Za dlouhých večerů (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 14) (1899)

1885-1886, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
XIV.
ZA DLOUHÝCH VEČERŮ.
1885–1886.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE.
[2] ADOLF HEYDUK:
ZA DLOUHÝCH VEČERŮ.
1885–1886.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE.
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4] ZA DLOUHÝCH VEČERŮ.
[5] PRŮVODEM.
„Není tomu dávno, ještě na počátku tohoto století, pokládány byly prostonárodní báje, pohádky a pověsti vůbec za věc pošetilou, za ničemný výmysl starých bab a chův, aby jimi ukrátily lidem nerozumným dlouhé zimní večery aneb ukonejšily nepokojné děti v sen. Kdokoli se hlásil pod korouhev domnělé vzdělanosti, kterou doba Josefínská vztýčila, pokládal za potřebu nevyhnutelnou i za svatou povinnost všech takových, jak za to jmíno, jalových plodů hrubé, nevzdělané fantasie z hloubi srdce nenáviděti a podle nejvyšší možnosti je potlačovati. Ale když v průběhu času z té samolibé strojené vzdělanosti znenáhla se vyvinula skutečná, pravá snaha po vědě a po pravdě, počali mužové, kteří se obírali poznáním svého národa, 7 přemýšleti a vyšetřovati, jsou-li skutečně takové báje a pověsti nahodilý, neužitečný a nedávný výmysl prostého lidu, anebo mají-li v sobě jaké starší a hlubší jádro?
Ano, prastaré báje pohanské přejímají potud ještě, přese všecko působení novověké osvěty, národní život náš ve způsobě pověr, předsudkův, obyčejů, přísloví a jiných návyků, ve kterých se zrodily a vyrostly.“
KAREL JAR. ERBEN.
[8]
Pověsti národní.
Pověsti národní, vy květy chvil štěstí dávno ztracených, vy charpy blankytné, vy zvonky i zlaté klasy z našich líh, vy v bouřích schřadlí motýlové, vy zlaté mušky jarních dob, jak rád vás mám, když ústy kmetů svůj časný opouštíte hrob. Pověsti národní, vy slzy v čas jarní vzdychajících skal, vy stesky zadumaných lesů, sny měsíce, jenž v horách spal; vy v taji vytrysknuvší zdroje, jež na hruď svěží vine luh, vy prýštíte, by kleslá křídla si vámi svěžil lidský duch. 9 Pověsti národní, vy včely, jichž roj k nám z věků přiletěl, jež hrudi med jste nesly darem a srdci něhy skvostný pel; vy rosné kapky na pažitě lad oteckých a rodných niv, z vás perly jsou, když mysli jasem vás pěvec nítí světu v div. Pověsti národní, vy kněžky, ač svatyň dávno propadlých, vy květy věkovitých stromů, jichž nezžeh’ mráz a nerval jih; vy křišťály, v nichž pohled slunce v zas oku roste v duhy zjev, ó, buďte zdobou snivé mysli, v níž z myšlének se hráni zpěv. Pověsti národní, vy ptáci, již dávných časů pějí sen, vy číše tajemného šera, cit jimiž chví se opojen; vy hvězdy třepotného lesku, jest nad zář slunce vaše moc, ó, sviťte novým časům k vděku v tu dějin našich snivou noc! 10
Úpis. Pověst lidu moravského.
Událo se pod Hukvaldy, jak jsem slyšel, povím; vystřídal se šelma vrchní s šelmou vrchním novým. Vykoupil si panské pole domkář na vše časy, starý vrchní shrábnul obnos tajně do své kasy. Domkář úpis chtěl. „Nač toho? buď jen prosta trudu; nikdo peněz nepožádá, pokud vrchním budu!“ Na to tiše kancelářský: „Jen až budeš v pánu, jinak bude, potom já se tady vrchním stanu!“ 11 Zemřel starý, bez odkladu nový vzkázal muži, aby platil do důchodu, za pole co dluží. „Já? já platil! dávno tomu, po kvitanci prahnu, srovnáno je, nevěří-li, vše mu odpřísáhnu.“ Nevěřil mu, dřív co platil, zas měl platit draze... „Já chci úpis, vykaž se mi!“ hnal ho ku přísaze. – Přec domkáři pole vzali, vrchní řádil divě: „Do žaláře, do pout s chlapem, přísahal nám křivě!“ S rodinou by rozloučil se, klusal domkář domů, stěžoval si, naříkal si těžkou na pohromu. Smrákalo se – přišel k lesu, zalamoval hlavu: „Milý Bože, kdo mi tady dopomůže k právu?“ 12 V ústrety mu stařec vyšel: „Nestýskej si, brachu, doufej v Boha, pomohu ti, buď jen beze strachu. Pojď!...“ Pod dubem v lese stáli, kmet – zrak jako tuče – dup’ a zvolal: „Vrchního hned přiveďte mi, ruče! S kvitancí sem přiveďte ho, nevěrného sluhu, srovnám spor, by nechtěl nový splaceného dluhu!“ Na ráz z půdy udupané černí, nevídaní – kde se vzali, tu se vzali – skočili tři páni. Prostřední se chví a stená, zlá mu snášet muka, za kup řádně podepsaný list má jeho ruka. Vzal ho kmet, dal chuďasovi: „Vrať se klidně k zámku! ukaž pánům, dobře věru znají tuto známku!“ 13 Dupnul, zmizel; propadli se páni černých tváří. S úpisem hned ráno čekal domkář v kanceláři. A když vrchní viděl, slyšel, údy se mu chvěly, v pátek kněze povolal si, umřel před nedělí. 14
Dobrodinec.
Po tři léta trval vdovin spor s Rožmberským vladařem a pány, a když skončen ženě na úkor, zabrán domek s pole dvěma lány. Naříkala: „Jaký hrozný čas! Z čeho živy budou drobné děti? Dobrodinec chudých dávno zhas’, hůř nám teď, než ptákům v lesa sněti! Běda, běda! mám-li zoufat snad?“ a jak beze smyslů běží k lesu; žal do hloubky chorých ňader pad’, ona s pláčem do vlhkého vřesu. „Spravedlivý, milý Bože můj, pošli pomoc pro ubohou vdovu, malé děti moje opatruj, bez chleba jsou, bez rodného krovu. 15 Není, co by za nehet kde vzal, zdrávi pobral neduh mnoholetý...“ Hle, v tom vdově, jak by z cesty vstal, pán jakýsi kráčí na ústrety. Z aksamitu přioděn je v šat, kolem hrdla nabírané kruží, nohavice úzké po kraj pat, k boku pás a k pasu meč se druží. Krátce přistřižen je temný vlas, plné líce hnědé vousy vroubí, v hloubce oka vlídný mír i jas s tváře snivou lahodou se snoubí. A pán vdově: „Stiš se, nelekej, přicházíváť pomoc v bědství mnohu, dám ti list, ten vladařovi dej, ostatní juž poruč Pánubohu!“ Ze záňadří vyňal pergamen, ženě dal a v lesa houšť se ztrácí... Potěšená žena druhý den k vladařovi do hradu se vrací. Přečet’ vladař, zdiven k pánu nes’,nes’: „Pergamen viz starý, pane Voku, dlužnice tvá přinesla ho dnes, podepsán tvým dědem před stem roků. 16 Sklíčené jej včera soumrakem v lese pán dal podivného zření, ,Jdi,‘ tak pravil,,dobře bude všem, ukaž jenom to zde nařízení!‘ “ „Aj, co v listě?“ „Dávný, pane, řád, jasno zde a zřetelné je psáno: že, co vdovin držel muž, čím vlád’, jí a dětem má být ponecháno!“ „A čí pečeť dole, snad jen klam?“ „Joštova je, bez falše a vady...“ „Snila’s, ženo!“ „Ne, hle pán ten sám, vizte oknem, v síň jde ze zahrady!“ Z aksamitu přioděn je v šat, kolem hrdla nabírané kruží, nohavice úzké po kraj pat, k boku pás a k pasu meč se druží. „Přízrak!“ zvolal vladař; vece Vok: „Nuže pojď, snad poznáš pána, ženo...“ Do dvorany zanesl je krok – vzkřikl Vok, vše trne zaraženo. Proč že vzkřikl, proč že zbledl pán? proč že slza v temný zrak se misí? Tam, kde Jošt dřív v síni malován, prázdný rámec bez obrazu visí. 17 Nikdo nezřel, Vok jen zřel, ký div, touž jak dobou do komnaty pílí v prázdný rám Jošt starý, kde byl dřív, jen že šedoutemnou hlavu k ženě chýlí. „Ten je,“ volá vdova, „tvář i šat – ten je, ten!“ a sivé skráně shýbá, na obraze starém na pochvat nohy Jošta dobrodince libá. Děl Vok klidně, ale pohnut přec, tajná slza svlažila mu řasy: „Vše, co upsal ondy praotec, na věčné buď potvrzeno časy!“ 18
Lakomec
Obcházel svá pole hojnoklasá: „Hle; jak se to všecko zlatem jásá, bohatým jak zrnem se to kloní, kam jen s tím? Mám žíni od předloni. Mám je všecko, za čas prodám dráže, však co letos? Kdo to všecko sváže? Kde vzít ke mlácení tolik lidí? Kde skrýt zrní? Závist všude slídí. Žebrota se vzmáhá, bída roste; vy, již chcete snopy, dobrá, koste! Dal jsem dřív, teď nedám, na mou duši, ať čeládka líná hubu suší. Nedám, ne! A tulačkatulačky a babky ať se odváží jít na pohrabky, nebo takhle na kytice děti – pes můj musí rozprášit to smetí!...“ 19 Přešla noc a dusné přešlo ráno, za humny je žito posekáno; dvé žen divných mimo pole kráčí s širokými chudých pohrabáči. Prvá babice je sivé kštice, jako mrak jsou její zřítelnice, v němž se hněv a pomsta v jedno mísí – s beder cáry jako mlhy visí. Druhá, mladší, s hlavou rudovlasou, žárem oko pod hněvnou plá řasou, kolem pasu divnou zdobou svitý planý mák se vine plamenitý. Uvázaly nádor, hrábě chopí: „Pojďme! S pole sklizeny jsou snopy, zbytek chudých po dávném je mravu!...“ „Pryč, kdo zdravou odnésti chceš hlavu! Pryč!“ Tak sedlák a juž dravou fenu na prvou i na druhou štve ženu. S ramen obou vřelá krev se taví. „Nepolepšen!“ družka družce praví. „Staň se tedy lakomému bloudu podle zásluh, po právu a soudu!“ Kvapně s pole s družkou družka těká, sedlák chechtá se a hafan štěká, – 20 Přišla noc; bouř v polích řádí lítá, za bleskem blesk oblohou se kmitá, krupobití okna statku boří, bije hrom – ó běda! Sýpka hoří! Ze světnice sedlák na dvůr míří – div! co vidí? Nad statkem se šíří na mohutných křídlech v mračen kole obě ženy zapuzené s pole. Dračí mají křídla, tygří tlapy; jedna z klínu sype sutek slapy, druhá z očí zmije blesků vrhá... Zděšen sedlák vlasy rve a trhá. Roste bouře, dál vždy oheň šlehá, všecko zbito – všecko v popel lehá, sedlák šílený si prsa ryje, hafan bázliv choulí se a vyje. 21
Oráč. Pověst lidu moravského.
Ký oheň u Závořic šlehá z té vodní tůně tam i sem, že vlna syčí, roste, lehá a znova hoří plamenem? Hle, rudým ořem vlna pne se, pluh žhavý někdo z tůně nese a vpřáhá se. V ráz za ním skočí dav příšerný a bičem točí! To pluhem, místo oře, pán Závořický oře! Hned v před, hned nazpět pána shání druž příšerná; ký strašný zjev! hle, v každou brázdu při orání svou oráč zaorává krev; čím více vzpírá se a psotí, tím rychleji se brázdy hrotí; 22 tím více krve do nich tryská, čím družina hloub rádlo stiská; až po pás v tůň se boře pán Závořický oře. „Jen orej chutě,“ znějí ryky, „ty vody naše slzy jsou, dřív orával jsi robotníky, teď orání ti odplatou. Jen chutě! V kleče zatni nehty a překonej vod zhoubné klechty; včil chlap jsi ty a my jsme páni, tož zaoř naše proklínání!“ A duši ku pokoře pán Závořický oře. Zas rudě zakmital se v šeře pán Závořický, v jařmu vaz, za brázdou brázdu pluhem béře, hned k souvrati, hned nazpět zas; prut za prutem, kde oral, hoří, leč sotva zkypřen, v tůn se boří; a kletec, jako přístroj z kovu, vždy starou práci koná znovu – a zas a zas se moře, pán Závořický oře. Čím dílo ku konci víc spěchá, tím větší řeřavý je pluh, 23 a za oráčem družstvo jechá, by v děsné práci neutuch’; však neustál a neustane, pot žhavý v rudé brázdy kane; druž černá postáti mu nedá, a kles’-li, ranami ho zvedá; hůř nežli v tuhém svoře pán Závořický oře. Tak v každé noci tmě i šeru ten oráčův jest kletý chvat, leč do půlnočních hodin věru vod pláně nelze přeorat; vždy bedně schvácen marnou prací v tůň oráč příšerný se vrací, s ním děsná četa, kleč i pluh... Kdy vykoná as, to ví Bůh! kdy zbaven bude hoře? – – Pán Závořický oře! 24
Rouhač.
Byl boží velkonoční hod, děd v bibli čet’, kol celývšechen rod: „A přese všecku židů zlobu vstal Kristus třetího dne z hrobu!“ Vnuk z cest přišedši zaťal pěst: „Ej, k čemu taká planá zvěst, nač výmysl ten všelijaký? Když Kristus vstal, pak vstanu taky!“ Děd uděsil se řeči tou: „Bůh netrestej tě pokutou!“ „Eh! tresty! Bůh! Vše dým je plachý, tlach těm, kdo umírají strachy!“ – Však brzy umřel, jak byl živ; rod modliteb byl pamětliv, a jako činívali otci, pěl u mrtvého po dvě noci. 25 Zrak mrtvého však noc i den byl na postrach jim vytřeštěn, jak druhdy za hněvu měl v žití, a nelze víček zatlačiti. Děd pěl a žehnal tak i tak, však stejný zůstal divý zrak – vše marno! U všech byla víra, že trestem přešel na upíra. Dne třetího byl pohroben – však je to skutečnost či sen? Při blesku, jízlení a hromu té noci pod oknem stál domu. Při hromní svíci vetchý děd tvář děsnou blíže okna shléd’: „Mluv, kdo že jsi?“ – a ruce spíná – „kdo?... Chval každý duch Hospodina!“ „Já vnuk jsem tvůj; zní boží soud, že nemám býti prach a troud; vstalť Kristus! Mně jest po věk všaký dne třetího vždy vstávat taky!“ „Pak dej ti Pán Bůh trestu skon!“ „Bůh dej!“ a zmizel stín i ston, leč v domku, praví lidé plaší, dne třetího prý vždycky straší... 26
Ohnivý muž.
Dřív, když byl ještě živ, lid divných jmen mu dával, že rušil mezníky a mezí přiorával. Teď mužem ohnivým a mezník na rameni kol polí pobíhá, a pomoci mu nenínení. A lká: „Ó Pane náš! juž nerač pokut množit, vím, kde jsem naložil, leč nevím, kde mám složit!“ A zase pobíhá druh dávno mrtvých lidí, a vše se křižuje a prchá, když ho vidí. – Šel cestou vážný kmet, jak mléko byl vlas hlavy, a zřel, jak s mezníkem muž moří se a naví. A slyšel jeho sten: „Ó nerač trestu množit, vím, kde jsem naložil, leč nevím, kde mám složit.“ 27 Kmet slyšel bědovat a týče bílé týmě děl: „Kde jsi naložil, slož neblahé své břímě.“ A mžikem ohnivci spad’ kámen s beder v skoku, jen přízrak hasnoucí děl po kmetově boku: „Nač sto jsem čekal let, ty’s proslovil to maně!“ A v nic se rozpadl po stařečkově straně. – 28
Zemník.
Zmozolení smečkou běd a trudů, v dole zlatou dobývali rudu, kdože tuší, půlnoc-li či ráno? Po skrovničku žuly nakopáno... „Zemníku, pomoz!“ Dřív než špičák znovu k zemi pade, na ramena kdos jim ruce klade, Zemník je to, dlouhovousý, šedý: „Volali jste, co mi chcete tedy?“ „Zemníku, pomoz!“ Pomohu vám! Zde na tomto místě, oslík ukryt zlatorudný jistě, dobuďte ho, z boku berte zdárně, nikdy z hlavy, sic voláte marně: „Zemníku, pomoz!“ 29 Vy až dokopáte, synům sdělte, já co radil, výstrahou jim velte, ať se z hlavy kopat neodváží; marno volat, když se půda sváží: „Zemníku, pomoz!“ Zmizel Zemník. V práci oba muži zmozolené ruce znovu tuží: špičák jiskří, skála odpadává, oslík hlavou viděti se dává... Zemníku, pomoz! Rychleji než dříve běží práce, odhodili špičák, sáhli k páce; odvalen je žuly balvan dvojí – jako vyloupnut tu Zemníkoslík stojí... Zemníku, pomoz! Štíhlé nohy, ukloněná hlava, bok, i šíje zlatem prokvětavá; nedbá horník hlavy, kope strany, poslušen je chuďas zbědovaný... Zemníku, pomoz! Důl těch obou nad všecky byl důly, pilně dobývali – dětem k vůli, ač kopali plných deset roků, neubylo z oslíkových boků. – Zemníku, pomoz! 30 Život lidský bystrým prchá letem – před svou smrtí pověděli dětem, Zemníkovým slovem synům praví: „Kopejte jen z boků, nikdy z hlavy Zemníku, pomoz!“ Starší syn však pustil mimo sebe: „Těžme z toho, čeho přálo nebe, rudyzlata z boku přibývá jen drobně, viz, zde hlava má ho dvojnásobně... Zemníku pomoz! Chutě do ní, do šíje a plece!“ – „Snad abychom nečinili přece, kdo ví, co je v oné hlavy skrytě?“ „Lepší kov je, věz a nebuď dítě! Zemníku, pomoz! Sám se chopím práce, jež tě kruší!“ A již v hlavu oslíkovu buší: „Ej, ta bude asi kovem sytá, viz, květ zlatý na vše strany lítá, Zemníku, pomoz!“ Nechce povolit však hlava tuhá. „Učiň také!“ nutí kovkop druha; „šíj se trhá, z trhliny to svítí; víc než dřív dnes zlata budem míti... Zemníku, pomoz!“ 31 Ruka ruku, rána ránu stíhá, špičák jenjen ve vzduchu se míhá: „Kopej, tuž se, sáhni hloubej k důli... a již hlava k nohám se jim kulí. Zemníku, pomoz! Však – ó běda, přenešťastná shoda! Z hrdla proudem živá teče voda; nelze jinak udolati toku – důl se plní ke kotníkům – k boku – Zemníku, pomoz! Hrozno! Běda činu mysli prosté! stále voda roní se a roste... Rychle výš!... I tam už plny štoly – voda kypí, voda nepovolí: Zemníku, pomoz! Důl se hroutí, kovkopové trnou, všecko marno, vody výš se hrnou; želí skutku horníci a smutí zatopených skalin na visuti: Zemníku, pomoz! Vírně velký vody val se valí, podmleta je visuť na úskalí, a než uplynula noci půle, mrtvi plavou v zatopeném důle – Zemníku, pomoz! 32
Kříž u cesty.
Veselo je po okolí, všude zpěv a jas, s posledními vozy s polí jede sedlák do stodoly... zlata pln je klas. Těžká bouř se blíží z dálí, klesá níž a níž – blesky srší, déšť se valí, koně bředli, vozy stály u cesty, kde kříž. Nelze z místa s forou trojí, koně nechtí dál; sutky z mračen jen se rojí... sedlák zlícen v nepokoji nutil koně – stál. 33 Zničen náklad, prázdny klasy, marný všaký spěch; na kříž sedlák stáhl řasy: „To mi děláš naschvál asi, viď!“ a Krista šleh’. Zaplál blesk a zaplál druhý, vizte, jaký zjev! sochu bič kde zásah’ rudý, zjevily se rudé pruhy, tryskla živá krev. Vzkřikla čeleď: „Konal’s hříšně!“ sedlák uzdou trh’, vznesli koně hlavy pyšně – těžký náklad drtí lišně... „Pomoc!“ Vůz se zvrh’! Běda, běda, rouhač smělý leží vozu zpod, ku pomoci když mu spěli, mrtvého jen odnášeli... divný boží svod! Ale z krve Spasitele vzrostl růží keř, kříž ovíjí cele, cele: kolem hlavy květy stele, k nohám listí šeř. 34
Posvátný strom.
„Nuž tedy přestálý ten les mi kácet započnete dnes, však juž juž na sekeru čeká!“ Tak lesník mladý na dřevaře, z nichž nejstarší muž vážné tváře, svou čapku s holé hlavy smeká: „Nám káceti-li starý bor, přec král nepřijde pod topor, jenž netknut při každém je rubu, tož myslím, dnes že jinak není: král zůstal státi v onom kmeni vždy pěkně zeleného dubu!“ „No“ – mladý myslivec se smál – „No, to by tak byl pěkný král! Což není vytáhlé tam smrčí? jeť starý dub, ač silný tělem, strom nejdutější v lese celém...“ však dřevař ramenoma krčí. 35 „Tím větší, pane, je to div, že bujnou korunou je živ a peven v listu hojné zdobě; též dávná pověst o něm praví, že našich dědů zbožné davy zde scházely se v kruté době! „A dutina, již zničen kmen?“ – „Tať úží se co rok, co den; dřív mohl jsem tam šířkou boku, leč teď, nechť korou trochu práhne, s dvou stran se mízou k sobě táhne a zacelí se za pár roků!“ – „Jen dolů s ním, nač otálet!“ „Ach!“ – starý dřevorubce zbled’ – „já prosím za dub, zlatý pane –“ „Ne, dolů s ním, než vše se zkazí, však stísnilstínil by nám jaré mlází; a nač? Jak děl jsem, tak se stane!“ „Nu, s Pánem bohem, má-li být, mně nelze ho však povalit, ať učiní kdos jiný, chce-li; co slýchal od svého jsem děda, to stromu ublížiti nedá, bylť chrámem lidu dub ten stlelý. Sbor předků zde své písně pěl, kdy strachem dálný kraj se chvěl, 36 zde kněz jich kruté mírnil žaly, až vyzrazené v děsné seči je vrazi katanskými meči ztad vyrubali nebo jali. Kam stařičký se ztratil kněz, všech tajno bylo; tak i dnes, leč srdce každého se třese, kdo za večera podál stromu buď kráčí z domova neb domů, a pláč i zpěv je slyšet v lese. Ač dávno, ta co vznikla zvěst, zpěv posavad však slyšet jest – nu, podivné jsou boží soudy – ne, za rub taký nechci platu, ctím otců strom, ctím otců chatu i jejich kopaniček hroudy.“ „Tož půjdem sami!“ „Jděte jen, mně vyrvete jím srdce ven, leč má-li poražen být tedy, vás snažně prosím, moji zlatí, jej, který tolik u mne platí, z všech skácejte až naposledy!“ – I stalo se. – Byl těžký rub, a sever dul a vzdychal dub jak v přetajemné jakés tuše, když mladí podjali se práce, 37 děl stařec, za drva se ztráce: „Ti mní, že dub ten nemá duše!“ – A dřív než noci doběh’ den, byl podťat strom a povalen; slyš, pláče, pověr známka tichá – však ne, to nejsou jeho žaly, toť kmet, jenž sednuv za povály, jak dítě naříká a vzdychá. Když rozštěpili trhlý stvol, vše zdiveno je kolem kol; jeť ve vydutí kostra bílá a kalich s knihou zlaté spony! – Ó, svaté zbytky doby ony, v niž právo zahubila síla. Kmet z těžkým pláčem k dubu klek’: „Hle, ťata lebka, zde ho sek’ vrah najatý – v tom čase bědy – a zde, kam moje slzy stekly, zde, níže nohou, vy jste sekli! Oč lepšími jste prvních tedy?“ A stařec úpěl: „Nechci ztad!“ a na knězovu kostru pad’... Byl mrtev, když ho nesli k chatě. Teď na těch místech dva jsou hroby; v nich dva že pějí od té doby, lid vůkol věří svatosvatě. 38
Trosky.
Stavěl domek ze starého hradu kámen pojil dávných valů hlinou, vloupal se až věže do základu, hrad vždy smutnější byl rozvalinou. Dařilo se chuďasovu dílu, rostl domek z přitesané žuly, za to s hlásky starobného týlu dnem i nocí kámen padal k důli. – Parní letní den byl, domkář mdlobou – kamene si dobývaje – strádá, hlava do mozolných dlaní obou kloní se, a v čele sen se spřádá... Prsa hlásky rozpukla se ve dví, líce trosky pokrylo se mrakem: blíže věže z žulových hor ledví olbřím vstává s blýskajícím zrakem. 39 Roste, roste výše starých buků, roste nad věž samu, nad skal srázy, sosnu jako hůlku béře v ruku, jeho brví podobá se mlází. Nad chlum rostou žulovitá plece; na ně jak mech s obrovité hlavy kadeř splývá, rovna horské řece; na hruď vous se řine zelenavý. Kývá hlavou, ruku vzhůru zvedá. hrozí hněviv sukovitou holí, vzdychá, teskliv na zdi trosek seká, až se kámen sype do údolí. Hromu hlasem ubožáku vece: Z mého statku skrádáš svoji boudu! varuju tě, ale činíš přece, mám snad s tebou k lidskému jít soudu? Tak jste všici, se lstí v liščí skrání s druhem druh jen hádky chce a křiky, pro velikost máte pohrdání, vděk chvástavý pro své trpaslíky. Ubožáci, domýšliví k tomu! Mravenci z vás budou věru záhy, výše vašich nejhrdějších domů leží posud vchodů našich prahy. 40 Naše doba, palečkovci chabí, stahuje vám líce do úšklebku; však co jste? s píď zakrsalé baby! Větší patu mám, než ty máš lebku! My co budovali, rvete drze, naše drápky skalami teď máte; málo stavěli jsme, ale tvrze, vy svá města: vosí hnízda tkáte. Z krbů našich ulámané zdoby, kleňáky jsou pro útulky syslí; lačni kovu, rušíte nám hroby, vědou zvouce, rozoumek co smyslí. Bídné loutky! Ustaň, nechci déle, by kdo loupil dílo našich časů!...“ Stáhnul brvy, mrak se kolem stele, jako hrom to duní z jeho hlasu. Pěstí do zdí buší: spousta rumu do údolí rachotem se sváží; nohou dusá, balvan padá s chlumu... A zas obr v údol hrozí paží. – Prociť chuďas, na skráň dlaně vkládá; duní hrom, a blesky nebe plane, ze stěn drť se drobí, balvan padá na zdi domku z půle zbudované. 41 Juž útulku chuďas neustřeže; rudým zrakem zlostné k hradu hledí. Je to mrak tam blíže hradní věže, či kýs obr na zdech jeho sedí? Vlas a vousy rovny kalné řece, sosnou ruce opřeny, jak holí. kývá hlavou... líto je mu přece chudákova domku na údolí. – 42
Marek koňař.
Stovka falešná je, vím to jistě, nálezu však nezahodím přec, pořídím zaň v odlehlejším místě důkladnou a užitečnou věc; štěstí-li mi plnou číši dává, proč bych medle v tváře mu ji vrh’; kůň můj ryzák jaksi pokašlává – vyjedu si na Chrudimský trh. Vyjel záhy. – Do tisíce koní do města se sjelo odevšad, Marek trhem sem i tam se honí, vranců hned, hned hnědek zkoumá řad, o známé však ani nezavadí; neptá na cenu se – k čemu hned? – u cizích, jak opatrnost radí, prohlíží si koně v zad i před. Hle, tu jeden – kéž mi přeje štěstí – štíhlých nohou, srsti nad samet, výšky při nejmenším šestnáct pěstí, bílých zubů jako sněžný květ; 43 krásné hřívy, svalnatého plece, všechno pěkné: Marek ptá se: „Zač?“ „Za sto!“ „Za sto?“ Marek pro se vece – „to je levné, blázen prodavač.“ Na oko s ním smlouvá: „Něco dolů!“ „Ani groše, slevil jsem juž dřív!“ „Aspoň pětku propijeme spolu...“ „Také ne; jsem cesty pamětliv. Delší je, než vaše dozajista!“ „Tedy zač?“ „Nu za sto, jak jsem řek’!“ „Tu je!...“ „Tak,“ děl cizinec, „jak čistá!“ usmál se a schoval v opasek. Večer doma Marek mnul si dlaně: „Věru, věru znamenitý kup, za babku je přímo, koupen maně, všecek bez vad od kopyt až v chrup, nemá chyby, nebude mít hance; však teď na lože, jsem zemdlen juž!“ – Sotva lehnul, slyšel řičet vrance, a hlas temný volat: „Pojď a služ!“ – Hupky z lože: Bože, co se stalo? Zloděj asi!... Však, když přišel ven, dvojnásobně jej to polekalo... hrozno! Mluvilť divný komoň ten: „Slyšíš, Marku, vsedni na mne zhola, neber sedla – poroučím ti, slyš, nežli slunce rudé zaplápolá, něco zkusíš, něco uvidíš!“ – 43 Marek váhá, ale komoň velí: „Vsedni, vsedni, nemám času, spěš!“ „Nechci,“ vece Marek rozechvělý. – „Neptám se tě, nechceš-li, či chceš, poroučím ti, jinak běda, běda, desaterý dopadne tě trest!...“ Ač se vzpírá, Marek zděšen sedá, v dlouhou hřívu zatínaje pěst. Sotva vsedl, v ráz jak střela živá letí komoň nocí; kam však, kam! Země chví se, těžce vzdychá niva... Sní-li Marek? Nesní, neníť klam! Přes močály, přes hadité klečí, přes rozrytá plece sivých skal; zedrán hložím, v stálém nebezpečí volá na koně, což ten však dbal... Marek zbledl, rty neměly krve, pocuchán byl vlas a zděšen zrak – tak se vrátil s koněm z jízdy prvé... „Marku, Marku, proč jsi pobled’ tak?“ „Neptejte se, je to zrovna báje!“... Prodal koně: „Tak, teď volným jsem!“ V noci kůň se vrátil do své stáje řiče, křiče: „Marku, pojedem!“ Marek zděšen; chce-li nebo nechce, běží! Musí!... Oř naň: „Ruče, hej, vsedni, velím, ven chci, kde mi lehce, ne-li, běda! Na nový spěš rej!“ 45 Marek vsedl... A jak střela živá letí komoří nocí zas, však, kam? země chví se, těžce vzdychá niva... sní-lí Marek? Nesní, neníť klam! – Tak je denně, chce-li nebo váhá, mocí puzen Marek musí ven; – povždy tatáž povětrná dráha – povždy nové útrapy co den. Hrůzou bled’, s rty bez krve a vláhy strádal Marek, v důlky vpadl zor; „Marku, Marku, zkostlivěl jsi záhy, běs ti v duši sedí, v líci mor – Mluv, kde’s jezdil, co jsi viděl v noci?“ – „Neptejte se, probůh prosím Vás!“ „Snad lze usmířiti vyšší moci, dáme na mše, snad že bude snáz.“ – Kněz se modlil, vykropoval v stáji, zažehnával – Komoň však jen ržal, a zas v noci volal – dech se tají – „Marku, jeďme! Jsi ty pecivál!“ Marno všecko! povždy hůř a hůře. – „Pověz, Marku, směle, co a jak, jinak nelze odpomoci zdůře...“ „Hrozno!“ – Marek vytřeštil svůj zrak – „K reji právem oběšených druhů komoňův mě nosí kvap a chvat, s příšerami na řeřavém luhu kolem sloupu jest mi kolovat. 46 Divnou píseň příšery ty křehcí, křepčiti mne nutí se všech stran, nemohu-li zděšením, neb nechci, stíhají mne deštěm hrozných ran; do krve jsou moje bedra zbita; – děsné rány, děsný hodokvas, – prsa zjizvena jsou, noha zryta... Slyšte, běda, komoň volá zas!“ Neozdravěl; dán svědomí supu Marek koňař sotva že se vlek’; stokrát jel už od lestného kupu, tu kýs k němu přišel pacholek divné tváře, chraplavého hlasu: „Marku,“ pravil, „hru jsi zahrál zlou, na trhu tam neblahého času zaplatil’s mi stovkou falešnou. Taký peníz za komoně druha? nechci soudu, zde svou stovku máš; podruhé – juž tenkrát šlo to ztuha – nepovolím, Marku; teď mě znáš!...“ Zděšen Marek z těžké procit’ mdloby, stovku v ruce drže: duše dluh... Spálil ji; měl pokoj od té doby; na svém koni hrozný odjel druh. 47
Vavřincova studně.
Zem se chvěla, ve vsi lkali: na píď trhala se zem, studně vody nedávaly, naříkáno vůkolem; jenom v studnu Vavřincovu prýštilo se vody dost, lid bral okov po okovu, Vavřince však jala zlost: „Co pak já jsem studnu roubil pro ně?“ Zavřel ji, lid ze vrat zpátky honě. Prosili: „Dej, zlá je nouze!“ „Nedám!...“ „Odměkči se přec!...“ „Napijte se třeba v strouze!“ zaláteřil Vavřinec. Zavřel; lid však do vrat buší: „Smilování! Probůh, dej!“ „Ne! Váš hluk mne nevyruší, nedám, ani za krůpěj; toť by tolary mi rostly v dlani na hřídel i čepů spravování!“ 48 Lehl. Na okno kdos klepe: „Kmotře, vody! Hoch je chor, schladí-li se, bude lépe...“ „Nedám!...“ „S píď jen, nad outor!“ „Ne, chceš, abych vstával z lože? nevím, kam jsem klíče dal!“ „Nedáš?“ „Nedám!...“ „Ty můj Bože, Sprav se juž!...“ „Jdi, rád bych spal! –“ Obrátil se Vavřinec a z hněvu zaklel několikrát pro úlevu. Usnul. Jiný klepe kdosi. „Co zas?...“ „Nebuď krut a hluch, ao džbán vody žena prosí, právě pomohl jí Bůh, z vody nemáš přece škody!...“ „Mám-li vstávat k vůli nim? ber, kdokde chceš, já nedám vody!“ „Probůh!...“ „Už tě neslyším! K vůli tomu dotěrnému lidu ani v noci ještě nemám klidu!“ Spal. Tu zaklepáno znova: „Starý otec – měj přec cit – jednou nohou je jižstojíť skoro u hřbitova – hrdlo touží ovlažit; zhyne-li, pět na žebrotě budeme vsi na obtíž!...“ „Mám snad k vůli ledajakéjakés slotě v noci vstávat? Táhni již!...“ 49 „Probůh dej!“ – „No, vyskočím-li z domu, uvidíš, zač loket... u sta hromů!“ Za šera však z nenadání sám na sobě okoušel: žíznil rtoma, hořel skrání, vstal a rychle k studni šel, a juž okov dolů padá... Ha, ta žízeň a ten pal! Hlava hoří, ret mu zvadá – okov v ráz se nabíral, div nestrhl řetěz, jenž ho víže, a Vavřinec tahá: „O té tíže!“ Zaklesnuto; chutě k vodě – ale hrozno! Jaký zjev? šedý mužík sedí v brodě... Vavřincovi mrzne krev: zírá, vytřešťuje oči, stojí jako přimrazen, v okovu se mužík točí: vlasy jako mokrý len, vousy dlouhé jako sítí v řece, vlas jak vodopád mu kryje plece. Strne sedlák, před ním stoje... V tom hněvivě mužík: „Slyš, chudým neměl’s z mého zdroje, proto již ho neuzříš;neuzříš. Hledej na statku kde koli, 50 marno, svědomím jsi kles’: nevytěžíš chleba z polí, ni ze studně vody, věz! U těch však, jimž v nouzi nechtěl’s dávat, budeš obého se dožebrávat!“ Zmizel. Sedlák ležel v mdlobě. Když ho našli, kříšen v ráz, divno však, když přišel k sobě, prázdnou studnu měl, lid žas’ – ale kolem u soudruhů v studnách vody bylo dost, bohatství jim rostlo v luhu, jemu v srdci zoufalost: dvůr mu shořel, spustla pole v stráni, v studnu skočil; šílel při skonání. Ale ve vsi mnozí praví, u studně že zas a zas v pláč pohroužen usedavý v půlnoční se jeví čas; váží: okov výš se smýká – stoupá – zase padá zpět... Vody sedlák hledá – vzlyká – na hořící žízní ret; první krůpěj, jež se v studni zrodí – praví lid – jej zase vysvobodí! 51
Tůň na blatách.
Zeman durdí se a kati: „Z blat, kde trčí suchý peň, dvakrát měsíc než se ztratí, vysušíte prohlubeň; vše tam hnije, mor se rodí z oněch zaplštěných vod; robotník můj ať se brodí’!...“ děl a vratmo koně bod’. Zle! juž měsíc lid se moří, darmo úpí prací klat, noha půdy hloub se boří, nelze dále z kraje blat; příkop, vykopán-li za dne, přes noc zase zanesen; síla robotníků vadne, někdo umírá co den. „Napravím té chátře hlavu, při práci je samý pláč, pošlu na ni zloby vřavu, vezmu svižný karabáč!“ 52 Marné jsou však důtky rázné, marny lsti, jež zeman kul, strhány jsou stoky hrázné, a kdo kopal, utonul. „Pane, marná bude práce, tam si vodník bytem sed’...“ „Sáhnu-li jen k nové páce, vykonáte naposled; není-li vás na vsi dosti? zjednej sobě, chceš-li kdos, vůkol chámů sta se hostí!... pracuj, ne-li, pak se hroz!“ Když už hrůza jala vísku, všem kdy sesinala tvář, objevil se v třasavisku, Bůh ví odkud, rybníkář: snědá tvář, vlas temně plavý, úzký hovorný byl ret: „Hlubeň ta tě, lide, naví? nuž, pomohu vysoušet! Příkopuj jen v onom sítí, jež ovilo nitro mlak, ale tůně nechej býti, té mi nesuš nikterak!...“ Radil, kopal zas a zase: hrázku zvedal, strouhu ryl, až, jak zeman kázal chase, bláto pěkný trávník kryl. 53 Tůň zůstává stále plna, voda nijak nechce ven; znova pán dí lidu klna: „Mějte ještě noc a den; pak, není-li sucho zcela, přísněji se zachovám: od pazderny do kostela celou vísku spálit dám!“ Mrzut rybníkář tu vece: „Pane, tůňku lidem slev!“ „Ne!“ – „Buď milosrdným přece...“ „Dost, než překypí mi krev!“ „Dobře, zkusíme to tedy! Lide, do práce se dej, pomohu ti v konec bědy, za mnou nic se nelekej! Vůdcem rybníkář všem v díle velí, v ruce z vrby prut, kam jím šlehne, v divné síle proudně prchá vody rmut; semo tamo proutkem šine, – lid nad vlastním dílem žas’, – mine den, noc sotva mine, všecko hotovo je v čas. Z jitra přijel na komoni, by shléd’ práci, děsný pán, diví se a hlavu kloní: všechen nezdar překonán. 54 „Hle, co umíte, vy lháři, prohlédnu si dílo teď, sem, potulný rybníkáři, po mlakách mne k tůni veď!“ V před rybníkář ruče kráčí, ale mračí temný zrak: „Učiň, pane, jak se ráčí, tak-li jíti chceš, či tak?“ Při tom k předu proutkem seče a juž jdou, hráz jako mlat; žlabinami voda teče do odplavky odevšad. „Libí se mi tvoje stoky, leč chci shlédnout ještě tůň! pojď!“ a bodnul koně v boky; střelmo vraný vzpjal se kůň, zařehtal, až vůkol stmělý bor se zachvěl, stráň i ves; pevně v sedle jezdec smělý skokem k tůni dál se nes’. „Zdařilo se, divný hoste!“ „Ještě ne, leč hned, jen nech!...“ a mrak v snědém líci roste. – Hněviv zpět když proutkem šleh’, rázem vratmo strouha stéká. – „Aj, jaký to smyslů svod?!“ kůň se vzpíná, zeman leká – v mlakách vázne prostřed vod. 55 Mře hlas pánů ržaním koně, vody ničí všakou hráz, rybníkář však v jejich roně ke vsi volá: „Bude snáz! Vy zbaveni zlého vraha, já svou nazpět dostal tůň, mými jsou, kam oko sáhá mlaka, tyran, dvůr i kůň!“ V smíchu pak a v ručím skoku ponořil se tůně zpod. – Teď, dí lid, vždy jednou v roku zeman vyjíždí z těch vod: kůň se vzpíná, zeman zlotí, a když kohoutí zní hlas, jako ondy v tůň se kotí v postrach všem i na úžas. 56
Hrob u Chvatlin.
Blíže Chvatlin na planině smutně planá hruška stojí, zakrsalá, plná mechu: babka v rozedraném kroji; ale v teplé jara chvíli vije hlavu v lesklý běl, voní: šepce divné zvěsti, že by kámen zaslzel. A přec milo u té hruše; mimo jarý potok běží, zlatý písek břehům dává, drobnou perlou kvítí svěží; u hruše se chvíli staví – samá žalost, samý vzdech – kvílí, šplouná – a zas dále luhem prchá na pospěch. 57 Blíže Chvatlin na planině u potrojném mělkém hrobě tři jsou skryti junákové popraveni v dávné době; za vlast – právo byli sťati jedním mečem v jeden den; bez rakve tam pod tu hruši s druhem druh byl uložen. Kde je ťali níže hlavy, zlatý proužek hrdlo mělo, líce kvetlo, jak ty růže, jimiž věnčili jim čelo; mohyly tři přizdobené zbožný zbudoval jim lid, ptáčata jim s hruše pěla drobné písně na poklid. Hledík, narcisky a zvonky na junáků rovech stály, vyrůstaly, rozkvétaly, zrak i srdce těšívaly; jeden růvek milá střehla, druhý sestra, třetí však zvadlé ruce staré matky vláhou, mdlý již ronil zrak. – Ejhle, rovy na planině! Na tom prvním roste hloží, druhý prahne, na třetím však každým jarem květ se množí: 58 růže kvetou poupat plny, pták zde sladký zpívá žal, nestejný že v ona místa cit tři srdce pochoval! První spustl k nepoznání; milá dávno zapomněla; – druhý zaschl; láska sestře zaplašila stíny čela; jenom třetí bujně zkvétá, v mrazu, vedru, svěží přec, ač mateřské ruce dávno v rakvi drží růženec. Ký to zázrak? Lid ti poví: Úplňkem-li měsíc svítí, klečí bílá postať matky pod tou hruší na pažiti; pěstí, kropí růvek třetí vyšší moci na pokyn, vždyť v té černé prsti leží její dítě: sťatý syn. Divno-li, že v hruši s jara slavík hnízdo sobě splétá a že těch, kdo mimo spějí, srdce na klín k matce slétá; že z hluboka duše vzdechnou: „Pane! V metešení zlob dej každému takou matku, dej každému taký hrob!“ 59
Nalezenec.
Byl nalezenec, tajno zkad, hrál housle, bídu třel a vad’ – i bloudil dlouho tam i sem, až vzat byl mnichy novicem. A vděčen celý boží den byl v tuhé práci pohroužen, leč večerní když přišel mrak, tvář plála mu a hořel zrak. Když usnul v síni s druhem druh, dal na srdce mu ruku Bůh. tu na lůžku se tiše zdvih’ a modlil se: hrál na houslích. A z hloubi vzdech’: „Kéž prostu lat, lze, matko má, tě vyvolat; rád, když Bůh útulek mi dal, bych tebe znal i otce znal!“ 60 Hrál. – Uplynulo noci půl, v tom vánek síni zavanul – i skládá novic housle v klín – a dveřmi vchází ženy stín. „Mé dítě – proč bys mne se bál? Tvá máť jsem, ty’s mě vyvolal!“ I sedla k němu: „Pojď jen blíž! –“ a líbala – „Bud šťasten již! Jsi doma, dobře Bůh tě veď, jsi doma, chor jsi však a bled, pojď, nežli vzejde slunce svit, též otce půjdem navštívit. Oj, strádá, strádá dvacet let, a dvacet let se modlí ret, a dvacet let se chvěje hruď: Juž, pane, milostiv nám buď! Nuž pojď!“ A do strun houslí všech jak kdyby plachý sever dech’: mnich nazpět kles’ – a dvojí stín šel chodbou v opatovu síň. A v síni výkřik, vzdech a sten – stín trojí kráčí chodbou ven... Den na to v sirou matku zem je pohřben opat s novicem. 61
Socha.
Dej radu, ženo, syn můj chor, a zle mu lékař tuší, vší jeho péči na úkor má rozdvojenou duši. Když úplňkem se jasní noc, jen málo trvá v spánku, ven tajemná ho nutí moc v sad, k soše do altánku. Té líbá rty a tvář a skráň a líbá zas a znova, až divem usmívá se naň ta žena úbělová. A vroucně objímá ji hoch a k ňadru se jí vine... ach, hrozný neduh se ho zmoh’, ó pomoz, než mi zhyne! 62 „Zle na tom syn, nuž, slyš a suď je bez síly a vůle, půl žití skryto soše v hruď a jemu také půle. Jdi, ostrý vezmi kosatec, a co ti stačí síla, té, jejíž syn tvůj zajatec, v ráz prsa protkni bílá. Tři kapky – bohatý jak hrách hned na srdci se zjeví, ten s rudým vínem smíchej nach, by pil... však co, ať neví. Leč neukápnout, paní, hleď tak smíšeného vína, sic hůře bylo by než teď jak pro tebe, tak syna!“ – Šla paní v altán v noční čas, a doždala se krve – hruď sochy chvěla se, zrak třás’, rty zbledly víc než prve. Číš paní mísí druhý den a synovi ji nese: „Pij, drahý, budeš uzdraven...“ leč ruka se jí třese. 63 Když pohár vzal a na rty dal, níž zlatá krůpěj klesla, z ní – div – keř růžný vyrůstal, a poupata se vznesla. Prut keře každý jako had výš tyčí se a vzrůstá; rve trním juna, v před i v zad, leč květ mu líbá ústa. Vždy víc a víc keř rozbujen, vždy víc a více pučí: květ dýše srdci vonný sen, a trní hlavu mučí. Jak omámen je, líbán, rván a v těžké hyne muce, ven potácí se pod altán a k soše zvedá ruce. „Ó pomoc!“ Běda, sochy tvář se těžkým žalem trudí; lesk očí znik’ i čela zář, a krev se proudí z hrudi. Vzkřik; jako blesk ho srazil bol, leč ruce jak by skuty jsou úbělových nohou kol jak ondy obemknuty. 64 Kde nalezen, tam pochován: té sochy u podnože; kryt růžemi jest její stán i mládce temné lože. Máť zoufala; pust dům i sad, a není-li zvěst licha, za máje nocí posavad v tom altánu to vzdychá. – 65
Bratří.*)
Chor v kobce klášterní dlel Božetěch; bylť z Římské pouti pokutné se vrátil, zrak dříve orlí has’, a slabý dech, jak v jeseni zpěv ptačí v porostech, mdlob častou zlobou ztrácel se a krátil. Té doby bratr lékař v kobu šel a na vinného listí ladném krytě plod révy obrovitý přinášel, jejž nedotknutý zdobil ještě pel, a promluvil: „To, otče, občerství tě! Tři dni zlé zimnice jsi jatcem byl, krev náhle zpupná chtěla býti lávou a varem hnala do srdce a žil; jest čas, bys rty i prsa osvěžil tou sluncem prosycenou hroznu šťávou. ––––––– *) Legenda ta je bludná, rovně jako následující legenda o sv Blaženě, kterou Zeyer zpracoval pod názvem Sestra Paskalina a kterou jsem v Kolíně n. R slyšel v kapli sv. Panny. Legendu „Bratří“ vypravují někteří o sv. Makariu, jiní o jiných. Zpracoval jsem ji samostatně a položil jsem děj do kláštera Sázavského. –
66 Mnou posílá ho zbožný Velislav, kmet Sázavský; toť zázrak v naší zemi! Nuž přijmi, otče, okřej a buď zdráv, ať černé obavy z tvých bratrů hlav již navždy prchnou káně perutěmi.“ A vzdálil se... Blah usmíval se kmet a tiše děl – zrak radostí mu září: „Ne, toho divu škoda pro můj ret, máť bratr Cyrill větší břímě let a více rýh již na čele a tváři. Víc plece uklání a klátí krok, když z ranní hóry v síňku svou se vrací; já tři jen dny, on strádá třetí rok, jej nechať osvěží zrn zlatý mok v tom vedru života a těžkých prací.“ A bratra zákristána zavolal, by donesl dar bratru Cyrillovi; a starcovi když posel hrozen dal, žas’ tento z jeho krásy, ale vstal a k sousedu všed, vlídnými děl slovy: „Hle, dobrý opat dal mi hrozen ten, leč dosti měl jsem za dětské jich doby; ty, Radime, mne víc jsi unaven, vždyť od svítání do tmy, celý den, tvůj božský štětec ambity nám zdobí.“ 67 A Radim z lásky bratra potěšen tisk’ ruku mu; jas z líce sviť mu hravý, leč krátko za Cyrillem spěchal ven, kde bratr Zdík psal v knihu řady čten, a dar mu podávaje vlídně praví: „Ty jistě, bratře, budeš radost mít z těch krásných zrn, v nichž slunce léky tvoří; hleď, stále skloněn jsi, kéž hroznu svit tvým ňadrům stísněným by vláhy skyť, než utone den v zlatém oblak moři.“ A bratr Zdík blah vděčně přijal dar. Leč když se Radim vrátil do své koby, děl zadumán: „Proč měl by pro rozmar tu krásu hroznu rvát mé choutky spár? ne, neporuším lahodné té zdoby! Můj soudruh v práci, mladý Methoděj, co vkročil sem, vždy víc se tělem chýlí, knih vážný duch a čarovný slov rej zář očí bere mu a hubí jej – – nechť hrozen odměnou má za svou píli.“ – Však Methoděj dar v jinou kobu nes’, jak vážný Radim potěšen se vzdálil; bylť bratr Dobeš na tom hůře dnes, než před týdnem, když v kůru náhle kles’ a krví prsou dlažbu chodby zalil. 68 „Zde šťávou hroznu ňadra ovlažiž,“ děl laskavě, „to, bratře, mile svěží, a zdráv nám buď.“ Leč sotva zašel, již řek’ Dobeš k strážci: „Chor je opat, víš, a po kobě prý chodí jenom stěží. Mám vína lék, nač hroznu požit mám? Té jeho krásy pro má ústa škoda. Jdi, opatovi že jej posílám; vše máme s ním, ten hrozen měj on sám; je lékem vždy, co srdce z lásky podá...“ Když uviděl a slyšel Božetěch, zrak slzel mu, leč duch byl plný jasu, své ruce spjal a zbožně k nebi vzdech’: „Vše, Pane, dal’s mi v dlouhých žití dnech, jen klidnou ještě smrt mi přej a spásu. Kde vroucí soucit naplňuje hruď a slitování z duše k duši kráčí, tam štěstí jest. Ó, věčně slaven buď a svatou lásku po všem světě vzbuď, pak pekel bran již satan nevypáčí!“ 69
Legenda o sv. Blaženě. (Z kaple svaté Panny v Kolíně nad Rýnem.)
Z jara kolem kláštera hlučná svatba jela, hudba hrála veselou, až se okna chvěla. Hudba hrála veselou, výskali si hosti, v klášteře se modlily panny s horoucností. Modlily se, zpívaly... Což po světském zjevu? – Jen ta sličná klíčnice zapomněla zpěvu. 70 Ulekla se, zachvěla, zarděla se v tváři: mladé srdce šiří se, temné oko září. V klášteře je roků pět; dlouho to, leč přece touží srdce letmo ven jako skřivan z klece. V klášteře je roků pět vzorem zbožné děvy – z kláštera ji v jara čas vábí ptačí zpěvy. Z kláštera ji v jara čas vábí výskot chasy, nezpomáhá modlitba ani vlhké řasy. Mladá, sličná klíčnice modlí se a smutí, k Matce Boží před oltář divný stesk ji nutí. Pláče, vzdychá, naříká, bojem hruď se zvedá: „Klášter, Matko přesvatá, duši míru nedá! 71 Prchnu! Na svět omladlý sladké vábí chtíče, za mne dveří opatruj, za mne vezmi klíče!“ Skládá klíče, skládá šat... a juž vrátky hradby prchá panna soumrakem za veselím svatby. Kolem všude mládne svět; ach, co milých zvěstí, ach, co touhy blažené, rozkoše a štěstí! Ach, co vnad a radosti, lásky rudých květů, ach, co sladkých polibkův v krásném božím letu! Ach, co různých radostí v takých letech pěti! Na svém klíně uprchlá dvé má něžných dětí. Ale po všem veta zas v desíti je letech: v moře vlnách leží muž, děti v rovu květech. 72 Z jásotu zbyl stesk a pláč; hrozné, smutné chvíle!... Bloudí žena křížem kříž bez konce a cíle. Bloudí v známých končinách; ach, za krátká léta žila štěstí, žila žal za polovic světa. Hledá blaha, klidu zas – slza stkví se v oku – jakého dal útěchou klášter v prvním roku. Ve známý ji nese kraj ňader věčná hádka... tichý klášter našla zas, v hradbě volná vrátka. Pláče, vzdychá – nádvořím v malý chrámek kráčí, k Matce Boží na oltář oči zvedá v pláči. Čelo její plno brázd, vetchý vlas kol skrání, z hloubi volá siný ret: „Matko, smilování! 73 Hřešila jsem, zbloudila, roditelko Krista, kajícně jdu přetrpět trest svůj v stará místa. Nechť mě zazdí, vytrpím! Ve zlém ňader vznětu nenašla jsem štěstí přec v šírošírém světu. Nechť mne zazdí!“ – „Stiš se již,“ Matka Boží šepce, „na svém srdci jako dřív ustelu ti hebce. Zbloudila jsi, kajícná, vejdi k sester řadě, nevíť nikdo posavad o tvé tajné zradě. Za tebe jsem konala všecko po ta léta, která Bůh ti vyměřil ku poznání světa. I té branky u hradeb pro tebe jsem střehla, s kůru písně zpívala i v tvé lůžko lehla. 74 Vezmi šat i klíče zpět, rouškou zaviň kštice.“ Šla; a svatou u sester sluje kajícnice. 75
Zlaté předivo.
Přede, přede chorá máti pěknou, tenkou přízi; ustane-li, niž se shýbá a v postýlce dítko líbá... Večer rychle mizí. „Nelze spáti, holoubátko, hrdličko ty milá, pokud aspoň tvému tílku neupředu na košilku, by tě kmentem kryla! Kéž bych tobě, milé dítě, mohla napříst zlata, aby se ta košilička leskla, jak tvá makovička ruse kudrnatá!“ 76 A muž k ženě: „Zanech prádla, pohov rukou tíze, vždyť, až budeš zdráva, čila, jako s jara jsi mi byla, dost napředeš příze!“ „Kdo ví, moje duše zlaté, jak tu dlouho budu? Brzo na svatém už poli na mne – pro vás jen to bolí hrobník hodí hrudu!“ „Nesmuť, nesmuť, k vůli dítku, odpočiň si chvíli, šetři nás a šetři sebe, všecko dobře míní nebe, vše se k dobru schýlí.“ – Tajemná je vůle boží, podle ní se stalo: matka mrtva; dítko malé pro matičku neustále sobě naříkalo. Usnulo; v den druhý, vizte, mrtvá z rakve vstává, líbá dítě, kužel hledá, zas k přeslici klidně sedá, v předení se dává. 77 Přede, zpívá: „Nebědujte, moje duše zlaté, budu přísti, budu bdíti, až vřeténka zlatých nití stát zde uhlídáte!“ Dopředla a dozpívala – Ráno s žasem v líci vidí otec u postele jako ve snu, zlatou cele přízi na přeslici. – Po den celý dítě pláče, a zas noční doby tiše matka z rakve vstává, přede, přízi urovnává dítku do zásoby. Přede, šepce: „Nenaříkej, jdu, bych s tebou bděla, slzy tvoje nesu kruté; všudy světem povedu tě, vrásky slíbám s čela!“ A když dítě vzbudilo se, divně oko plane: vedle něho u postele předivo je zlaté celé v pásma spočítané. 78 Dítě kvílí, otec těší, až sen oba stiší; a zas mrtvi z rakve vstává, kužel s přízí urovnává; spící píseň slyší: „Neplač, moje dcerko zlatá, muka z toho těžím, nemohu tě opustiti, budu s tebou všecko žití, nechať v hrobě ležím! Budeš-li mi plakat, dítě, musím každé noci, přeubohá tvoje máti, živa z hloubky hrobu vstáti z vůle vyšší moci!...“ Zulíbala muže, dítě: „S Bohem! chci juž spáti...“ Ráno dcerka zkonejšena: ze zlatého otec věna řízu jí dal tkáti. Když dceruška oděla se, zasvítila světem, jak když slunko od pohoří zlatou nohou spěchá k moři čarodějným letem. 79 Ozářila něhou kraje, lesy, pole, chatky: na živůtku zlaté tkaní, na čele skvost celování blažené své matky – 80
Druhá tvář.
Vždy zamyšlen, vždy zamračen, vždy sklíčen tíží dum, co v klenbu čela vrhne sen, máš pravdou! Nerozum! Ty’s divný voják, Bůh nás chraň, šik takých-li má víc! Viz, nepřítel! Co muž, to saň, – tak chceš mu jíti vstříc? „Což bázliv jsem?“ – ,To neříkám, však projev divných slov...’ „Cit pro matku též v srdci mám a myslím na domov; kdo těšil by ji v stáří as, kdy padl bych?“... a zbled’... ,Já učinil bych každý čas! –‘ „Nuž, učiň zítra hned!“ 81 ,Ha, ha, juž zítra?‘ – „Zítra juž! Hleď na tu dálnou pláň!... Viz, s mužem odnáší mne muž, – mám rozpoltěnou skráň!... Či nezříš – nedůvěřliv ty’s! – té bitvy ruch a zjev a na mé lebce ránu? Viz, jak hrne se z ní krev!“ ,Vše klam a mam!‘ – „Tak neslyšíš, co lékař právě řek’: – Zde všecka pomoc marná již; nač mrtvým obvazek? – Jsem v rakvi, teď vše bledne zas!...“ ,Můj drahý, vše je snem!..‘ „Slyš, úsvitka! Juž přišel čas, dnes naposled tu jsem!... Boj počíná, nuž v šik a řad, a šavli v pevnou pěst... Ty’s nezapomněl slibu snad? –“ ,Co děl jsem, sváto jest! My ve stanu se sejdem však, můj snílku, jenom nech, pak blouznivý co viděl zrak, ti splákne vína žeh! –‘ A celý den je válčen boj; a duní hukot děl, zde přátelský se brání roj, tam zástup nepřátel; 82 zde trubky nářek kvílí „zpět!“, tam „v před!“ zní její zpěv... a mladých lidí svěží květ strh’ rázem boje hněv! – Je zbraní klid, boj skončen juž, leč nářek se všech stran... Hle, důstojníka s mužem muž pod polní nese stan. Ó jaký žalostivý den a žalostivý zjev! Leb mrtvého je rozpoltěn a z rány proudí krev. Druh, snílek to – ký předtuch střet! – Vše stalo se, co řek’... „Kam, pane, sním? Snad v lazaret? –“ ,Nač mrtvým obvazek? – Mír, bratře, mír, tvá druhá tvář zří klidně v žití směs, ty čela kol máš hrdin zář, já dvojí matku dnes!‘ 83 OBSAH.
Průvodem. Pověsti národní9 Úpis11 Dobrodinec15 Lakomec19 Oráč22 Rouhač25 Ohnivý muž27 Zemník29 Kříž u cesty33 Posvátný strom35 Trosky39 Marek koňař43 Vavřincova studně48 Tůň na blatách52 Hrob u Chvatlin57 Nalezenec60 Bratří66 Legenda o sv. Blaženě70 Zlaté předivo76 Druhá tvář81
[85] NĚKTERÁ PODSTATNĚJŠÍ NEDOPATŘENÍ TISKU.
1. V „DUMÁCH A DOJMECH“:
Na str. 71. v sloce 3. verši 3. místo zpěv stůj zjev.
2. V knize „ZA DLOUHÝCH VEČERŮ“:
Na str. 18. v sloce 1. verši 4. místo šedou stůj temnou. Na str. 19. v sloce 4. verši I. místo tulačka stůj tulačky. Na str. 25. v sloce I. verši 2. místo celý stůj všechen. Na str. 30. v sloce I. verši 4. místo zemník stůj oslík. Na str. 31. v sloce 3. verši 3. místo rudy stůj zlata. Na str. 36. v sloce 2. verši 5. místo stísnil stůj stínil. Na str. 49. v sloce 3. verši 3. místo a džbán stůj o džbán. Na str. 49. v sloce 2. verši 7. místo kdo stůj kde. Na str. 49. v sloce 3. verši 3. stůj: stojiť skoro u hřbitova. Na str. 49. v sloce 3. verši 8. místo mám snad k vůli jakés slotě.
E: až; 2002 [86]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 86