Po letech.

Po letech.
Studentem byl, ještě hochem – ach, to milé zlaté mládí! – Viděli se u babičky a měli se rázem rádi. Bylo jaro, růže kvetly, v sadě bylo plno zpěvu; netušené šťastni byli – netušeně přišli k hněvu. Mířili je... „Ne,“ děl student, „nezačnu, jsem tvrdá hlava.“ „Tedy ty mluv, dítě!“... Marno, dívka byla ostýchava. Kráčeli kol sebe z chrámu; plakala... On pozděj letě spěchal k ní, by odprosil ji, odjela však kamsi k tetě. – 100 Odjel též a nespatřil jí; nový čas dal novou těchu, nevěděl, co u ní bylo pláče, vzpomínek a vzdechů! Nevěděla také ona, že mu bolest srdce klíní... Přešlo jaro, přešlo léto, přišla jeseň, přišlo jíní. Za zimy se našli znova – první sníh jim pokryl vlasy; ty, kde tkvěla políbení, zšedivěly nejdřív asi. Bodlo je to v starém srdci; jinak dříve, jinak nyní... Zmařena dvě lidská žití: přišly mrazy, přišlo jíní. – 101