Den sváteční; mrak kryje les i lada,
na zemi vyprahlou déšť jarní padá,
a na lupení jeteliny mladé
hebounce v drobných křišťálech se klade,
a luka přes noc pojednou jsou mlada.
Luh leskne se a traviny se skvějí,
svém na vrcholu každá po krůpěji;
klas zdárné setby kloní se vždy více,
a pod okap se kryjí vlaštovice,
a v kostele kněz zbožné amen pěje.
Zvon hlasně vyzvání; lid z chrámu spěchá,
a z tváří hospodářů září těcha,
leč jako staří, potěšeno není
to mladší, švitořivé pokolení,
jež skrývá parádu a domů jechá.
Hle, dívka, dél jež v chrámu byla svatém,
ven kráčí teď a zakrývá se šatem,
tvář jako květ, jak jiskry planou oči;
ač známí napřed jdou, přec zpět se točí,
i v dešti zvolna jde, nechť jiní chvatem.
Ven míří z města cestou ke vsi vzhůru;
a za ní první s kostelního kůru
jde mladý učitel a doutník dýmá;
a nad kloboukem modrý deštník třímá;
zřelť z rána v jihu vstávat těžkou chmuru.
Teď zrychlil krok, snad doba volá slotná,
leč ona před ním ustavičně zvolna,
až došel ji a ruče z levé strany
vzal pod deštník, i zrudla mák jak planý;
snad že je poutá přízeň obapolná? –
Vždy prší víc, leč oni volně dále
a v jednom hovoru jsou neustále
a nedbají, že poledne juž zvoní;
k ní on a ona k němu zas se kloní,
víc v cestě váznouce, čím jde to dále.
Již pršet přestalo; jdou oba v suše
a vyměnili srdce juž i duše,
leč deštník nesevřen; to darmo není!
Aj, prší pod ním perly políbení,
těch nezří lid, jenž lačen k stolu kluše.
Juž valná byla doba po poledni,
když do vsi přišli. – Pomlouvali jedni,
a druzí řekli: „Věru, bude zvykem,
zář k žití hledat v pršce pod deštníkem,
by všetečnost nás nerušila všední! –“