Socha.
Dej radu, ženo, syn můj chor,
a zle mu lékař tuší,
vší jeho péči na úkor
má rozdvojenou duši.
Když úplňkem se jasní noc,
jen málo trvá v spánku,
ven tajemná ho nutí moc
v sad, k soše do altánku.
Té líbá rty a tvář a skráň
a líbá zas a znova,
až divem usmívá se naň
ta žena úbělová.
A vroucně objímá ji hoch
a k ňadru se jí vine...
ach, hrozný neduh se ho zmoh’,
ó pomoz, než mi zhyne!
62
„Zle na tom syn, nuž, slyš a suď
je bez síly a vůle,
půl žití skryto soše v hruď
a jemu také půle.
Jdi, ostrý vezmi kosatec,
a co ti stačí síla,
té, jejíž syn tvůj zajatec,
v ráz prsa protkni bílá.
Tři kapky – bohatý jak hrách
hned na srdci se zjeví,
ten s rudým vínem smíchej nach,
by pil... však co, ať neví.
Leč neukápnout, paní, hleď
tak smíšeného vína,
sic hůře bylo by než teď
jak pro tebe, tak syna!“ –
Šla paní v altán v noční čas,
a doždala se krve –
hruď sochy chvěla se, zrak třás’,
rty zbledly víc než prve.
Číš paní mísí druhý den
a synovi ji nese:
„Pij, drahý, budeš uzdraven...“
leč ruka se jí třese.
63
Když pohár vzal a na rty dal,
níž zlatá krůpěj klesla,
z ní – div – keř růžný vyrůstal,
a poupata se vznesla.
Prut keře každý jako had
výš tyčí se a vzrůstá;
rve trním juna, v před i v zad,
leč květ mu líbá ústa.
Vždy víc a víc keř rozbujen,
vždy víc a více pučí:
květ dýše srdci vonný sen,
a trní hlavu mučí.
Jak omámen je, líbán, rván
a v těžké hyne muce,
ven potácí se pod altán
a k soše zvedá ruce.
„Ó pomoc!“ Běda, sochy tvář
se těžkým žalem trudí;
lesk očí znik’ i čela zář,
a krev se proudí z hrudi.
Vzkřik; jako blesk ho srazil bol,
leč ruce jak by skuty
jsou úbělových nohou kol
jak ondy obemknuty.
64
Kde nalezen, tam pochován:
té sochy u podnože;
kryt růžemi jest její stán
i mládce temné lože.
Máť zoufala; pust dům i sad,
a není-li zvěst licha,
za máje nocí posavad
v tom altánu to vzdychá. –
65