Přítel.

Adolf Heyduk

Přítel.
Když bídou zmrskán jsem jak bičem pes, vždy útulku mi přeje v ňader skrejši můj přítel nejdražší, můj švarný les, ten zpěvák nejlepší a nejchytřejší. Či jako lidé hloupě žvástá on a vrtí hlavou snad neb blbě kývá, když z duše dere se mi zpěvný ston? Ne! Těší mne a šumně konejšívá. A domlouvá mi stále: „Vzmuž se, spěš, nač dětské výkřiky, nač babské lkání? Když svět tě kopl, v ráz jej kopni též, jen v tom je odplata a vyrovnání!“ 89