Blíž cesty kurhan druhých vyšší,
a na něm statný jasan vzrost’ –
kdo leží as v té horské skrýši?
Mám zkoumat-li to, cizí host?
Mám porušit-li meze hrobu
i stromu – živé kytky snad,
bych domýšlivě poznal dobu,
kdy reka rek v hrob otců klad’?
Zda v nakupené najdu zemi
hrot rezovatý, leb, jenž ťat?...
Slyš, jasan šumí haluzemi:
„Věz, mnou je bohatýr zde jat.
Já objímám ho kolem hrudi,
v mých kořenech spí klidný sen,
já hlídám ho, a kdo jej zbudí,
zla bouří bude unesen.
Sne, popřej jemu dávné síly
a z klidu míst ho nevyruš;
kde uspaly ho boje víly
a s jarým synem věrná druž?
Co po cizím ti bohatýru,
jenž dávno v jařmo smrtí pad’?
Či jeho meče chceš a kyru,
a jejich stáří sčísti snad?
Či toužíš z rodné jeho půdy
v dál, ve zámořskou svoji vlast,
vzít rytý kámen, obří údy,
a v skříň je dát, jak dravce v past?
Či sklon chceš vyměřiti čela
a důlkův očních šíř a hloub?
Chceš zbraň, již třímá ruka stlelá,
a zdoby, jež má prstů kloub?
Pryč! Kořen můj v hloub srdce vniká,
my spolu srostli – s druhem druh...
Či tebou znova protivníka
nám z dálných zemí poslal Bůh?
Viz, jak se Cemeš hněvem pění,
jak Čerkes v mrak se halí již,
a tváří zkaboněn se mění
a pomstu volá! Neslyšíš?
Viz, bouře vstává na západu
a v mračnech od Vlčích jde vrat,
kam s Morjákem šla na poradu,
co s tím, jenž v ty se hroby vkrad’.
Hleď, na Marchotské hřbety šplhá
a po všech skáče šachanech,
mé listí jejím dechem zvlhá,
to výstrahou ti; díla nech!
Nech hrobů těch, a mě nech spáti,
jenž sílu reka v dřeň jsem vsák’,
či zřel’s, by v orla křídly práti
kdys odvážil se zpěvný pták?
Nech, zpěvný ptáku, orla býti,
nech, loutko chvíle, rekův hrob,
leč v pamět hrstkou jeho kvítí
a snítkou mou si čapku zdob!
A chceš-li, zasaď doma snítku
a pěstuj ji, strom bude snad,
a pod ním kmet ať věstí dítku,
co čin, co pro vlast umírat!“