Po letech.
Studentem byl, ještě hochem –
ach, to milé zlaté mládí! –
Viděli se u babičky
a měli se rázem rádi.
Bylo jaro, růže kvetly,
v sadě bylo plno zpěvu;
netušené šťastni byli –
netušeně přišli k hněvu.
Mířili je... „Ne,“ děl student,
„nezačnu, jsem tvrdá hlava.“
„Tedy ty mluv, dítě!“... Marno,
dívka byla ostýchava.
Kráčeli kol sebe z chrámu;
plakala... On pozděj letě
spěchal k ní, by odprosil ji,
odjela však kamsi k tetě. –
100
Odjel též a nespatřil jí;
nový čas dal novou těchu,
nevěděl, co u ní bylo
pláče, vzpomínek a vzdechů!
Nevěděla také ona,
že mu bolest srdce klíní...
Přešlo jaro, přešlo léto,
přišla jeseň, přišlo jíní.
Za zimy se našli znova –
první sníh jim pokryl vlasy;
ty, kde tkvěla políbení,
zšedivěly nejdřív asi.
Bodlo je to v starém srdci;
jinak dříve, jinak nyní...
Zmařena dvě lidská žití:
přišly mrazy, přišlo jíní. –
101