Vysvobození.

Adolf Heyduk

Vysvobození.
Když matka po boku mi stála, tenkrát bylo snáz, jen radost v mladém srdci plála, teď pálí mne tam mráz a z tisícerých klamů tísně bouř žití zpívá tam své písně; čím budovat jí hráz? Dny mého mládí hynou v dáli a v smutném pláči mrou, dřív s kvítím na luhu se smály a štěstí slunnou hrou; teď hledí na mne vyčítavě a mne to buší, víří v hlavě a v duši mhy se strou! 90 Jdu žhavým pískem utrpení v poušt žití bouři vstříc, jdu mořem slz, v němž dna už není, jen vln vždy víc a víc; kdo divokém jich u příboji můj slyší křik a kletbu moji? Kdo? Běda, nikdo nic! Jsem na rozcestí svého žití, kam jít mám? Nevím kam, mám v smrt, mám v nový život jíti? Nic nikde nečekám; ač vášní otrokem a bludu, čin svobody přec konat budu, svou rukou smrt si dám! 91