Posvátný strom.
„Nuž tedy přestálý ten les
mi kácet započnete dnes,
však juž juž na sekeru čeká!“
Tak lesník mladý na dřevaře,
z nichž nejstarší muž vážné tváře,
svou čapku s holé hlavy smeká:
„Nám káceti-li starý bor,
přec král nepřijde pod topor,
jenž netknut při každém je rubu,
tož myslím, dnes že jinak není:
král zůstal státi v onom kmeni
vždy pěkně zeleného dubu!“
„No“ – mladý myslivec se smál –
„No, to by tak byl pěkný král!
Což není vytáhlé tam smrčí?
jeť starý dub, ač silný tělem,
strom nejdutější v lese celém...“
však dřevař ramenoma krčí.
35
„Tím větší, pane, je to div,
že bujnou korunou je živ
a peven v listu hojné zdobě;
též dávná pověst o něm praví,
že našich dědů zbožné davy
zde scházely se v kruté době!
„A dutina, již zničen kmen?“ –
„Tať úží se co rok, co den;
dřív mohl jsem tam šířkou boku,
leč teď, nechť korou trochu práhne,
s dvou stran se mízou k sobě táhne
a zacelí se za pár roků!“ –
„Jen dolů s ním, nač otálet!“
„Ach!“ – starý dřevorubce zbled’ –
„já prosím za dub, zlatý pane –“
„Ne, dolů s ním, než vše se zkazí,
však stísnilstínil by nám jaré mlází;
a nač? Jak děl jsem, tak se stane!“
„Nu, s Pánem bohem, má-li být,
mně nelze ho však povalit,
ať učiní kdos jiný, chce-li;
co slýchal od svého jsem děda,
to stromu ublížiti nedá,
bylť chrámem lidu dub ten stlelý.
Sbor předků zde své písně pěl,
kdy strachem dálný kraj se chvěl,
36
zde kněz jich kruté mírnil žaly,
až vyzrazené v děsné seči
je vrazi katanskými meči
ztad vyrubali nebo jali.
Kam stařičký se ztratil kněz,
všech tajno bylo; tak i dnes,
leč srdce každého se třese,
kdo za večera podál stromu
buď kráčí z domova neb domů,
a pláč i zpěv je slyšet v lese.
Ač dávno, ta co vznikla zvěst,
zpěv posavad však slyšet jest –
nu, podivné jsou boží soudy –
ne, za rub taký nechci platu,
ctím otců strom, ctím otců chatu
i jejich kopaniček hroudy.“
„Tož půjdem sami!“ „Jděte jen,
mně vyrvete jím srdce ven,
leč má-li poražen být tedy,
vás snažně prosím, moji zlatí,
jej, který tolik u mne platí,
z všech skácejte až naposledy!“ –
I stalo se. – Byl těžký rub,
a sever dul a vzdychal dub
jak v přetajemné jakés tuše,
když mladí podjali se práce,
37
děl stařec, za drva se ztráce:
„Ti mní, že dub ten nemá duše!“ –
A dřív než noci doběh’ den,
byl podťat strom a povalen;
slyš, pláče, pověr známka tichá –
však ne, to nejsou jeho žaly,
toť kmet, jenž sednuv za povály,
jak dítě naříká a vzdychá.
Když rozštěpili trhlý stvol,
vše zdiveno je kolem kol;
jeť ve vydutí kostra bílá
a kalich s knihou zlaté spony! –
Ó, svaté zbytky doby ony,
v niž právo zahubila síla.
Kmet z těžkým pláčem k dubu klek’:
„Hle, ťata lebka, zde ho sek’
vrah najatý – v tom čase bědy –
a zde, kam moje slzy stekly,
zde, níže nohou, vy jste sekli!
Oč lepšími jste prvních tedy?“
A stařec úpěl: „Nechci ztad!“
a na knězovu kostru pad’...
Byl mrtev, když ho nesli k chatě.
Teď na těch místech dva jsou hroby;
v nich dva že pějí od té doby,
lid vůkol věří svatosvatě.
38