Vavřincova studně.
Zem se chvěla, ve vsi lkali:
na píď trhala se zem,
studně vody nedávaly,
naříkáno vůkolem;
jenom v studnu Vavřincovu
prýštilo se vody dost,
lid bral okov po okovu,
Vavřince však jala zlost:
„Co pak já jsem studnu roubil pro ně?“
Zavřel ji, lid ze vrat zpátky honě.
Prosili: „Dej, zlá je nouze!“
„Nedám!...“ „Odměkči se přec!...“
„Napijte se třeba v strouze!“
zaláteřil Vavřinec.
Zavřel; lid však do vrat buší:
„Smilování! Probůh, dej!“
„Ne! Váš hluk mne nevyruší,
nedám, ani za krůpěj;
toť by tolary mi rostly v dlani
na hřídel i čepů spravování!“
48
Lehl. Na okno kdos klepe:
„Kmotře, vody! Hoch je chor,
schladí-li se, bude lépe...“
„Nedám!...“ „S píď jen, nad outor!“
„Ne, chceš, abych vstával z lože?
nevím, kam jsem klíče dal!“
„Nedáš?“ „Nedám!...“ „Ty můj Bože,
Sprav se juž!...“ „Jdi, rád bych spal! –“
Obrátil se Vavřinec a z hněvu
zaklel několikrát pro úlevu.
Usnul. Jiný klepe kdosi.
„Co zas?...“ „Nebuď krut a hluch,
ao džbán vody žena prosí,
právě pomohl jí Bůh,
z vody nemáš přece škody!...“
„Mám-li vstávat k vůli nim?
ber, kdokde chceš, já nedám vody!“
„Probůh!...“ „Už tě neslyším!
K vůli tomu dotěrnému lidu
ani v noci ještě nemám klidu!“
Spal. Tu zaklepáno znova:
„Starý otec – měj přec cit –
jednou nohou je jižstojíť skoro u hřbitova –
hrdlo touží ovlažit;
zhyne-li, pět na žebrotě
budeme vsi na obtíž!...“
„Mám snad k vůli ledajakéjakés slotě
v noci vstávat? Táhni již!...“
49
„Probůh dej!“ – „No, vyskočím-li z domu,
uvidíš, zač loket... u sta hromů!“
Za šera však z nenadání
sám na sobě okoušel:
žíznil rtoma, hořel skrání,
vstal a rychle k studni šel,
a juž okov dolů padá...
Ha, ta žízeň a ten pal!
Hlava hoří, ret mu zvadá –
okov v ráz se nabíral,
div nestrhl řetěz, jenž ho víže,
a Vavřinec tahá: „O té tíže!“
Zaklesnuto; chutě k vodě –
ale hrozno! Jaký zjev?
šedý mužík sedí v brodě...
Vavřincovi mrzne krev:
zírá, vytřešťuje oči,
stojí jako přimrazen,
v okovu se mužík točí:
vlasy jako mokrý len,
vousy dlouhé jako sítí v řece,
vlas jak vodopád mu kryje plece.
Strne sedlák, před ním stoje...
V tom hněvivě mužík: „Slyš,
chudým neměl’s z mého zdroje,
proto již ho neuzříš;neuzříš.
Hledej na statku kde koli,
50
marno, svědomím jsi kles’:
nevytěžíš chleba z polí,
ni ze studně vody, věz!
U těch však, jimž v nouzi nechtěl’s dávat,
budeš obého se dožebrávat!“
Zmizel. Sedlák ležel v mdlobě.
Když ho našli, kříšen v ráz,
divno však, když přišel k sobě,
prázdnou studnu měl, lid žas’ –
ale kolem u soudruhů
v studnách vody bylo dost,
bohatství jim rostlo v luhu,
jemu v srdci zoufalost:
dvůr mu shořel, spustla pole v stráni,
v studnu skočil; šílel při skonání.
Ale ve vsi mnozí praví,
u studně že zas a zas
v pláč pohroužen usedavý
v půlnoční se jeví čas;
váží: okov výš se smýká –
stoupá – zase padá zpět...
Vody sedlák hledá – vzlyká –
na hořící žízní ret;
první krůpěj, jež se v studni zrodí –
praví lid – jej zase vysvobodí!
51