Chor v kobce klášterní dlel Božetěch;
bylť z Římské pouti pokutné se vrátil,
zrak dříve orlí has’, a slabý dech,
jak v jeseni zpěv ptačí v porostech,
mdlob častou zlobou ztrácel se a krátil.
Té doby bratr lékař v kobu šel
a na vinného listí ladném krytě
plod révy obrovitý přinášel,
jejž nedotknutý zdobil ještě pel,
a promluvil: „To, otče, občerství tě!
Tři dni zlé zimnice jsi jatcem byl,
krev náhle zpupná chtěla býti lávou
a varem hnala do srdce a žil;
jest čas, bys rty i prsa osvěžil
tou sluncem prosycenou hroznu šťávou.
Mnou posílá ho zbožný Velislav,
kmet Sázavský; toť zázrak v naší zemi!
Nuž přijmi, otče, okřej a buď zdráv,
ať černé obavy z tvých bratrů hlav
již navždy prchnou káně perutěmi.“
A vzdálil se... Blah usmíval se kmet
a tiše děl – zrak radostí mu září:
„Ne, toho divu škoda pro můj ret,
máť bratr Cyrill větší břímě let
a více rýh již na čele a tváři.
Víc plece uklání a klátí krok,
když z ranní hóry v síňku svou se vrací;
já tři jen dny, on strádá třetí rok,
jej nechať osvěží zrn zlatý mok
v tom vedru života a těžkých prací.“
A bratra zákristána zavolal,
by donesl dar bratru Cyrillovi;
a starcovi když posel hrozen dal,
žas’ tento z jeho krásy, ale vstal
a k sousedu všed, vlídnými děl slovy:
„Hle, dobrý opat dal mi hrozen ten,
leč dosti měl jsem za dětské jich doby;
ty, Radime, mne víc jsi unaven,
vždyť od svítání do tmy, celý den,
tvůj božský štětec ambity nám zdobí.“
A Radim z lásky bratra potěšen
tisk’ ruku mu; jas z líce sviť mu hravý,
leč krátko za Cyrillem spěchal ven,
kde bratr Zdík psal v knihu řady čten,
a dar mu podávaje vlídně praví:
„Ty jistě, bratře, budeš radost mít
z těch krásných zrn, v nichž slunce léky tvoří;
hleď, stále skloněn jsi, kéž hroznu svit
tvým ňadrům stísněným by vláhy skyť,
než utone den v zlatém oblak moři.“
A bratr Zdík blah vděčně přijal dar.
Leč když se Radim vrátil do své koby,
děl zadumán: „Proč měl by pro rozmar
tu krásu hroznu rvát mé choutky spár?
ne, neporuším lahodné té zdoby!
Můj soudruh v práci, mladý Methoděj,
co vkročil sem, vždy víc se tělem chýlí,
knih vážný duch a čarovný slov rej
zář očí bere mu a hubí jej – –
nechť hrozen odměnou má za svou píli.“ –
Však Methoděj dar v jinou kobu nes’,
jak vážný Radim potěšen se vzdálil;
bylť bratr Dobeš na tom hůře dnes,
než před týdnem, když v kůru náhle kles’
a krví prsou dlažbu chodby zalil.
„Zde šťávou hroznu ňadra ovlažiž,“
děl laskavě, „to, bratře, mile svěží,
a zdráv nám buď.“ Leč sotva zašel, již
řek’ Dobeš k strážci: „Chor je opat, víš,
a po kobě prý chodí jenom stěží.
Mám vína lék, nač hroznu požit mám?
Té jeho krásy pro má ústa škoda.
Jdi, opatovi že jej posílám;
vše máme s ním, ten hrozen měj on sám;
je lékem vždy, co srdce z lásky podá...“
Když uviděl a slyšel Božetěch,
zrak slzel mu, leč duch byl plný jasu,
své ruce spjal a zbožně k nebi vzdech’:
„Vše, Pane, dal’s mi v dlouhých žití dnech,
jen klidnou ještě smrt mi přej a spásu.
Kde vroucí soucit naplňuje hruď
a slitování z duše k duši kráčí,
tam štěstí jest. Ó, věčně slaven buď
a svatou lásku po všem světě vzbuď,
pak pekel bran již satan nevypáčí!“