Oráč.
Pověst lidu moravského.
Ký oheň u Závořic šlehá
z té vodní tůně tam i sem,
že vlna syčí, roste, lehá
a znova hoří plamenem?
Hle, rudým ořem vlna pne se,
pluh žhavý někdo z tůně nese
a vpřáhá se. V ráz za ním skočí
dav příšerný a bičem točí!
To pluhem, místo oře,
pán Závořický oře!
Hned v před, hned nazpět pána shání
druž příšerná; ký strašný zjev!
hle, v každou brázdu při orání
svou oráč zaorává krev;
čím více vzpírá se a psotí,
tím rychleji se brázdy hrotí;
22
tím více krve do nich tryská,
čím družina hloub rádlo stiská;
až po pás v tůň se boře
pán Závořický oře.
„Jen orej chutě,“ znějí ryky,
„ty vody naše slzy jsou,
dřív orával jsi robotníky,
teď orání ti odplatou.
Jen chutě! V kleče zatni nehty
a překonej vod zhoubné klechty;
včil chlap jsi ty a my jsme páni,
tož zaoř naše proklínání!“
A duši ku pokoře
pán Závořický oře.
Zas rudě zakmital se v šeře
pán Závořický, v jařmu vaz,
za brázdou brázdu pluhem béře,
hned k souvrati, hned nazpět zas;
prut za prutem, kde oral, hoří,
leč sotva zkypřen, v tůn se boří;
a kletec, jako přístroj z kovu,
vždy starou práci koná znovu –
a zas a zas se moře,
pán Závořický oře.
Čím dílo ku konci víc spěchá,
tím větší řeřavý je pluh,
23
a za oráčem družstvo jechá,
by v děsné práci neutuch’;
však neustál a neustane,
pot žhavý v rudé brázdy kane;
druž černá postáti mu nedá,
a kles’-li, ranami ho zvedá;
hůř nežli v tuhém svoře
pán Závořický oře.
Tak v každé noci tmě i šeru
ten oráčův jest kletý chvat,
leč do půlnočních hodin věru
vod pláně nelze přeorat;
vždy bedně schvácen marnou prací
v tůň oráč příšerný se vrací,
s ním děsná četa, kleč i pluh...
Kdy vykoná as, to ví Bůh!
kdy zbaven bude hoře? – –
Pán Závořický oře!
24