Dobrodinec.
Po tři léta trval vdovin spor
s Rožmberským vladařem a pány,
a když skončen ženě na úkor,
zabrán domek s pole dvěma lány.
Naříkala: „Jaký hrozný čas!
Z čeho živy budou drobné děti?
Dobrodinec chudých dávno zhas’,
hůř nám teď, než ptákům v lesa sněti!
Běda, běda! mám-li zoufat snad?“
a jak beze smyslů běží k lesu;
žal do hloubky chorých ňader pad’,
ona s pláčem do vlhkého vřesu.
„Spravedlivý, milý Bože můj,
pošli pomoc pro ubohou vdovu,
malé děti moje opatruj,
bez chleba jsou, bez rodného krovu.
15
Není, co by za nehet kde vzal,
zdrávi pobral neduh mnoholetý...“
Hle, v tom vdově, jak by z cesty vstal,
pán jakýsi kráčí na ústrety.
Z aksamitu přioděn je v šat,
kolem hrdla nabírané kruží,
nohavice úzké po kraj pat,
k boku pás a k pasu meč se druží.
Krátce přistřižen je temný vlas,
plné líce hnědé vousy vroubí,
v hloubce oka vlídný mír i jas
s tváře snivou lahodou se snoubí.
A pán vdově: „Stiš se, nelekej,
přicházíváť pomoc v bědství mnohu,
dám ti list, ten vladařovi dej,
ostatní juž poruč Pánubohu!“
Ze záňadří vyňal pergamen,
ženě dal a v lesa houšť se ztrácí...
Potěšená žena druhý den
k vladařovi do hradu se vrací.
Přečet’ vladař, zdiven k pánu nes’,nes’:
„Pergamen viz starý, pane Voku,
dlužnice tvá přinesla ho dnes,
podepsán tvým dědem před stem roků.
16
Sklíčené jej včera soumrakem
v lese pán dal podivného zření,
,Jdi,‘ tak pravil,,dobře bude všem,
ukaž jenom to zde nařízení!‘ “
„Aj, co v listě?“ „Dávný, pane, řád,
jasno zde a zřetelné je psáno:
že, co vdovin držel muž, čím vlád’,
jí a dětem má být ponecháno!“
„A čí pečeť dole, snad jen klam?“
„Joštova je, bez falše a vady...“
„Snila’s, ženo!“ „Ne, hle pán ten sám,
vizte oknem, v síň jde ze zahrady!“
Z aksamitu přioděn je v šat,
kolem hrdla nabírané kruží,
nohavice úzké po kraj pat,
k boku pás a k pasu meč se druží.
„Přízrak!“ zvolal vladař; vece Vok:
„Nuže pojď, snad poznáš pána, ženo...“
Do dvorany zanesl je krok –
vzkřikl Vok, vše trne zaraženo.
Proč že vzkřikl, proč že zbledl pán?
proč že slza v temný zrak se misí?
Tam, kde Jošt dřív v síni malován,
prázdný rámec bez obrazu visí.
17
Nikdo nezřel, Vok jen zřel, ký div,
touž jak dobou do komnaty pílí
v prázdný rám Jošt starý, kde byl dřív,
jen že šedoutemnou hlavu k ženě chýlí.
„Ten je,“ volá vdova, „tvář i šat –
ten je, ten!“ a sivé skráně shýbá,
na obraze starém na pochvat
nohy Jošta dobrodince libá.
Děl Vok klidně, ale pohnut přec,
tajná slza svlažila mu řasy:
„Vše, co upsal ondy praotec,
na věčné buď potvrzeno časy!“
18