Jaro v hrobě.
Muž sedl k lůžku mladé ženy
a v ruce vzal jí ruku:
„Ó věř, čas brzy vytoužený
nám zazní z žežulčina kuku!“
I zvedla k němu líčko zbledlé
a trpce usmála se:
„Až kukačka se ozve s jedle,
kde budu já v tom krásném čase!“
„Kde? Bože, při mně, dole v sadě,
v němž s květem pták se druží,
a jabloň závistná tvé vnadě
zas bude jako kytka z růží.“
„Ó ne, mně nelze býti všude...“
a tvář jí počla pláti:
„až jabloň plna růží bude,
mně snítku půjdeš na hrob dáti.“
105
„Ne, ne! spíš žalem mně se stane,
co tvoje srdce tuší;
hruď svírá se mi, hlava plane
a srdce – neslyšíš, jak buší?“
Tak objali se v povzdechnutí,
jich rázem ztichlo lkání,
a duše obou na peruti
nes' v nebe anděl smilování. –
Sad znova kvetl – čarná píle –
i jabloň v slunné době –
já vím, že tuší jara chvíle,
kdo objati spí v hrobě. –
106