Rouhač.
Byl boží velkonoční hod,
děd v bibli čet’, kol celývšechen rod:
„A přese všecku židů zlobu
vstal Kristus třetího dne z hrobu!“
Vnuk z cest přišedši zaťal pěst:
„Ej, k čemu taká planá zvěst,
nač výmysl ten všelijaký?
Když Kristus vstal, pak vstanu taky!“
Děd uděsil se řeči tou:
„Bůh netrestej tě pokutou!“
„Eh! tresty! Bůh! Vše dým je plachý,
tlach těm, kdo umírají strachy!“ –
Však brzy umřel, jak byl živ;
rod modliteb byl pamětliv,
a jako činívali otci,
pěl u mrtvého po dvě noci.
25
Zrak mrtvého však noc i den
byl na postrach jim vytřeštěn,
jak druhdy za hněvu měl v žití,
a nelze víček zatlačiti.
Děd pěl a žehnal tak i tak,
však stejný zůstal divý zrak –
vše marno! U všech byla víra,
že trestem přešel na upíra.
Dne třetího byl pohroben –
však je to skutečnost či sen?
Při blesku, jízlení a hromu
té noci pod oknem stál domu.
Při hromní svíci vetchý děd
tvář děsnou blíže okna shléd’:
„Mluv, kdo že jsi?“ – a ruce spíná –
„kdo?... Chval každý duch Hospodina!“
„Já vnuk jsem tvůj; zní boží soud,
že nemám býti prach a troud;
vstalť Kristus! Mně jest po věk všaký
dne třetího vždy vstávat taky!“
„Pak dej ti Pán Bůh trestu skon!“
„Bůh dej!“ a zmizel stín i ston,
leč v domku, praví lidé plaší,
dne třetího prý vždycky straší...
26