Pod deštníkem.

Pod deštníkem.
Den sváteční; mrak kryje les i lada, na zemi vyprahlou déšť jarní padá, a na lupení jeteliny mladé hebounce v drobných křišťálech se klade, a luka přes noc pojednou jsou mlada. Luh leskne se a traviny se skvějí, svém na vrcholu každá po krůpěji; klas zdárné setby kloní se vždy více, a pod okap se kryjí vlaštovice, a v kostele kněz zbožné amen pěje. Zvon hlasně vyzvání; lid z chrámu spěchá, a z tváří hospodářů září těcha, leč jako staří, potěšeno není to mladší, švitořivé pokolení, jež skrývá parádu a domů jechá. 88 Hle, dívka, dél jež v chrámu byla svatém, ven kráčí teď a zakrývá se šatem, tvář jako květ, jak jiskry planou oči; ač známí napřed jdou, přec zpět se točí, i v dešti zvolna jde, nechť jiní chvatem. Ven míří z města cestou ke vsi vzhůru; a za ní první s kostelního kůru jde mladý učitel a doutník dýmá; a nad kloboukem modrý deštník třímá; zřelť z rána v jihu vstávat těžkou chmuru. Teď zrychlil krok, snad doba volá slotná, leč ona před ním ustavičně zvolna, až došel ji a ruče z levé strany vzal pod deštník, i zrudla mák jak planý; snad že je poutá přízeň obapolná? – Vždy prší víc, leč oni volně dále a v jednom hovoru jsou neustále a nedbají, že poledne juž zvoní; k ní on a ona k němu zas se kloní, víc v cestě váznouce, čím jde to dále. Již pršet přestalo; jdou oba v suše a vyměnili srdce juž i duše, leč deštník nesevřen; to darmo není! Aj, prší pod ním perly políbení, těch nezří lid, jenž lačen k stolu kluše. 89 Juž valná byla doba po poledni, když do vsi přišli. – Pomlouvali jedni, a druzí řekli: „Věru, bude zvykem, zář k žití hledat v pršce pod deštníkem, by všetečnost nás nerušila všední! –“ 90