Ráno na Cemešské dolině.
Všude ticho, s modlitbou jen ranní
oddychují stromy kol a keře...
Mlhy se tratí; na Marchotské stráni
kos se ozval, žárliv na soupeře,
že jej réva, jež se k dubu vzpjala,
drobným hroznem dříve na hod zvala.
Po cestě, kraj bohatýrských hrobů,
jede trojka; z dálky zvonek zvoní
na duze, kde visí pro ozdobu;
slyš ten temný dusot malých koní,
již se k dvorci blíží stále více,
jeden přes druhého frkajíce.
Od moře se vody safír blýská,
na korábech drobné vlají vlajky,
na hor ňadrech probouzí se víska,
z pastviny pak zvuk zní balalajky
snivě tak a truchle, že se v hrudi
tužba po vzlétnutí k nebi budí.
69
V tom podále na habrové houšti,
na něž sedla hrdlička si šedá,
jako střela dravý pták se spouští,
a jak šíp zas v oblaky se zvedá;
již svou kořist stih’... Viz, jak se třese!
Víš-li, kam ji dravec žití nese?
Nuže, nech té tužby v ňadrech vzňaté,
letem nezanecháš v nebi stopy,
jenom na té půdě vlasti svaté,
již probodlo tisíceré kopí
křivdy nájezdníků, vrahů práva;
k ní se vrať, v ní tvá buď smrt i sláva!
70