Vánoční idylla.
Bouř venku zmítá se a padá sníh
a na oknech se taví jizby prosté,
v ní snědý muž, jenž moudrost váží z knih,
leč nad hlavou mu spousta záhad roste.
Je sám a sám a v sebe uzavřen,
svět vše mu vzal, naň lhostejně se dívá,
květ mládí neměl; rodiče jak sen
mu tanou v mysli, když se rozednívá.
Knih celé řady stojí po stěnách,
jen prostřed jedné malý obraz visí,
čas bystrým proudem s něho barvy splách',
leč neodplavil sličné ženy rysy...
Květ suchý pod sklem jest a zbytek stuh,
zda z rakve as či z „filosofů plesů?..“
Vše jedno juž, jeť ztracen srdce ruch,
jak v zimě ptačí píseň z ňader lesů. –
55
Slyš, vítr jal se prudčej' dveřmi vát,
snad skrýt se toužil také před nečasem,
však ne, kdos ostýchavě zůstal stát –
a z venku zaznělo to dětským hlasem:
„Narodil se nám Spasitel
Alelujá!
Ježíš Kristus, Vykupitel,
Alelujá!
Raduj se všecko stvoření
z Krista Pána narození.
Alelujá, alelujá!..“
A k dveřím kráčí rozmrzele muž
a k dítku sklání prosivělé skráně:
„No, malá poběhlice, pověz už,
kdo lhal ti něco o zrození Páně?“
„Má milá matka!“ „Viděla's ho snad?“
„Ach ne, leč řekla mi, že v knihách stojí,
že v Betlémě Bůh do jeslí ho klad',
a lid že vykoupí a choré zhojí.“
„To velká lež, jíž tmáři klamou nás,
by zapřeli jsme rozum, sami sebe!..
A kdo tě poslal žebrat v taký čas?“
„Ach, pane, hlad; a ruce mi to zebe!“
„Hlad?“ – V těžké dumy klesá mužná leb,
a ruka touží mírnit ňader chvění:
„Já pravdu chci, to dítě žádá chléb,
my oba mřem!.. Aj, kde je vykoupení?
56
Mřem každým mžikem, od zrození hned,
a dítka prvním ozváním je lkání,
zdaž tajemný ruch tvorstva sem nás ved',
jen k bídě povšechné a umírání?
Všem, všem jest mřít! Jeť země samý hrob,
jen slepému se krásnou zdá být, brachu;
toť jabko sodomské, vně čarných zdob,
leč uvnitř plno popela a prachu!
Co toužíval jsem kdys, vše bylo dým,
ač všechen svět jsem promyslil a schodil!
Čím stárnu víc, tím – běda – jistěj' vím,
že Spasitel se posud nenarodil!
Ta moudrost všecka psaná v spoustu blan
jest bájkou krycí vážnými se slovy,
ten výkřik lidstva znící se všech stran,
co život jest, spíš mysliteli poví.
Svět hyne jako podpálený keř,
zlých útrap jeho nebude juž konce,
smrt střílí v chudáky jali v plachou zvěř,
a v nach a hedbáv šatí svoje honce.
Ten spasen jen, kdo krásným činem sám
klid prsou svých a lásku jiných koupí,
vše ostatní je pouhý klam a mam
a blaha nedává, jen blaho loupí!“
57
A přes čelo si zvadlou rukou jel,
pak v ručku zkřehlou peníz vtiskl zlatý:
„Zde vezmi, není mnoho, bohužel,
na režný chléb a na teplejší šaty!
Jdi, dceruško, a potěš matku svou!..“
„Ach, na hřbitově dávno s otcem leží,
mě nechali zde samu, ubohou,
vždy žebrat mám, ať prší nebo sněží!“
„A kde jsi teď?“ – „Jsem u svých příbuzných.“
„A proč tě v také svátky z domu honí?“
„Ach Bože! Říkají: ,Jsme v časech zlých,
kde chleba vzít?’..“ a dítě slzy roní!
„Tak sama jsi?“ děl vlídněji zas muž
a v zrak jí zřel. „Vy oči, kterak pláte,
tak ondy...“ „Bože,“ vzkřikla malá druž,
„vy za sklem obraz matičky mé máte!“
„Jak?“ ptal se chvatně muž, „mé dítě, víš,
že obraz je to mateře tvé zlaté?“
„Ó však se pamatuji dobře již...
Vy také obrázku se podobáte!
Jej často matka měla v rukou svých,
a proto jí ho do rakve též dali...“
A dítě plakalo, a z mužových
též očí slzy v líce napadaly.
58
I vzdech' a zachvěl se jak bouří zlou
a dítě zved' a pravil: „Dítě milé,
jsi hezká, nežebrej! Chceš býti mou?..“
a za krk dítě chytlo ho té chvíle.
A výkřik štěstí jizbou zazvučel,
a po čem muž svůj celý život bádal:
mír v duši mít – v tom okamžiku měl
a hladě dítko blažen knihu skládal.
Nechť venku úpěnlivě vichor lkal,
dnes jaro zkvetlo v síni jako ztmělé,
i pěl – pěl s dceruškou a zrak mu plál –
zpěv lidu o zrození Spasitele.
59