Rýč a pluh.
I.
I.
V lese zjevu ponurého
stojí v troskách starý hrad,
vesničané ze zdí jeho
vystavěli domků řad.
Komu patřil dřív? Kdož vědí?
smutně trosky kolem hledí
na luhy a do zahrad.
Jenom někdy časně s jara –
když se ztrácí sněhy s hor,
s říčky led a s luhu pára –
chodívá sem dětský sbor;
pak zde věru milo dleti,
vesele se točí děti –
hned tu smích a hned tu spor.
63
Taký hod zde ondy měli
s malou družkou malý hoch,
domek – hračku – stavět chtěli
u zdi, starý kde kvet' hloh;
drobné robili si cihly,
náhle v zemi něco stihly...
„Vyhrabem to,“ pravil hoch.
Hrabali a v konec díla
divnou vyhrabali věc,
zbroj jakous – ač těžká byla,
domů donesli ji přec;
potěšil se otec z kovu;
„Bude pluhu na obnovu
zbroj, již nosil praotec!“
Zanes' ocel ke kováři;
děti od časů pak těch
s veselejší povždy tváří
vídaly se v starých zdech;
až zde kdysi v jara sklonu
našly srdcí zlatou sponu
a květ štěstí na ústech. –
64
II.
II.
Na kovárně rudne výheň,
zrovna jako krev
jiskry srší, v kladiv spády
veselý zní zpěv:
„Zvoň, má stará kovadlino,
kuj, perlíku můj,
a ty planá okovino
ruče odskakuj.
Z nalezené panské zbroje –
pomáhej mi Bůh –
radlice buď naložena
na sousedův pluh;
chutě kladivo i měchy,
ohni, tuž se již,
ruče, hbitě bušit budu,
ohni, přikaliž!
65
Rýč i kroják zocelíme,
obnovíme plaz,
aby půdu rodné země
ukypřily zas;
a přijdou-li nepřátelé
statky brát i řeč,
z rýčů píky urobíme,
z radlic meče v seč!
66
III.
III.
Vzdychala si, stýskala si
v lese při obrázku:
„Zachovej nám, milý Bože,
mladou naši lásku,
mladou lásku, mladé blaho,
mladé naše štěstí,
zkvetloť, že ho srdce moje
může sotva nésti.
Nerozluč nás, nevzdaluj nás,
svatá matko Boží,
denně Ti mé ruce k sloupu
květný vínek složí
z podlísek a ze sasanek,
z plamínku a vřesu;
ty až zvadnou, mák a hvozdík
z polí Tobě snesu!
67
Nerozluč nás, svatá máti,
ale spoutej úže,
aby naše srdce kvetla,
jako kvetou růže;
by nám láska navždy byla
žití zlatým klíčem!..“
„Dejž to Pán Bůh!“ doložily
na poli pluh s rýčem.
68
IV.
IV.
V krčmě muži pohromadě sedí,
strýce Čejku přemluviti hledí,
aby skončila se jednou váda:
„Dej Andulce Tomše, máť ho ráda,
neztrpčuj jí život, máte dost;
hoch je pilný, pracovitý, hodný,
třebas by mu scházel domek rodný,
nad statek je lepší poctivost.“
„Ovšem, ovšem,“ vážně Čejka vece,
„ale peněz potřeba je přece;
o dceru se věru bojím svoji,
také pilným nouze léčky strojí!
Nechci já, by stihl ji kdy žal,
proto...“ – „Hm, vždyť Tomáškova ruka
zažene jej přes humna i luka;
dej mu ji!.. Tys také chudou vzal.“
69
„To je pravda!..“ „A pak, kmotře, znáš-li
bohatneš, co rýč a pluh ti našly,
jimiž Tomeš vzdělává tvé lány;
pohleď jen, jsou jako malovány!
Jí i jemu děkovat to máš,
dřív tvá pole byla samé pýří,
nyní z něho klasy k nebi míří,
po půl stébla, sám to říkáváš.
Dej mu ji, sic do nemoci padne;
cos jim odřek', tím víc děvče vadne,
při práci si stále k srdci sáhá,
a jít na přástky se také zdráhá;
ondy, právě když jsi mýtil les,
viděl jsem ji plakat při obrázku;
že ti umře! Znám já takou lásku,
pak si to sám, kmotře, k Bohu nes!
Či ji chceš dát tomu Martincovu,
jenž měl zámek studně při okovu,
by mu soused nevážil z ní vody?
U toho by měla pěkné hody!..“
„To bych ji radš umřít viděl spíš!..“
„Tomšovi jí dej, ten vždy a všady
bude mít tvé dítě nad poklady,
šťastni spolu budou, uvidíš!“
„Ovšem“... „Ne-li, usmrtíš své dítě,
neotálej déle, jednej hbitě,
sice budeš litovat i s ženou;
či nechceš mít vnoučků na kolenou
70
a být šťastným štěstím dětí svých?“
„Inu, inu!“ – „Nu tak svol jen směle,
na faře to zjednej do neděle...“
„Až jak žena,“ pak se Čejka zdvih'. –
Ten, kdo váhá, přemluven je záhy.
„Ano,“ řekla žena, – plny vláhy
byly oči sedlákovy druže; –
Anička se rděla jako růže,
k Tomáškovi na humna šla ven:
„Pospěš, Tomku! Konec všemu boji;
naši povolili, budem svoji!..
Bože, jaký krásný je dnes den!..“
71
V.
V.
Kam pak as pantáta s paňmámou kráčí,
že cesta úvozem sotva jim stačí?
Na konec vesnice, fara kde stojí,
oběma myšlenky v hlavě se rojí.
Pantáta bafá si; paňmáma vzdychá,
u fary pojednou oba jsou zticha;
on fajfku v předsíni vyklepal kradí,
ona pak záhyby zástěry hladí.
Vkročili do síně, u dveří stáli.
Pan farář tázal se, co by si přáli.
Řekli mu: „Aničku, račte ji znáti,
sirotku Tomšovi hodláme dáti.“
Usmál se panáček: „No ať se zdaří:
chválím to, hodni jsou, a vy juž staří,
polovic starostí s beder vám zvednou;
mám vám je ohlásit za třikrát jednou?“
72
„To bude nejlépe; má-li to býti,
aby hned v provodu mohli se vzíti;
Pánbůh jim požehnej s nebeské říše!“
„Amen!“ a pan farář do knihy píše. –
Od fary ke statku hon jest jen krátký,
vstříc běží Anička dvorními vrátky,
směje se, poptává, doptává znovu,
co říkal pan farář od slova k slovu.
„Schválil to, vepsal to; víš, jak to chodí;
v neděli po ranní oba vás shodí.
Pánbůh Vám požehnej, mé zlaté děti!“
Anička s Tomášem v náruč si letí.
73
VI.
VI.
Pan učitel při oddavkách
hraje na varhany,
do kostela pospíchají
mládenci i panny;
plno šeptu v malém chrámě,
venku plno řečí...
už Anička s Tomšem šťastni
před oltářem klečí!
Jejich srdce, jejich duše
v jeden květ se svily;
kéž by jako dnes v tom chrámku
všude šťastni byli,
aby žalu nepoznali
v živobytí tuhém! – –
„Dejž to Bůh!“ té doby řekly
pod kolnou rýč s pluhem.
74
VII.
VII.
V Martincově statku valem
padá poval za povalem,
došky trhá času spár,
skot se ztrácí, drůbež plaší –
straší tam... ba věru straší:
svár!
Ovce stále něco dáví,
krev jim dojí zhublé krávy,
stodolu jim zničil žár;
dcerky jejich, ač jsou maly,
do pačesných suknic halí
svár!
Otec skrblil do únavy,
syn má věřitelů davy,
místo koní volků pár;
vše, co zanechali staří,
čím dál víc a více maří
svár!
75
Na řebřinách není hole,
schází voj i cevy v kole,
pluh a brany pouhý škvár,
sad je samé krtčí hrby;
šindel na chlév dávat skrbí
svár!
Martinec už k správě není;
žena je jak umučení,
jakoby ji zvednul s mar;
Kdo ubohou zbaví sloty?
Oba žene do žebroty
svár!
A tak všecko všudy hyne;
půl roku než ještě mine,
nezbude ni z došku cár;
z boháče je bídák chudý,
zahubil tam všecko všudy
svár!
Pusto, smutno vnitř i venku,
Tomšův tchán však na vejměnku
hoví si, a sto let stár,
učí vnoučka: „Dítě hodné,
běda, žihadlo kam vbodne
svár!“
76
VIII.
VIII.
Za večera s horských strání
do nížin se hnala bouř;
bylo dávno po klekání,
haslo veských krbů plání,
k zemi niž se snášel kouř.
Od severu hnal se příval,
za ním hromů temný ruch;
v statku lid už odpočíval,
pod kolnou, kde vůz vždy býval,
s rýčem jal se mluvit pluh.
„Viď,“ děl rýč, „můj brachu milý,
stáváme zde drahně chvil;
roboty nás uhladily,
když jsme otcův půdu ryly...
Víš-li pak, čím já dřív byl?
77
Kopím jsem byl dozajista,
statná třímala mne páž,
v boji jsem se nehnul s místa,
na „Škaredém“ pánů tři sta
když pobila selská stráž!
Na Vítkově, blíže Prahy,
velký měl jsem hodokvas!
Nepřátelé ztekli svahy,
leč my padli na ty vrahy
tak, že prchli s hanbou zas.
Na lipanském smrtném loži –
tenkrát byl jsem, ostrý hrot –
v pravo v levo, blesky boží,
bodal v plát jsem z kovu, z koží,
pana Bořka zrádných rot!
A južjuž jsme vítězili,
zlý však obrat přišel přec –
zatrať Bůh tu děsnou chvíli –
voj potrojný v jeden slili
Bořek, Chval a Krchlebec.
Padli jsme; pro boj těch časů
není bratře dosti slov,
podlehli jsme! V bědnou chvíli
naši chasu utratili
a nás v starý vrhli kov.
78
Nyní bídně ležím stranou,
neryju-li napořád
půdu tebou nezoranou...
a čím tys byl?“ – „Co ti hanou,
pýchou mi, jsem pluhem rád!
Též o sobě něco povím:
Zlou jsem práci konal kdys,
teď si aspoň v zimě hovím –
byl jsem plátem ocelovým,
do kterého bušil tys!
Teď mě na pluh upravili,
abych kypřil veský lán;
kdo nás našli, šťastni byli!
Vidíš, rýči, druhu milý,
nám i jim teď mír je dán.
Ty, již s námi zápolili
v boji, dávno skryl už rov,
a kdo po nich ještě zbyli,
do té vsi se utulili
pod doškový chaty krov.
Hospodář náš z té je sněti,
jíž byl zbraní cep a kýr,
hospodyně – časy letí –
po přeslici snítka z dětí,
jež zanechal bohatýr.
79
Hle, jak divně zahrává si
s lidmi nevyzpytný los;
pramáť perly pletla v kštici,
vnučka pansky jemných lící
nosí šátek na pokos.
Praděd kopím hnětl dlaně,
otkou vnuk – tak běží svět! –
onen v šišák skrýval skráně,
ten vydrovkou lebku chráně
vnoučkům v kytku váže květ!
Líp o rodnou dbají zemi,
nežli otcův svár a hněv,
a my též; vždyť ručejemi,
co jich bylo v Čechách, všemi
tekla pouze rodná krev!
Zloba-li však bude v blízku,
hospodář náš v pravý čas,
aby chránil svoji vísku,
mne i tebe na ohnisku
v prvý tvar dá překout zas!
Dobrou noc!..“ A v rozhovoru
ztichli oba rýč i pluh.
Vůkol vše jak po vymření...
Ach bratrských vášní vření
a zlých bojů chraň nás Bůh!
80