Bez otázky.

Adolf Heyduk

Bez otázky.
Babička sedla ke krbu, ruce jí do klínu klesly, ze sivé hlavy pohádky na bledé rty se ji snesly; hned dětská drůbež okolo, kuřátkům rovna, se staví, v řetízek ruce spjaty jsou, v kytičku svity jsou hlavy. Babičce se rtů zvoní to pěkně, jak zlato když padá, zvuky ty v malá srdíčka ukládá drůbež si mladá; tvářičky rudnou červánkem, slunéčkem oko se jasní – babička vzdychla. „Babičko, patří to také k tvé básni?“ 98 „Patří, děťátka, dojista, i toho vzdychání dbejte; světem až život potkáte, na vše se pozorně ptejte. U mne již oko shasíná, pozdě je, líce mi vadne, též bych se ráda zeptala, nemám však otázky žádné!“ 99