Zemník.

Zemník.
Zmozolení smečkou běd a trudů, v dole zlatou dobývali rudu, kdože tuší, půlnoc-li či ráno? Po skrovničku žuly nakopáno... „Zemníku, pomoz!“ Dřív než špičák znovu k zemi pade, na ramena kdos jim ruce klade, Zemník je to, dlouhovousý, šedý: „Volali jste, co mi chcete tedy?“ „Zemníku, pomoz!“ Pomohu vám! Zde na tomto místě, oslík ukryt zlatorudný jistě, dobuďte ho, z boku berte zdárně, nikdy z hlavy, sic voláte marně: „Zemníku, pomoz!“ 29 Vy až dokopáte, synům sdělte, já co radil, výstrahou jim velte, ať se z hlavy kopat neodváží; marno volat, když se půda sváží: „Zemníku, pomoz!“ Zmizel Zemník. V práci oba muži zmozolené ruce znovu tuží: špičák jiskří, skála odpadává, oslík hlavou viděti se dává... Zemníku, pomoz! Rychleji než dříve běží práce, odhodili špičák, sáhli k páce; odvalen je žuly balvan dvojí – jako vyloupnut tu Zemníkoslík stojí... Zemníku, pomoz! Štíhlé nohy, ukloněná hlava, bok, i šíje zlatem prokvětavá; nedbá horník hlavy, kope strany, poslušen je chuďas zbědovaný... Zemníku, pomoz! Důl těch obou nad všecky byl důly, pilně dobývali – dětem k vůli, ač kopali plných deset roků, neubylo z oslíkových boků. – Zemníku, pomoz! 30 Život lidský bystrým prchá letem – před svou smrtí pověděli dětem, Zemníkovým slovem synům praví: „Kopejte jen z boků, nikdy z hlavy Zemníku, pomoz!“ Starší syn však pustil mimo sebe: „Těžme z toho, čeho přálo nebe, rudyzlata z boku přibývá jen drobně, viz, zde hlava má ho dvojnásobně... Zemníku pomoz! Chutě do ní, do šíje a plece!“ – „Snad abychom nečinili přece, kdo ví, co je v oné hlavy skrytě?“ „Lepší kov je, věz a nebuď dítě! Zemníku, pomoz! Sám se chopím práce, jež tě kruší!“ A již v hlavu oslíkovu buší: „Ej, ta bude asi kovem sytá, viz, květ zlatý na vše strany lítá, Zemníku, pomoz!“ Nechce povolit však hlava tuhá. „Učiň také!“ nutí kovkop druha; „šíj se trhá, z trhliny to svítí; víc než dřív dnes zlata budem míti... Zemníku, pomoz!“ 31 Ruka ruku, rána ránu stíhá, špičák jenjen ve vzduchu se míhá: „Kopej, tuž se, sáhni hloubej k důli... a již hlava k nohám se jim kulí. Zemníku, pomoz! Však – ó běda, přenešťastná shoda! Z hrdla proudem živá teče voda; nelze jinak udolati toku – důl se plní ke kotníkům – k boku – Zemníku, pomoz! Hrozno! Běda činu mysli prosté! stále voda roní se a roste... Rychle výš!... I tam už plny štoly – voda kypí, voda nepovolí: Zemníku, pomoz! Důl se hroutí, kovkopové trnou, všecko marno, vody výš se hrnou; želí skutku horníci a smutí zatopených skalin na visuti: Zemníku, pomoz! Vírně velký vody val se valí, podmleta je visuť na úskalí, a než uplynula noci půle, mrtvi plavou v zatopeném důle – Zemníku, pomoz! 32