Bezdětek.

Bezdětek.
Jen z růžových že podušek vstal den, lán pole přeorával rozteskněn, v prsť silnou rukou tiskl těžký pluhpluh, z hloubky vzdech': „Tak přec mi ho vzal Bůh! Kdo zastane mě za několik let, až budu chor a málomocný kmet? Kdo bude polí těch, kdo statku dbát? A bez příbuzných jsem! Kam mám to dát? Či obci snad? ta na polích měj dost, však nic mi nečinila pro radost; a život v ní byl jenom stesk a kvil, co hocha na luskách mi rychtář zbil. Vad', churavěl a umřel; stojím sám a ženu jenjen na zhasnutí mám, proč ještě žít?“... A po hroudě se shýb': „Až budu jako ty, pak bude líp!“ 48 A zastavil, kol krku oprať vi1 a v koně švih' – kůň trh,' – muž mrtev byl, a ženu v zoufalství hnal žal i strach: s vším statkem svým se zžehla na horách. – 49