Tůň na blatách.
Zeman durdí se a kati:
„Z blat, kde trčí suchý peň,
dvakrát měsíc než se ztratí,
vysušíte prohlubeň;
vše tam hnije, mor se rodí
z oněch zaplštěných vod;
robotník můj ať se brodí’!...“
děl a vratmo koně bod’.
Zle! juž měsíc lid se moří,
darmo úpí prací klat,
noha půdy hloub se boří,
nelze dále z kraje blat;
příkop, vykopán-li za dne,
přes noc zase zanesen;
síla robotníků vadne,
někdo umírá co den.
„Napravím té chátře hlavu,
při práci je samý pláč,
pošlu na ni zloby vřavu,
vezmu svižný karabáč!“
52
Marné jsou však důtky rázné,
marny lsti, jež zeman kul,
strhány jsou stoky hrázné,
a kdo kopal, utonul.
„Pane, marná bude práce,
tam si vodník bytem sed’...“
„Sáhnu-li jen k nové páce,
vykonáte naposled;
není-li vás na vsi dosti?
zjednej sobě, chceš-li kdos,
vůkol chámů sta se hostí!...
pracuj, ne-li, pak se hroz!“
Když už hrůza jala vísku,
všem kdy sesinala tvář,
objevil se v třasavisku,
Bůh ví odkud, rybníkář:
snědá tvář, vlas temně plavý,
úzký hovorný byl ret:
„Hlubeň ta tě, lide, naví?
nuž, pomohu vysoušet!
Příkopuj jen v onom sítí,
jež ovilo nitro mlak,
ale tůně nechej býti,
té mi nesuš nikterak!...“
Radil, kopal zas a zase:
hrázku zvedal, strouhu ryl,
až, jak zeman kázal chase,
bláto pěkný trávník kryl.
53
Tůň zůstává stále plna,
voda nijak nechce ven;
znova pán dí lidu klna:
„Mějte ještě noc a den;
pak, není-li sucho zcela,
přísněji se zachovám:
od pazderny do kostela
celou vísku spálit dám!“
Mrzut rybníkář tu vece:
„Pane, tůňku lidem slev!“
„Ne!“ – „Buď milosrdným přece...“
„Dost, než překypí mi krev!“
„Dobře, zkusíme to tedy!
Lide, do práce se dej,
pomohu ti v konec bědy,
za mnou nic se nelekej!
Vůdcem rybníkář všem v díle
velí, v ruce z vrby prut,
kam jím šlehne, v divné síle
proudně prchá vody rmut;
semo tamo proutkem šine, –
lid nad vlastním dílem žas’, –
mine den, noc sotva mine,
všecko hotovo je v čas.
Z jitra přijel na komoni,
by shléd’ práci, děsný pán,
diví se a hlavu kloní:
všechen nezdar překonán.
54
„Hle, co umíte, vy lháři,
prohlédnu si dílo teď,
sem, potulný rybníkáři,
po mlakách mne k tůni veď!“
V před rybníkář ruče kráčí,
ale mračí temný zrak:
„Učiň, pane, jak se ráčí,
tak-li jíti chceš, či tak?“
Při tom k předu proutkem seče
a juž jdou, hráz jako mlat;
žlabinami voda teče
do odplavky odevšad.
„Libí se mi tvoje stoky,
leč chci shlédnout ještě tůň!
pojď!“ a bodnul koně v boky;
střelmo vraný vzpjal se kůň,
zařehtal, až vůkol stmělý
bor se zachvěl, stráň i ves;
pevně v sedle jezdec smělý
skokem k tůni dál se nes’.
„Zdařilo se, divný hoste!“
„Ještě ne, leč hned, jen nech!...“
a mrak v snědém líci roste. –
Hněviv zpět když proutkem šleh’,
rázem vratmo strouha stéká. –
„Aj, jaký to smyslů svod?!“
kůň se vzpíná, zeman leká –
v mlakách vázne prostřed vod.
55
Mře hlas pánů ržaním koně,
vody ničí všakou hráz,
rybníkář však v jejich roně
ke vsi volá: „Bude snáz!
Vy zbaveni zlého vraha,
já svou nazpět dostal tůň,
mými jsou, kam oko sáhá
mlaka, tyran, dvůr i kůň!“
V smíchu pak a v ručím skoku
ponořil se tůně zpod. –
Teď, dí lid, vždy jednou v roku
zeman vyjíždí z těch vod:
kůň se vzpíná, zeman zlotí,
a když kohoutí zní hlas,
jako ondy v tůň se kotí
v postrach všem i na úžas.
56