Legenda o sv. Blaženě.
(Z kaple svaté Panny v Kolíně nad Rýnem.)
Z jara kolem kláštera
hlučná svatba jela,
hudba hrála veselou,
až se okna chvěla.
Hudba hrála veselou,
výskali si hosti,
v klášteře se modlily
panny s horoucností.
Modlily se, zpívaly...
Což po světském zjevu? –
Jen ta sličná klíčnice
zapomněla zpěvu.
70
Ulekla se, zachvěla,
zarděla se v tváři:
mladé srdce šiří se,
temné oko září.
V klášteře je roků pět;
dlouho to, leč přece
touží srdce letmo ven
jako skřivan z klece.
V klášteře je roků pět
vzorem zbožné děvy –
z kláštera ji v jara čas
vábí ptačí zpěvy.
Z kláštera ji v jara čas
vábí výskot chasy,
nezpomáhá modlitba
ani vlhké řasy.
Mladá, sličná klíčnice
modlí se a smutí,
k Matce Boží před oltář
divný stesk ji nutí.
Pláče, vzdychá, naříká,
bojem hruď se zvedá:
„Klášter, Matko přesvatá,
duši míru nedá!
71
Prchnu! Na svět omladlý
sladké vábí chtíče,
za mne dveří opatruj,
za mne vezmi klíče!“
Skládá klíče, skládá šat...
a juž vrátky hradby
prchá panna soumrakem
za veselím svatby.
Kolem všude mládne svět;
ach, co milých zvěstí,
ach, co touhy blažené,
rozkoše a štěstí!
Ach, co vnad a radosti,
lásky rudých květů,
ach, co sladkých polibkův
v krásném božím letu!
Ach, co různých radostí
v takých letech pěti!
Na svém klíně uprchlá
dvé má něžných dětí.
Ale po všem veta zas
v desíti je letech:
v moře vlnách leží muž,
děti v rovu květech.
72
Z jásotu zbyl stesk a pláč;
hrozné, smutné chvíle!...
Bloudí žena křížem kříž
bez konce a cíle.
Bloudí v známých končinách;
ach, za krátká léta
žila štěstí, žila žal
za polovic světa.
Hledá blaha, klidu zas –
slza stkví se v oku –
jakého dal útěchou
klášter v prvním roku.
Ve známý ji nese kraj
ňader věčná hádka...
tichý klášter našla zas,
v hradbě volná vrátka.
Pláče, vzdychá – nádvořím
v malý chrámek kráčí,
k Matce Boží na oltář
oči zvedá v pláči.
Čelo její plno brázd,
vetchý vlas kol skrání,
z hloubi volá siný ret:
„Matko, smilování!
73
Hřešila jsem, zbloudila,
roditelko Krista,
kajícně jdu přetrpět
trest svůj v stará místa.
Nechť mě zazdí, vytrpím!
Ve zlém ňader vznětu
nenašla jsem štěstí přec
v šírošírém světu.
Nechť mne zazdí!“ – „Stiš se již,“
Matka Boží šepce,
„na svém srdci jako dřív
ustelu ti hebce.
Zbloudila jsi, kajícná,
vejdi k sester řadě,
nevíť nikdo posavad
o tvé tajné zradě.
Za tebe jsem konala
všecko po ta léta,
která Bůh ti vyměřil
ku poznání světa.
I té branky u hradeb
pro tebe jsem střehla,
s kůru písně zpívala
i v tvé lůžko lehla.
74
Vezmi šat i klíče zpět,
rouškou zaviň kštice.“
Šla; a svatou u sester
sluje kajícnice.
75