V život!

V život!
Na stráni do chládku jsem leh’ a děl jsem teskliv trochu: Už lásky nech a zpěvu nech a zmoudři, starý hochu; jdi, vezmi bibli do rukou a zbožně v chrámě klekni, což méně v klidu šťastni jsou, kdo činí tak? No, řekni! Ba, věru, věru, přemýšlím, proč toulky jsem měl sudbou, však sotva že tak k sobě dím, jdou mimo ženci s hudbou; tou procitl zas písně tón, jež dávno v mysli spala, i zazvučel mých ňader zvon a krev má zajásala. 21 Jak střela jsem se z mechu zved’ a ruku tiskl k boku, vždyť zázrakem jsem zmladl hned též aspoň o sto roků; nuž, za životem; nemám strach, hruď znova výskat může; a je-li trní na cestách. jsou na trní též růže! Těch do kytice natrhám, ať duše má zas výskne, a na bujná je prsa dám, nechť znova krev z nich tryskne; nechť nachu toho záští v plen víc nežli ondy skane, už nelze jinak; v život ven, aťať, co chcechce, juž se stane! 22