i cit náš všechen se zpil, a žhavou rozkoší těla krev naše zešílela... Jak rudé vášně ohnivý květ, zbujel a skryl nám nebe i svět, leč srdce sobě blízká slast spjala dioniská. 53 Ten blahý jas a bolestný sten, žitím byl prodán i vykoupen; s andělem ďábel se svářil o dva, jež život mařil. 54