Bukvicová bába.
Vždy za jeseně na to vzpomínám:
Z hor bába podvečerem přišla k nám
a na lavici unavena klesla
i s ranečkem, v němž bukvice nám nesla.
Ty rozdávala darem po hrstech,
leč říkala, že krátí se jí dech
a dál že po svých půjde záhy z rána;
tvář pluhem strasti byla přeorána.
„Jsem chora,“ děla „nechte mě tu spát,
syn výživy mi nijak nechce dát,
a dcera někam do služby se chystá;
jdu na úřad a nemohu juž s místa.
Jsem velmi mdlá, mám velký uzel let
a pozejtří bych ráda byla zpět,
vždyť děti doma nutily mě k spěchu,
ač chora jsem a nemám dosti dechu.
35
Čím živit se, když ruka slába jest,
že sotva z lesa snáší suchou klest?
Syn, než by pomoh', pije radš a kouří,
a prosím-li, hned spílá mně a bouří.
Byl hodný hoch dřív, na vojnu než šel,
leč zvrh' se tam a všechen zdivočel;
nic neumí, jen po německu klíti
a v karty hrát a z ruky do úst žíti.
A dcera? Dřív jsem mnila, že to klep,
teď vím, že ne; s zlou přišla ze služeb:
má dcerušku, leč všecko na mne klade...
či zhynout má to stvořeníčko mladé?
A teď chce ještě do Vídně! Co tam?...
Tak o dva životy se starat mám,
ač pro svůj vlastní nemám ani sousta!
Ba, je to u nás neštěstí a spousta!
Či mám své lehké dceři věřit snad,
že na dítě mi bude posílat?
Kdo pracuje, ten uživí se všady,
však nechce nijak poslechnout mé rady!
Chce přece jít a mumle zas a zas,
že není doma práce všechen čas,
že mohla šat už míti pro Františku...
tož jdu jí tedy pro pracovní knížku. –“
36
„No, přes noc, myslím, okřejete snad,
až mdloba povolí a s žízní hlad;“
tak matka pravila a dobrým lékem
chléb režný podala jí s teplým mlékem.
A bába pojedla, však měla hlad,
a za kamna šla spokojena spat;
leč pojednou nám doneslo se k slechu,
jak stenala a popadala dechu.
Můj otec mlčky s postele se zved‘zveď,
šel k lékaři, s nímž brzo přišel zpět;
kol ticho vše, i mněli jsme, že spala,
však lékař děl, že právě dokonala.
Co na plat teď; byl pohřeb vystrojen,
my dětem vzkázali ten ještě den,
leč nikdo nešel, snad se báli platu
a neměli prý ani na útratu. –
Tak milé báby nikdo neželel;
syn propil chalupu a co kde měl,
a dcera kdesi na předměstí Vídně
dost dobře sloužila, než zašla bídně.
Jen my, když přišla jeseň: bukvic čas,
na starou bábu vzpomněli jsme zas
a na kanafas sukně pestře tkaný
a na ten velký šátek vyšívaný.
37
A na pohádek její pestrou směs,
jež posud slyším, jak by bylo dnes,
a na časy, jež jako mračna letí,
a na ten její hrob a její děti.
A na ty tváře plné ostrých ryh
a na to chvění rukou vysmahlých
a na tu starost její tisícerou,
by šťastnější než ona syn byl s dcerou.
Leč nebyl syn ni dcera. Pravil lid:
„Syn upil se; ves všecko zaplatit
pak Vídni byla přinucena mocí,
že dceru v špitál vzali za nemoci.“
A dítě její, jak to bývá již,
té horské obci padlo za obtíž;
skot páslo těm, v jichž statcích v zimě spalo,
až na úbytě v polích dokonalo. –
Ej, lépe jest mu věru v zemi tlít,
než jako bába snad či matka žít;
má aspoň za lože svou rodnou prsť
a s jara na ní květů s dětskou hrst. –
38