Jaro v hrobě.

Jaro v hrobě.
Muž sedl k lůžku mladé ženy a v ruce vzal jí ruku: „Ó věř, čas brzy vytoužený nám zazní z žežulčina kuku!“ I zvedla k němu líčko zbledlé a trpce usmála se: „Až kukačka se ozve s jedle, kde budu já v tom krásném čase!“ „Kde? Bože, při mně, dole v sadě, v němž s květem pták se druží, a jabloň závistná tvé vnadě zas bude jako kytka z růží.“ „Ó ne, mně nelze býti všude...“ a tvář jí počla pláti: „až jabloň plna růží bude, mně snítku půjdeš na hrob dáti.“ 105 „Ne, ne! spíš žalem mně se stane, co tvoje srdce tuší; hruď svírá se mi, hlava plane a srdce – neslyšíš, jak buší?“ Tak objali se v povzdechnutí, jich rázem ztichlo lkání, a duše obou na peruti nes' v nebe anděl smilování. – Sad znova kvetl – čarná píle – i jabloň v slunné době – já vím, že tuší jara chvíle, kdo objati spí v hrobě. – 106