Čert je vem!
Vem čert ty vyžilce a baby,
jimž srdce divý zžírá hněv,
že ruce k objetí jsou slaby
a v žilách žabí teče krev.
Vem čert ty stářím vyschlé klepny,
již pohled touhy zovou zlem,
i slunný žár co žene v tepny
i stisk dvou rukou pod stolem.
Vem čert ty vyschlé kmetí stonky,
jimž protiven je mládí květ
a veselého smíchu zvonky
a rty, jež líbat chtí a pět.
Vem čert to svatouškovské smetí,
jež spěchá duše pouty spít,
když touží milém po objetí
a srdce na srdci chce bít.
82
Vem čert ty vyšeptalé bonce,
již jmou se láteřit a lát,
úst smavých šept když nemá konce,
a ret chce se rtů štěstí ssát.
Vem čert, kdo slepými být kážou,
když krása volá: Na mne hleď,
a křídla střihají a vážou,
když srdce rozkazuje: Leť!
Vem čert ty mravní patokáře,
již zatracují duší kvas,
když k celotu zvou důlky tváře
a k objímání útlý pas.
Vem čert ty kleštěnce a snopy,
již peklem straší napořád,
když hoch kol pasu děvče chopí
a v tanci šepce: „Mám tě rád!“
Vem čert ty staré moralisty,
již hříchem každý mají žert,
i žhavé písně, vroucí listy
a hubičky... eh, vem je čert!
83