báseň bez názvu

Adolf Heyduk

VSTUP.
Stínem letěl kol mých skrání čas, kosmy kštice jeho dštily krví, lesem kopí byly jeho brvy, požárem byl očí jeho jas; jeho hlasem bylo hřmění kusů, perutěmi loupeživé pluky, města trhal mávnutím své ruky, nohou bořil hory na hrsť trusu, a kde chrám a stánek lidí stál, v troud a prach ho dechem zloby svál – Proč mne děsíš, stíne dávných časů? proč mne stíháš zloby plnou snahou? proč mé oko plníš smutku vlahou? proč mi vplétáš jíní v temno vlasů? proč vlasť posud stíníš perutěmi? Což tvé hrozné vření nepokleslo od těch dob, co nad ubohou zemí rudé meče znamení se vzneslo? Tys, jenž Slávu zaklel v ženu chudou, v mohyly a hroby kyprý luh, Horu Bílou ve mohylu rudou čině jako satan chtěl, ne bůh, aby místo zrní v zlatém klasu mučednická krev se ukrývala a divokým vášním k hodokvasu smečka dobrodružných vrahů hrála. 1 Chtěls, by polnic zvukem, bubnů vírem, po všem kraji ztýraném a sirém hrůzou mračné přitahujíc brvy, zlaté slunce shlíželo se v krvi; ve vlnách by purpurových proudův zubožený rybák při svém lovu sirotka chyt v sítě, kmeta, vdovu, nebo mládce urubaných oudův. Ze škeblí, v nichž dříve perly hledal, rubín nezralý mu padal v člun: rubín krve, který skrýť se nedal v prstenec, jejž dívce dává jun, ale jako krůpěj třísnil ruku; krev to byla oněch bohatýrů, kteří jsouce vůdci v boje víru mučednickou podstoupili muku. Zřím, jak hrůza ze všech stran se slétla, jako na lva dravá pouště káň, aby vlasti proklovala skráň uhasíc jí křídlem pramen světla. Zřím, jak krví rudne každá stezka tam, kde bohapustá soldateska zbudovala pelech děsných chtíčů, loupíc panen cudnosť, vnadu žen, skot i brav i zboží berouc v plen, vozů železo i bran i rýčů, aby syta byla podlosť v čele, zpustle napájena den co den džbánem vína, konví hydromele znamení než dá se na buben, aby k novému se řadil lupu cizí lotřík, země šlechta nová, jako chtěla vůle Huertova bohu, právu, zemi na potupu! Vidím hlavy zurážené s plecí, any ujařmeným na potupu smutně hledí na pluk živých trupů s mostních věží ze železných klecí. Zřím, jak právo hyne mečem kata, v klášteřích pak pomsta jedovatá líhne černé trýznitele lidu, jak se síla toulá bez poklidu, jako němý žebrák na sirobě, lest’ a zrada jak se tulí k zlobě, 2 v zoufalost’ a bídu těch by hnali, kdo svou duši lidu odkázali, jenž jsa potřen v boje litém vření dokrvácel za své přesvědčení. Zřím, jak psi a hladní poběhlíci a vran krákoravých černý tlum od čekanu tíhne k šibenici, kterak drancován je chrám i dům, a kdo Čechem, třeba prostým viny, od krbu hnán, prchá do ciziny. Zřím, jak cizák řádí zakoupený po bohatých městech, vsech i hradech, bádaje a slídě po pokladech, jak by kojencem byl dravé feny, – jak pod rouškou víry všaká místa týrá různých končin zpitá sběř a jí v patách tovaryši Krista k matce církvi zpátky nutí dceř, českou zemi, v kacířském jež vření k věčnému prý kvapí zatracení. 3 Zřím, jak českým nachem řeky tekou, nebe rudne bílých domků září, divocí jak víry komisaři muže k špalku, ženy v žalář vlekou; zřím, jak děti, uslzených tváří, jesuité v temné koby skryli, kde je vraždou potřísněné ruce vyrvať mají pekel věčné muce, v kterou padly, z kalicha že pily. Vidím lid, jenž jako plachý srn v skalní sluje, do lesů se schoval, na duši i těle plno skvrn, jimiž cizák víru promovoval; chuda zřím, jenž pány vyučen, bídou tepán dal se v loupežení hledaje si bránu z toho vření v konec hrůzy nebo v pomsty den. Zřím, jak české říše dálné panství satan svýma perutěma jímá, volaje k ní: Skloň se v lůno Říma, nebo jdi a zahyň u vyhnanství, já si nechám tuto zemi k plenu, tisíceré dám ji hubitele – nebudiž víc sluncem jiným v čele, její sláva zahyň u kořenů! – – Plameny zřím letět z dědin k městu, prostý dům a trupů plnu cestu, zřím, jak měšťák dílny, rolník pluhu zniká před týráním dobrodruhů; 4 výkřiky jak puká dálná zem; vidím sani jesuitské zloby platiť boha dětí životem. Vidím, vrah jak przní otců hroby, aby lebky, prosty bílé kštice stepal, zhaněl k lité vnuků zmaře a je zavez na popravčí káře, na stínadla pod sloup šibenice. – Vnořil jsem se v příboj žalů těch a pln smutku, s hlavou nakloněnou, probředl jsem zkrvavělou pěnou, s těžkým oddechnutím na ústech. Před sebou vždy hrozný stín jsem zřel: vzlétal výš a křídla rozestřel nad mou hlavou v přitlumeném skřeku, až zas děsnou perutí svou hnul, by mrak s mrakem dál a síře sul a kryl hory, lesy, luh i řeku. Rozželen, své skryl jsem líce chvatem, z ňader hloubi dral se těžký sten, v rozechvělé duši hbitým dlátem mlžné sochy vytesával sen. Občas, jako žhounek rudojasný, s křídel času toho krůpěj spadla, buď, by na temena soch se kladla, nebo háv jim potřísnila řasný. – Kéž oživnou sochy tím, co cítím, srdce tlukem, zvučnou strunou písní, kéž myšlénky v jejich čelech znítím, byste spatřili je v boje tísni jako tenkráte, když vzorem rodu vítězně šli mříti za svobodu. 5 PRVNÍ ZPĚV.
S chrámu jesuitů blíže mostu zvučným křídlem slétá zvonů hlas; otec Adam Kravarský v čas postu z mise Prachenské se vrátil zas, aby, jak řád kázal, chladný lid k spáse volal posvěceným slovem, než by v balvan plný hříchu styd, zanikaje ďábla pod okovem. Přebíhá prý v rouně beránkově po hranicích českých v lesa krytu, vkrádaje se predikantem k bytu chabých Čechů, hříšné duše lově, tak že země, sotvy uhýčkána, zpourou šlehla, roznícena slovy, proti řádu, církvi, císařovi, než ji opět stihne boží rána. Proto bystrá jesuitů vůle výmluvného vyzvala zpět otce, aby nepadla zas pekla k důle česká země, kleslá přehluboce, dobyta jsouc mečem msty a hrůzy svaté církvi zpátky z rukou luzy. Víť řád dobře, v Kravarského oku bleskův ohnivých že hoří zdroj, zžíhající srdce v každém boku, víť, že jeho řečí ostrá broj luteránskou nedůvěru sklíčí, že jak ve plamenech jatý štír, jemuž nelze skrze ohňů vír, ostnem pochyby se sama zničí. 6 Rychle přišel otec Adam z hor; však tam nebyl na misi, leč z trestu, nevčasný že podpuzoval vzdor, cizákům že ukazoval cestu, jíž by kacířům, jak církev žádá, ze zálohy vpadli v bok a záda; tím, že častá byla v městech tření, poslán Adam pod pláštíkem kázně do Prachenska slabých k posílení, neznajících opravdové bázně, ani úcty ponížené dosti k Ježíšově svaté společnosti. Teď, když od hranic však v nitro zemi pikhartství a zpoura znova tekly, o Čech blaho Otcové se lekli, a hřích rudými by peřejemi nesvláčel se víry do studnic, povolán zas Adam z Prachatic. – Hojně vyzdoben je dalný chrám, nejrůznější nádhera zde sváta, sochařská co nedovedla dláta, vkouzlil zručně štětců pestrý klam. Ve pryštěře nitro okrášlené, světla skrovné střely tíhnou k důli barevnými okny na kopuli, která hrdě u výši se klene, oltář však, ta zdoba hlavní lodi, nádherou svou všemu vojevodí. Na točitých sloupech, jež se řadí po dvou k sobě, lomené je skladí, vzdutý jeho vlys se v květech noří; nad svatyní oltářovou letí andílkové v záře lesklém moři, ve buclatých ručkách květné sněti nebo palmy, aby v slávě skvělé složili je před trůn spasitele, který s oblak, jež se kolem choulí, se trojhranem zlatým kolem hlavy, k zemi kloní obličej svůj smavý, v rukou žezla skvost a zeměkouli, na níž dvojramenný kříž se zvedá, tak že oko, jato zlata plesem, nepokojně bloudíc zdob těch směsem, po únavě odpočinku hledá. 7 Prostřed lodi kazatelna stojí, s vyzdobeným poprsím a stříškou; v ní duch svatý, perutí svých šířkou, apoštoly církve silou pojí, by na prospěch císaři a víře zdárně působili na kacíře. – Na poduškách zdobných lavic v předí pyšně vystrojené panstvo sedí: matrony i paní, outlé dcery, v sukních jemně barvených i líčkách, bílých ve střevících o špalíčkách, ve kloboucích se pštrosími pery, v nabíraných obojcích i pasech; ve uměle navlněných vlasech, hojně perlou ovinutých kšticích, ve pižmových, hladkých rukavicích, v oku vilnosť, v srdci žhavý hřích, jenž se morem ve Florenci líh, 8 Lorenzo když skonal, země pýcha bez útěchy Girolama mnicha. – Přišli ženy cizých dobrodruhů: pestré bejlí, jež se pyšně mísí v český lid, jak pýřka v kvíti luhu, snad by milostníka vybraly si. Není konce panstva, vždy se množí, stále přibývá ho víc a víc v pestrých šatech do svatyně boží, jak by květů nasel do lavic. Hlavy vlády, vojevůdci, kněží v druhou stranu sedli, proti paním, bílé límce na hrdlech se sněží, kabátců pak hustým prostřiháním nádhera se deře v kyprém kynu v povrch šarlatu a karmazinu. S krajem nohavic a plášťů krátkých žárlí kordů zlaté rukojeti, v nichž rubínů zardívá se hladkých víc, než kapek na rozkvetlé sněti po májovém dešti v záři stálo; na pasu pak vyšívaném pruhu zříti skvostů vyjasněnou duhu, nad níž slunce velké sponky plálo. Kudy panstvo chrámem pokročilo, tudy měšťan ohebností herce skláněl před ním hlavu na koberce, zapomenuv, že ho zotročilo, že mu i ten prostý černý šat, límec z plátna, váček z hnědé kůže, i ten pláštík, plný švů a lat, s plece náhle strhnut býti může, že svou šiji k poctě oněch kloní, již mu sekerami k smrti zvoní. – Plny lidem chrámu střed i strany jsouť zde starci, muži, ženy, děvy, jedni z bázně boží, druhé hnány Maradasa ukrutnými hněvy, který polou na stráž, polou k lesku rozestavil svoji soldatesku. Otci jesuité dobře tuší, že v ovčinec Krista, zbožnosť v lících, množství kozlů vběhlo nevěřících, polovic že ztracených zde duší; 9 ze strachu že mnohý oči klopí, a své čelo, žár dřív, nyní troud, křížem posvěcené vody kropí, by ho zasloužený nestih soud. Víť prý Otcové, že v síni boží do půl zvědavci jsou, chladni k bohu: hluché klasy v satanově stohu, českých kališníků tajné hloží, a že pouze ostraha je hnala, by se lépe v odpor uchystala. Či chtí znáti kněze, jehož vzlet v Křivoklátsku za dvě léta skrovná deset tisíc duší přived zpět z pekla do ovčince Páně zrovna, tak že po stech poklekaly na zem, ne jenom, že dragouny jsou hnány, leč zázračným Krista před obrazem, jemuž znova krvácely rány, chtíce svatým nachem z ďábla sití po druhé lid český vykoupiti? Či snad pověsť z Prachenska je nutí, aby znali kněze horlitele, jehož slovo v duši hloub se stele, hřímajíc jak horské bouře zdmutí; jehož noha bez obuvi, holá, po dědinách dnem i nocí chodí, a jenž zvonkem lidi v cestě volá na kázeň, jež šílenstvím se rodí? Či Pražany slídná chtivosť žene, hněvného by odvážlivce znali, jehož ruce s Ferrem kalich sňaly s Týnské věže, sto let zneuctěné? nikdy víc by v slunci nezaplál jako dříve v blaženější době, když jej Čechů nejslavnější král vznésti kázal chrámu ku ozdobě? – V hlavní lodi, pravých lavic blíže, mladá dívka na modlitbách dlela, mír jí svítil z panenského čela; plavých vlasů přebohatá tíže ve pletenců prostomilém skladu vinula se od temene k zadu, leskla bustkou, na hedvábné nitě, sem tam zatočenou hadovitě. 10 Malé ručky spjaty byly stále; na oltáře skvosty okázalé viny prosté oko zbožně zřelo, na rtíků pak vypučelém květu při cherubí duše tichém vzletu slovo vroucné modlitby se chvělo. Kolem šíje bělostné a táhlé z kmentů límec široký se vinul, s ňader k týlu stupující náhle, v předu otevřen jsa, výše řinul ladné vlnky řásní nabíráním, jih jak činí dujným v pleso váním. Ze řetízku hrdla koncův obou, sponkou spjatých, zlatý peníz splýval, snad by úsvit dívčích ňader skrýval, nepokrytých zplna krajek zdobou. Světlé sukně, pestře květovány, z předu hladké na zad v záhyb dány; přes rukáv pak, u ramene jat, k zdobě splýval druhý rozepjat, jako hrdliččina lehká vesla, ne, jak andělova peruť kleslá, který s nebe ručím nesen letem ku ochraně stanul za děvčetem. Však ochrany dívce třeba věru: vždyť jí blíže dvé jizlivých očí drze do vnad panenských se nočí a tak sině září v koby šeru, jako vlka zor, jenž z temna houští na kořisť se vyslíděnou pouští. Důstojník byl kopinníků snědý, jehož v chrámu jesuitském sbor, pobožnosti všaké na úkor postaven byl dílem na výzvědy, dílem aby v pozadí a stranou výtržníky střehl partisanou. Černý jeho vlas a kučeravý těžkou útěží mu splýval s hlavy na obojek vyšívaný zlatem. Při kabátci v předu těsně spjatém volný rukáv, rudě podšívaný. Krátké nohavice divně vzduty za holeně hnědých bot jsou vsuty, na nichž ostruhy jsou upoutány 11 velikánskou přeskou, nártu v před, stranou pak mu na protkaném pasu visí kord, jímž k zlověstnému kvasu často najatou svou chásku ved, dědiny by loupila a města, jeho vášně rozjitřeny, slepy – dobrodruh byl: kondotier Krepi, jemuž slávy vzorem – Malatesta! – Krepi, v Praze mrav a cudnosť pleně, černým všude penízem je znám; v pokoutních dlí krčmách každodenně, zřídka přicházívá v boží chrám, leda tenkrát, při stráže když řadách slídí po nábožných dívek vnadách, by je mocí zavlek ve svůj stan, ač v té snědé vyvětralé tváři od měšťanův, s nimiž vždy se sváří, mnohou brázdou hněvu znamenán. – V druhé straně, dívky opodále, v stínu kůru, ztracen v světel jase, ruce sepjav na hrudi, jak v žale, cisterciák o sloup opírá se; jenom sem tam zvedá temné oko, přehlížeje četné lidstva davy a zas smuten uklání své hlavy, z ňader povzdychna si přehluboko. Otec Adam, asket skostnatnělý s kazatelny hlavou výše vzrůstá, v oku blesk se kmitá rozechvělý, bouří hrozí zesinalá ústa. Odpolední pološero chrámu a znícené vůkol voskovice bledšími jen činí jeho líce, divný úsměv kolem retů hrá mu. Palceříkem ostříhané vlasyvlasy, prameny jak deště v bouřném letu, z temena se vlní na rochetu, křídlem sejčka zvedají se řasy, oko, v propasť modrých důlků vpadlé, šupin ještěrčích se leskne kovem, kmitnuvších se pod lupení krovem v suché trávě, vedrem leta zvadlé. Pod jestřábím nosem téměř skryti, bezbarevní, prázdní, jak by ryti 12 v žlutých tvářích, chvějí se mu rtové, jimiž srdce jeho pouta kove, těsnější než jiný tuhou dlaní všem, kdož chladní u víře a plani. Otec Adam, luteránů metla, českých bratří posvěcené důtky, tovaryšstva páně líčí skutky, jehož síla s nebe na zem slétla, by vezdejších bludů rub i líc navždy splákla, sřízla pekla vruby a to lidstvo jdoucí ďáblu vstříc, kázní vystříhala od záhuby. Ticho kolem. Páter výš se týčí, oko k nebi zvedá, ruce příčí, líčí svaté Panny milostnosť, skutky církve, cisařovu ctnosť. Chválí mírnou Martincovu vládu, která Lichtenšteinem, otcem měst, vůdce dala bezuzdnému stádu a chce k vrcholku je štěstí vést; Chválí Otce, jež ta duše čistá, Ignatius, soudruhy zval Krista, snesší požehnání v české kraje, že v nich všude zvolna sic, leč jistě, jako zlaté broskve v hojném listě spasení a věčné blaho zraje. Chválí Huertu a Maradase, z kterých každý spasitelův řád vlastní krví utvrdil by rád českým buřičům a vlasti k spásespáse. Chválí Talemberka, Kolovrata, hajitele víry samospasné, jejichž meči víra jedovatá, s ohněm pekel v tlamě, mře a hasne. Chválí Volfa Berku, církve sloup, Michnu, který na šij draku stoup, aby ohonem, svým nezachvátil duší, za něž Kristus krví platil a teď v lůně svojí církve chová; chválí Mitrovského, jehož slova skroušená víc zmohou u císaře než na vinném keři slunná záře, a svit luny nad zmračeným nebem. Chválí Friedlandského, jehož dlaně lačná vojska hojným krmí chlebem, 13 bědné chátře ulevení skytá, jenž vždy hotov Otců ku ochraně, odbojníky po dědinách chytá, spravuje tak vše, co někdy ztuha zavinila vláda dobrodruha, který Čechy prznil víc než Hus, až promrhal sporosť zlata všecku, již mu v chrámech zloupil Skultetus, a teď pikle strojí po Německu, posílaje ve kacířském vření predikanty, kněze msty a pekla, tajně do Čech, slabých k pobouření, by krev obrácených znova tekla. – „Slyšeli jste,“ otec Adam hřímá, „že zas odbojnictví hnusný vřed tajně na hruď české země sed? že zas ďábel v srdce lotrů dýmá, aby v hněvu pozvedli svou dýku všichni ti, kdo z pravdy zdroje pili, zaneseni v rejstřík kajicníků? Slyšeli jste o jich děsném lovu, o přepadech na Sázavě řece, o těch tygrech, přetrhnuvších klece, v drápech zbraně, krutosť v lebkách z kovu Slyšeli jste činy dravé luzy? Tiché fary loupí, vraždí kněze, hlavy kosou seče, vrch vší hrůzy, aby nabodnouc je na své hroty zplamenila váhající roty, pro něž víno klášterníků veze? Slyšeli jste, jak se opět hnuli, aby z utajených skrýší lesů jako saně blíž a blíž se snuli lákajíce chátru k svému směsu? Vše, co těm se choutkám jejich příčí, poběsilou zpupností svou ničí; ba z nich každý, srdce plno zdůr, ňadro vlasti, jako vzteklý tur, rozrývá a svými zuby trhá, při čemž satan do hrozných těch spár hříchů nesčíslné símě vrhá, aby vaše blaho přišlo v zmar? Chcete dále nésti vzdor těch chámů? Ach snad dřív než blýskne ve váš hněv, 14 [15] znectí cudnosť vašich žen a děv, zaskočí vás při modlitbě v chrámu, a pak běda, nikdo nevybaví útěkem se z hrozného jich kruhu: zahyne buď okem na popruhu, nebo pod meč ukloní své hlavy.“ – Oddechl si Kravarský jak v žalu, v pravdě však, by dosah poznal řeči, která jako houfnice bok valů srdce boří v hříchu nebezpečí. Každým jeho slovem, které hlásáhlásá, tíže v ňadro přítomných se střásá, vroucnosť jedněch do slzí se taví, leč hněv druhých, jako bouře blesk, studem plní nachýlené hlavy, pomstou sálá skrytých očí lesk; pod klenbou však pohaněných skrání není více toho odhodlání, z něhož lidstva zlatá zář se prýští: to již šalbou Lamormaina sterou smutně zahynulo pod sekerou tam, na Staroměstském popravišti. Polou v hněvu, polou v rozechvění rozhlédl se chrámem bílý mnich po Pražanů pestrém shromáždění a zas kalné oko k nebi zdvih; však když hlavu pozvedá a níží, bezvolně k té zbožné dívce shlíží, jíž se z očí, vroucím citů vřením, kříšťálový řinul slzí proud, pro tak nelítostný kněze soud nad ubohé země utrpením. Hledí na ni... Krepi, snědý brach, jak uvyknul s luzou po krčmách, směle stoupá k dívce, stane krokem a na její šij zří ostrým okem. – Tiše dívka v skroušenosti svojí,svojí jak před bouří zkvetlá růže stojí, aniž v dětské nevinnosti tuší, ten že hadem uštknout jí chce duši... Znova šlehnul oheň z oka kněze, znova jeho řečí valný proud trhá nedůvěry tuhé meze, znova z kazatelny drží soud 16 o té zemi Libuše a Čecha, z které sotva ďábel nazpět hnán peleš lotříků zas robí stán, tak že valem do záhuby klesá a v zlém chtíči, skutku přenečistém, ve zlotřilých vášní svůdném vření opět spojila se s antikristem, ku věčnému tíhnouc zatracení. „Vstaňte,“ volá, „na kacíře ony, na ten nakvas pikhartského ducha, než vám kancem vběhne na záhony vašich duší, nežli květy zcuchá, vypěstěné v chrámu svaté skrýši, Krista spasitele tovaryši. Bohabojné dílo vykonáte, u kořene vyhubíce hloží, sobě na prospěch i církvi svaté, k větší cti a větší slávě boží! Shlukněte se, než z těch selských sborův vzrostou nové hlavy direktorův, aby řádili zas hrozněj mnohem, nežli právo stanovené bohem, 17 jež na místě mnohých v slitování srubnouť dalo skrovný počet hlav, víc by postrašen byl plachý dav, nežli k odbojníků pokárání! Ale běda, vizte dnes ty lebi, jak si ve svých klecích železných znova tropí z církve svaté smích, jak se potměšile dolů šklebí, z východu že k Praze pomsta kvačí, by tu Pánu zpět dobytou zem zpupné sběře novým odbojem oblapila perutí svou dračí! Shlukněte se, vždyť falešní kněží na pomezích po táborech leží s houfem žen a dětí hladových, z nichž by jako z koukolových květů símě pikhartské zas všemu světu k záhubě, král pekla, satan líh. Spěšte, nežli kacíř vezme zpátky osazené vaším lidem dvory; dřív než vám se vloupí do komory; své dá chlapy na odběžné statky, než co svou jste mincí zakoupili: vinic révy z plzných vezmou strání, by jich zdrojem, v Říma posmívání, dřevěný svůj kalich naplnili. Zarazte je, než se rouhať budou, než vás schvátí jako trávu kosou, nežli uprchnete s hlavou rudou, s tělem ztýraným a nohou bosou; nežli třeskem jejich zbraně sprosté v městech Pražských kvapem bouře vzroste, nežli chrámův posvěcený skvost vyloupí ten zlata lačný host; nežli opojena draka mlékem, roznícena žhavým okem ďasa, lakotivá, zlotřilá ta chasa vaše děti vraždiť bude vztekem, by v jich krví uzardělém moři svatých chrámů korouhvice bílé v dravou radosť luze zhovadilé obarvili noví defensoři, strhší ornát knězi, šaty dívky ozhřivým svým koňům na pokrývky, 18 a pak, do svatých se vloupíc chrámův na oltáře, ve prokleté chvíli, místo svaté panny postavili kalich, známku vína chtivých chámův. Chcete snad, by tato luza vzteklá oltáře a svaté kříže stekla? Aby knihami, jež plny bludu, zazdila vám nebes zlatou bránu? Sluhy církve v smolném zžehla sudu, morovou by neřestí svých ránu poštvala vám v tichý nyní dům? Strhněte jich klamů sypký chlum, shlukněte se, tak mnou bůh vám hlásá, pod Valdštýna slavnou korouhev: za spasení jich svou ceďte krev, pak i vám i církvi kyne spása! Shlukněte se, kdo jste věrni bohu, kdož můž za to, v poušť-li kraj se mění, kam pluk mstitelů dá svoji nohu? Také jed je lékem k uzdravení! – Shlukněte se na ty vlky hladné, strhněte své lásky hradné mříže, padněte v ně, jak lev na brav padne, vybízím vás touto známkou kříže...“ A Kravarský k lidu níž se sehna křížem hlavy klonících se žehná a zas u výš krucifix svůj týčí a zas znova země odboj líčí: ‚Jděte, zhubte vašich duší vrahy, zahrabejte meči vzpoury zdroj, zničte sršňů loupeživý roj, palte jejich stropy, jejich prahy, jejich skrýše, pekla různá věna; zář obětí takých v nebe vzrůstá – milejšíť je bohu země pustá, než-li od kacířův olidněná!“ – Jak by v mnicha zmije blesku sjela, chvěl se řečí touto. Spoustu střel kazateli do zrytého čela z prohlubně svých žhavých očí sel, prsa jeho bílým pod hábitem vlnila se v rozproudění hbitém; levici svou, pohněvem se pýře, v pěsť zatínal pospod škapulíře 19 sáhnuv pravou zpod černého pasu, jak by druhdy takým dravým řečem pod nebem i pod chrámovým krovem místo bible posvěceným slovem odpovědi dával pádným mečem. V lidském hluku zmíral jeho vzdech, jak ston matky vlasti v hluku zbraně, ach, vždyť musil jako každý Čech klidně státi také při pohaně, nechtěl-li, jak jiných na tisíce, sběří utýrán a uvláčen, na sloupě mříť hnusné šibenice; hněv, jenž vzplál, ztich zase jako sen, který žhavou rukou k srdci sáhne než svou netopýří peruť stáhne. Kdo že tušil, že při sklonu hlavy studem bled a zlostí zuby skřípal, že na místě modlitby v ty davy kletbu na měšťanskou chátru sypal, která v polospánku ráda byla, že si vrch vší úlevy, všech líků: pádný meč a dvojbroušenou dýku za růženec s křížem vyměnila... Po kázání! Vlny panstva četné, jak by pod perutí bouře letné, nenadále z moře lidu vstaly, a zrak žas, jak pýcha s nádherou, 20 s obrazností svojí veškerou zlatými je květy protkávaly, jejichž lesklé ve spojení nitě v hvězdy měnily se na dykytě dlouhých sukní, krátkých pláštíků, záříce tak zevšad víc a víc, jako oči jižních krasavic, polou schválně, polou z návyku. Šlechta z chrámu hlavním spěla vchodem, malými však vrátky obou stran měšťan, řemesník a chuďas hnán, utýraný trpkým časů svodem. A tak v šumu všecko spěchá ven: měšťan, aby k hořkému si sed a měl v tvrdém spánku klidný sen, panoš, aby domů paní ved a dle sladkých rozkazův se choval; pán, by v kruhu přátel pokuloval; ženy, aby k svatým knihám sedly; dívky, aby šily nebo předly; jesuita k tučnému sed stolu; žák, by opakoval na úkolu; voják, aby v kostky hrál a hýřil; každý v jinou stranu města mířil, jenom cisterciák posud dlí, cosi v jeho žhavém oku tlí, snášejíc se chrámu polostínem za dívkou a snědým za vojínem, jehož zory, jako sivé střely, na šij dívky neustále zřely, jak když jestřáb holubici měří, než jí v bílou hrudi, prostou zlob, nenadále vbodne dravčí zob... A zjev obou vyšel z chrámu dveří. Také mnich šel. – Náhle žalný vzkřik ode vchodu v klenbu chrámu vnik, polétaje do všech koutů lodě: do výklenků různých chrámu stěn, jako pták, jsa v kleci poplašen zlekán lítá, touže po svobodě. Jako jelen ruče mnich se zpjal, hlavu zved a na okamžik stál, oheň v oku, nach v ponurém lícilíci, rychle dral se lidstva tlačenicí, 21 aby zřel, co hruď mu třelo tuchou: chrámu krasavici prostoduchou, ana bleda, bez vlády a řeči, před vojínem na dlaždicích klečí. Její ňadro, před tím v kmentu skryto, rozhaleno bylo, dívka v mdlobě, v hrudi úběl drápem bylo vryto cizákovo páže, v dravé zlobě rvoucí litě jemnou ňader plenu. „Jménem práva zatýkám tu ženu, kacířka jest!“ a juž drábům velí, škubaje jí s hrdla peníz zlatý: „Odveďte ji, či jste neviděli poběhlého krále peníz klatý, jaké na hrdlech ti měli kdysi, jejichž hlavy tamo v klecích visí? Dolů, dolů strhněte ten skvost, nechť jej ustrašené ruce kryjí, pryč s ní, na smrť nebo na milosť pánům komisařům v religii !“- Kolem večer. Před kostelem ruch: zpupnosť luzy, soustrasť chasy prosté jako kalná řeka v bouři roste, pohněvem i láním bijíc v sluch, nelze říci však, tak vše se hatí, co as dívce a co drábům platí. Povždy víc se vůkol kupí lid, leč jen cizí, domácí pln strachu, ve tváři hned bled, hned jako z nachu, sotvy že se okem poohlíd, nevšímaje cizácké si sběře sterých křivd a věčné výtržnosti, s hlavou sklopenou se domů beře, víť, že z drápů více nevyprostí outlou žertvu chtíče, prchá z místa, a juž žoldák kořisť zkáze chystá. Náhle lidem protlačil se mnich, nad něžnou se lehce sklonil děvu, o hruď opřel hlavu jí a v hněvu v odpor vojákovi ruku zdvih: „Ustup!“ vece. „Posvátná jsou místa, kde jsi vložil ruku na to dítě, darmo viješ kolem ní své sítě; unikne ti nevinna a čista, 22 jako hvězda noci v době ranní; viz, jsem kněz, svým žitím ručím za ni!“ Strne lid a tichne, voják snědý mečem ve mnicha své noří hledy, úšklebkem ret stahuje se hrubý, bezvolně zpět pokládá se páž, k úsměšku se vyceňují zuby: „Aj, to ovšem posvátná je stráž, však kdo jsi, že s takým smělým příkem ve svár kráčíš s ligy důstojníkem, příkazy an komisařův koná?“ „Mužem jsem a dívkou bytosť ona, nechť ti zlatý peníz podá sama, pravdou-li však, co jsi směle děl, pak ji poruč soudu, pak jí vel, ostatní se srovnej mezi náma! Nelze dívce odpovědi dáť, pohleď, strádá srdcem, bledne v skráni, nuže, před bohem chci konať za ni, za ženu jest právem muži stáť!“ A třesoucí rukou z krajky bílé ladné šije peníz odepíná; jako strachem, chví se ústa siná, oko rudne, bázní snad, že chvíle té se na penízi pravdou zjeví, co ni on ni dráb ni lidstvo neví, leč juž s okem tichým, plným jasu k lidstva strnutí, jež kol se množí, žoldáku dal peníz – s matkou boží. – Zahanbeně klopí cizák řasu, zpupnosť klesla, jako přibit stojí, že se ždaný nepodařil lov, aspoň na okamžik drzosť svoji halí v roušku omlouvavých slov, ustupuje, hledí na háv mnicha, zkoumá tváře, postať, klne zticha, a juž ztrácí se, s ním družný brach, za kostelem v úzkých uličkách. S planým hněvem rozchází se lid, dávno čin mu vyhasnul a styd; stýská jenom, dětské slzy stírá, vzdychá si a v ňadrech pěstě svírá, 23 nehorlí však na psí zlotřilosť, která před bohem i před knězem bez práva vše týrá: lid i zem. Kde vzdor muže, kde ta prvá ctnosť? pozří-li naň voják, každý v spěchu skrývá oči pod schlípenou střechu, aby dřív, než nový svitne den, jako buřič nebyl ulapen! – Zbyvších lidí činnou útrpností z těžké mdloby procitnula děva, jako poupě, když se kukle prostí; v bledé líce jemný nach se slévá, oko sklopeno dřív dlouhou řasou, plamení se takou divnou krásou, jako slunce, když se vznáší s hor, jako mladé srny skvoucí zor, ana z temné vyplašena chvoje spatřila se na křišťále zdroje; však když mnicha zřela, že ji stráží, chvěla se jak ulapené ptáče, v oči tryskla první krůpěj pláče a již vyvila se z jeho páží, dříve však, než povznesla ji síla, mnichova k ní ústa hovořila: „Nelekej se, dívko, vyvázla jsi z kladených ti černých osidel, zbojná ruka cizopásné chasy nesetřela nevinnosti pel, vnad tvých skvost je neporušen, čist jako v puku liliový list, vášeň tě víc nezhubí svým klem; družné za pomoci těchto žen dobyta jsi – ždaný ďábla plen – nazpět nebi, zase andělem. Avšak večer chmurná křídla sklání nad Prahou, již rychle, spěchá čas, abys rodiny své vyčkávání políbením odměnila zas; vzmuž se, spěš, snad z žen, jež tady stojí, některá ti se mnou ve průvodu sestrou bude, dá ti ruku svoji...“ A juž dívka zotavena k chodu, domů kráčí v děkování tichém, provázena stařenou a mnichem. 24 Po levém šel klášterník jí boku, a když lehký zrychlovala spěch po drsnějších ulic kamenech, k volnějšímu přinucoval kroku. Jako růže při severním chladu chví se dívka, slyšíc něžnou radu, ale k řeči, nechať srdce hoří, pravých slov se čelo nedotvoří, schází posud odvaha i síla, jenom hlava níž se uklonila, slza vběhla ve tvář rozháralou, noha jak by ukována stála, ňadra chvěla se a líčka plála, a již chopila se ručkou malou ruky mnicha, než však žhavým retem dotknout se jí chtěla jako květem, netušeně opakem se stalo; oko mnicha jako hvězda vzplálo, a ta ústa, vážná prv, teď smělá, učinila dívce v ručí chvat to, co ona učiniti chtěla, chtíc mu zbožně ruku celovat. – Vzkřikla dívka – žena průvodkyně zachvěla se... . stanul klášterník: „S bohem! Juž zvon na velebném Týně za den prchlý vzdává Pánu dík, jdu, ne abych vyhledal své cellycelly, ale ven chci, tvorstva do svatyně, bych se modlil za lid uslzelý; ulehlť si hroznejš v jeho klíně, netvor záhuby a věčné smrti... Bděte, bděte, ať vás nerozdrtí!“ – Rozešli se u večerním šeře, dívka k hradu, nazpět mnich se beře, každý v zdroji myšlenek svých tona: kdo byl mnich? kdo byla dívka ona? Jako v těžkém snění kráčel dolů k mostu mnich, zle znevěřilý bohu; je to láska, co mu váže nohu, nebo pouto vznešenějších bolů, nebo zármutek je? Kdož to ví? zrak, jenž dívku pozoroval v žase, ani zlosť, jíž ruka zbalila se, za odpověď slova nepoví. 25 Však když věže obloukem šel zdobným, vznesl vzhůru rozžhavený zrak, jak by kláť chtěl šipem stonásobným krkavců kol nesoucí se mrak, dřív než by se v pokřiku a víru z různých končin pokraj římsy snesli, aby lačni na újedky klesli: svaté hlavy českých bohatýrů! – Zachvěl mnich se bílý. – Divné chvění – škapulíř slz ručí vpíjel zdroj, chorá ňadra v přidušeném vření každým dechem nesla kletby roj utrpením blednoucímu retu, na němž temná umírala slova: „Pomstíme vás! Přikvapíme znova k hrůze vrahům, v obdiv všemu světu! Pomstíme vás, skráně slávy šedé, znítíme své duše vaším snem, hrůzy anděl tajemný nás vede, zvítězíme – nebo zahynem!“ Domluvil, vznes kleslé hlavy tíhu bezhvězdného nebe na okol, na práv lidských uzavřenou knihu přísahá ves srdce hněv a bol, – zase z hloubi vzdechna hlavu kácí a ve stínech domů v noc se ztrácí. 26 DRUHÝ ZPĚV.
Smutné kolem Čáslavi jsou luhy, smutné břehy u Sázavy ladné, pole hola, tráva lučin vadne, potokův a bystřin kalné pruhy mdle jen v luzích zdusaných se šeří; pták v uvadlém netěší se keři, křeček u meze se nepodrývá, všecko jenom bojácně se skrývá; ze sadů znik švehol, hovor z chvoje nářkem týraných a ruchem boje. 27 Domky, chaty, jindy zpěvu plny, s temnou podezdívkou, bílou stěnou, němy stojí s hlavou nachýlenou, podmlelyť je času rudé vlny; v podkroví, kde jiřička dřív věrná tulila se v teplý koutek hnízda, déšť se vkrádá nebo sever hvízdá; strop se provaluje, štít se černá, krb je zbořen, bez došků je krov, záhrobeň jak zasypaný rov, plůtek spálen, vysekány keře, okna bez skel, vypáčeny dvéře, prázden holubník je, vzata slípka, vzato všecko, ze chléva i sklípka. Zbořen přístěn k odpočinku hosta, vyloupány ouly pilných včel, i ta pod lipami kaple prostá; lidských slzí perly, květy čel, i té sladké mluvy svatodar, všecko, všecko vlečeno je v zmar; cizích nájezdníků vášní zlou celý dálný kraj je mrtvolou. – Za Krchleby, skrovném na potoku, starý mlýn se v hustém olší skrývá, kyprým listím smutně v kraj se dívá, horskou úbočí jsa opřen v boku. Zapadlá je voda, vázne v toku, potok sotvy na dně že ji chová, v žlab co vběhne na několik kroků, jesti planá voda korálková. Všecko stojí, rozbořeno zpola: hřídel netočí se vody spěchem, hnijíť housle, lehčidla i kola, žlab se provaluje s těžkým vzdechem. Podvaly i remliky i svory, příčky, sloupky, prahy, kobylice vyhnívají povždy víc a více, vše se viklá, vše je bez opory. U zátahů spadla jedna strana, drobné česle řidnou den co den, kamením je náhon zanesen, stavidla jsou v půli přelámána. V podkolí je roští jen a hloží, spousta písku v korytě se množí, 28 v křižalách jsou přetržena kola, věnec s lopatkami vyhnil vzad, náhonek se odklopil a spad, hranáče jsou vypadány zpola, potrháno pěkné žejbrování, u základky není páky ani; ježek zlomen, kuželice pukla; pánvice i čep jsou ; horší zažil mlýnec vojnou rány než zlou vodou, která se naň shlukla; porván náboj palců kola v líci, i ta hladká ceva na kladnici; běhoun jádrnáč je střepovitý, nebude víc okřesáván asi od krajánků ani mlýnské chasy, aniž korčáky víc budou myty, aniž bude bujná chasa v léčky na zanášce mladé škádliť mlečky – zle je porván mlýnec cele, cele, větrem vzdychá jen, leč nezamele; tu juž nevzpomůže namrsknutí, mimo jednu síňku, vše je sutí, všecko hnije, bortí se a kácí Pavla Michny hroznou reformací. Nedbá statný mlynář jaké správy; od té doby, co mu zabit syn, valony když vyloupen byl mlýn; jako v spánku celý život tráví, vždyť i družka žití jeho, žena, krásná jako v stínu zkvetlá růže, ztrátou dítěte a strastí muže v hrozném roku byla umučena. – Nedbá mlynář Eliáš; v zlém svodě v šatě vetchém stojí, jako socha, zarudlým jen okem patře k vodě v zamyšlení šepce: „Škoda hocha, škoda ženy, škoda! škoda všech!...“ A zas vzdech se ozval na ústech: Však což země? matička ta sirá stokráte víc trpí, hyne, zmírá: srdce rozpoltěné ostřím meče, vyloupeny zory, – hvězdy nebe, sup o dvojí hlavě v týl ji třebe, za kštic Šumavskou ji Bavor vleče, 29 Lichtenštejn jí bílé hrdlo svírá, Lamormain jí vraždou boha vtírá, jesuité děsný hrob jí robí, vrhajíce kletbu v černou půdu, královské jí strhujíce zdoby na monstrance s úbělových údů. Huerta jí spáry tiskne v pás, Michna upírem jí z prsou ssaje, bílou řízu třísní vlčí láje, chtíčů psy štve na ni Maradas – věčný bože, pomoz!“ – A zas smutí nad zničeným krajem, domků sutí, vzdechna z hloubky, zatínaje zuby hněviv horlí: „Přichází juž čas, že přerveme zbraní vašich sruby, že budeme doma pány zas; za krátko vás pomsta boží schvátí, jen až Hanuš z Řičan zpět se vrátí, 30 by za kalich páně v boj nás ved, pomoz bůh pak!“ Kol se poohled, lítosť s hněvem zruměnily líce, blesky svitly v temném jeho zraku – leč jak zlekán, nachýlené v znaku na oči stáh okraj vydrovice. Vešel v temnou jizbu. Pusto všudy, prázdna police je, prázdna skříň, jako po ohni ta nízká síň, nic tu nezbylo jen duše trudy. Všecko vzato, nepřítel když vtrh: práce, úspora i ženy věno, sýpka, půda, chlív, – vše vypleněno; palašem je rozbit stolu vrch, oken obruba i dvířka sklopu i ten poval začadlého stropu, červotočí přešly zpoly v prach... Ze všad hleděl krvooký strach! – Rychle den se ztrácel v nebesklonu, slunce kleslo v rudých oblak davy, zlaté vlasy vlály s jeho hlavy, ze zoru však, jako rosa v ronu, perly padly do posledních květů a v nich na sta shlíželo se světů, kolujících touže klidnou dobou u vesmíru jasných hvězdic zdobou. Travou mlýna kolem ručím spěchem probíhal se večer nohou snědou, na svém čele hvězdu nesa bledou, šedé mlhy kupil vlhkým dechem. Za dne tichý, vzdychal les pln žalu, světlonoška, zanešena vánkem, stulila se růže do obalu, blažena jsouc vůněplným stánkem víc než růže, jež tou jiskrou světla nerděla se ani nevykvetla. Před se zíral mlynář Eliáš, mužnou dlaní černé oko slonil, jasnější vždy víc, čím den se klonil, až konečně hlava klesla v páž, a ret zahovořil: „Zas den mine, a ty nevzpomáháš, hospodine! V zdroj tvé lásky krvelačný vrah kal své dravčí sveřeposti metá, 31 a tvůj anděl s palmou nepřilétá, aby zahnal dědin pláč a strach, který ducha podtíná a kazí... a kněz Matouš také nepřichází, aby děl, že lid je uchystán, jehož k pomstě vyvolil si Pán!“ Vyšel do předsíně v nočním šeře, zavřel ji, pak u mlejnice dvéře, a šel k oknu, by u vroucím plání, s okem pozdviženým k nebes báni, dřív než v skrovném odpočine loži, modlitbou se kořil vůli boží. Nepočal; vždyť sotva hlavu zdvih, kolem oken lidský stín se mih, jak stín ptáka padnuvšího v setí, jak když oblak po měsíci letí, až pojednou lehkým prstem z venku trojí záklep zazněl na okénku. Zná jej mlynář, v ráz se přímí plece, oko blýská, bez vrásek je čelo, krve návalem se srdce chvělo, ústa zašeptala: „Přišel přece.“ Rychle zavřel malé okenice, na stojánku suchou dračku zžeh, a dík utajený na ústech z jizby ubíral se do strojnice. Úkradmo se do pozadí béře, aby níže, temným mezikolím, ukrytého z venku bujným křovím, Ulického pustil v tajné dvéře, odkud několika stupni výše v nízkou jizbu vystoupili tiše. Statným mužem mlynářův je host, Ulický, kněz bratří pod obojí, vážný obličej je vousů prost, v oku jiskry bystrosti se rojí, rozum provaluje klenbu čela, nazpátek je dlouhý sčesán vlas, šat je rolnický a kolem těla ze řemínkův upletený pás. 32 Však mu třeba toho přestrojení, třeba na Krchlebích tajné skrýše nepřátelé v divém nevražení lotříkem jej učinili říše. Z podružného kněžství vypuzen mladou ženu nechal na sirobě, chudý statek Valonům byl v plen, strachem zahynuly dítky obě; do Slezska prch s exulantů sborem, touhou hnán zas do Čech přišel zpátky, aby v lidu, tlakem škůdců chorém znítil cit, jímž oživly by chatky. Vždyť jen predikantů slova svatá plála lidu hvězdou v času tmách, tu i tamo svitnouc na horách, jako srp, když žeň má býti žata, a kde z mlatu cep se slyšeť dal, náhle Matouš Ulický se zjevil, aby nad ním svoje ruce spjal, požehnal a slovy bolesť levil, která z vetché ubožáků řasy proudila se v chudozrné klasy. Přestrojen-li v kruhu lidí stával, s rýčem na zahradě, s kosou v poli, slídičů zor liščí po vůkolí žádný predikanta nepoznával; a když do Čáslavi k choré ženě pospíšil, by těšil ji a sebe, zpět se vrátil, ukryt rouškou nebe, v Krchlebskou svou skrýší každodenně. Někdy na delší se ztratil čas, aby křtil a snoubil blíž i v dáli ty, již na oko se přiznávali k církvi Říma, jinak k bratřím zas; a tak těšil, budil, povzbuzoval, slabá srdce v ocelová koval, až pod Čechů železnými čely vzplanul odboj proti trýzniteli. Jasně Matouš Ulický vše zřel, napomínal, těšil, poučoval, po vší zemi sítě rozestřel: „Brzy přijde vůdce,“ prorokoval, „šetřte síly, tajte na čas hněvy, kryjte pomstu nábožnými zpěvy, 33 choďte tajně po dědinách kolem, každý z vás buď nyní apoštolem, povzbuzuj a probuď dům i chatu, aby zbraně skryly ve svém prahu, bohu k oslavě a na odplatu každému, kdo národ třel a mořil.“ Tak když potěšil a pohovořil, podal odhodlaným složku listů: „Jděte,“ pravil, „jděte z místa k místu, rozdávejte; nechť jsou přichystáni všichni, které slovo Krista vodí, přišla noc a svítá doba ranní... Hospodin nás z jarma vysvobodí!“ 34 Zdařilo se, šťasten přišel zpátky, pozdravil: „Buď hospodin zde stráží!“ temnou jizbu bílou žehnal paží, used pak a pravil: „Čas je krátký, milý Eliáši, doba kvapí, hotov-li jsi pro věc svatou k boji, neotálej, než nás slídič lapí, v hvozdech Kouřimských se odboj strojí: do čtyř tisíc srdcí nadšených roztroušeno po dalekých lesích, kleslá srdce do plamenu zdvih všechněch vůdce, Otec na nebesích; v jeho rukou slabým nástrojem, vykonal jsem bible svatým slovem, po čem dávno zatoužila zem, velikánským učiněna rovem; a juž z moravských a Kladských hor, s ostrou zbraní v tisíceré paži, se železnou hlavou vstává vzdor; s ním se druž, dřív mou, teď vlasti stráží. Dnes mi nebude zde spočinouti, cesta dalná, hlava moje plna, od Třeboňských lesů slyším kouti selskou zbraň, tou zježí času vlna, aby potopila slotu slepou, jíž nás vrazi v hruď a čelo tepou. Na samotách stranou od Sounova odhodlaných valná čeká řada, půl je v zbrani, půle zbraně žádá, dej, co máš, nechť v bodáky se ková. Seber v náruč všecko, co jsi skryl, ze železa k samodílné zbrani, hněv, jenž v Dubinách se uhostil, dále musí po lesnaté stráni; na Morany strašný hodokvas půjdem s ním, než rozlícený čas na zem celou černé křídlo složí. Také já dnes bojovník jsem boží; chci vás věrně síliť v boji smělém, s vámi vítěziť neb zhynouť s vámi, pojď a vyjasni se chmurným čelem. Rychle na klobouk dej víšek slámy, znak ten každého, kdo s námi kráčí, aby vrahům čelil do výděsu; 35 vztek jich našich šiků nevypáčí, s pánem bohem, do Kouřimských lesů!“ Vyšli. – Východ políbila zora, luh stál v slzách, z dálky vzdechla hora. 36 TŘETÍ ZPĚV.
[37] Na luh dálných nemýcených lesů lid se sbíhá k divokému plesu, širočiny blesk jej málo leká, vzdor má vůdce: Hanuš z Říčan čeká! Šťastně vyváz Hanuš z nebezpečí zrádné půtky kolem Křivoklátu; těžkou trpěl na lidech tam ztrátu, že zlou chvílí vyrojiv se k seči, aby Pavel, mladší jeho brat, tělem ztýrán, měkkou duší znaven, ukrutného vězení byl zbaven, v němž ho čekal najatý juž kat. S Hanušem se vrátil z Těchnic Jiří ze Slezska, s ním Michalovic Smil s Hodějovským ze Sas pospíšil, Zdeněk Lev, dvě srdce bohatýří; – však kdož všecky zná, již ctí a silou, jak by krysou podráždění lvové, k slávě dřívější a k slávě nové, hubit přišli sani zotročilou, která při číši a meče zvuku děsně tyla ze selského tuku. – Nad dálnými lesy zbaven mraků tajeplně měsíc vyšel siný; z krásné noci tisícerých zraků slze spadly v šeré doubraviny. Z polospánku sever poletavý do haluzí chladným dechem vál, starým sosnám černé cuchal hlavy, přidušeně spílal jim a lál, 39 že mu na poletu směle brání, a že o jich peň a haluz sporou ve svém drahně zvyklém zaletání tříští křídla svá i hlavu chorou. Oblaka jak plaší snové plynou po blankytu od severu k jihu, skrývajíce nebes plnou knihu, jíž se prostřed veletokem řinou malé, bílé body – světy nové – jako v proudech dalných oceánů, v kterých slunce denně dlí až k ránu, v lesklých kapkách perly nehotové. Stichly větrů zpeřestěné vlny, zmlkly hory, jindy vzdechů plny, ale v lesích, jak by mátoh rejem, mech zašuměl rychlým pod kročejem; táhlý hvizd se ozval samot z blízka, jako srn, když na svou družku píská, a to všecko: hvizd i chomol stínů snášelo se hvozdů na lysinu. Prostřed lesů na zkypřelém luhu lid se těsná kolem ohně v kruhu: Starci, muži, junáci i hoši u velikou rodinu se shlukli, prosti plátů, brnění a kuklí, ale každý postavou svou soší, v jasu nadšení a v síly kráse těm v Blaníku skrytým podobá se. Šat je prostý, neníť lidu vina, že je barchan jen a pytlovina; ze sukna co bylo, za výkup cizákům dal rolník, jejichž lup pobral vše, i dívčích krojů zlatem platil hru svou při hýření klatém. V tlupy volné lid se hostil v šeru, v srdci odhodlanosť, ráznosť v líci; víšek slámy při kohoutím peru věstil jen, kdo jeho náčelníci. V silných byli rozděleni sborech, kosy měli jedni, cepy druzí, jiní na rameni po toporech, nebo teslech, jimiž lid se nuzí, 40 než se zmůže v boží bojovníky; k puškám řadily se ostré píky, vše pak: břitká zbraň i lidské tváře, rudlo chvěním plamenové záře. Prostřed lidu pod rozlehlým dubem, na pahorku sedl Hanuš vůdce, nájezdníků nejbystřejší škůdce, v šatě prostém, ve klobouku hrubém, za jehožto střechou ohrnutou, jako u všech kolem něho druhů, ovesnou zřít slámu v kytku vsutou; pádný meč mu visí na popruhu, hnědá bota ke kolenu sahá, a ta ruka, svalovitá, nahá, opřena jsouc o kolena dlaní, podporou je zadumané skráni. Kolem něho ostatní se řadí: horkokrevný Těchnic, bystrý Lev, Hodějovský, sokolové mladí, ale v orly zaměnil je hněv; pyšně nesou per i víšků zdobu, pyšně meč svůj, pyšně svoji dýku, prvními jsou v řadách náčelníků, první chtějí umříť za svobodu. Před Hanušem pevně zatknut v zemi, temnou řásní zdoben u pokraje, na vysoké tyči prapor vlaje, jak když orel šumí perutěmi vznášeje se k slunci brunatnému. Barva praporu je šarlat žhavý, zdoba jeho kalich zelenavý, a kol něho, prostém ve soujemu nápis utkán, heslem všeho davu, zlatým písmem: „Prapor čtvrta stavu.“ U praporce, vážnou jeho stráží, Ulický sed, hlavu drže paží, sedí tiše, dumá snad či smutí, nebo čeká vůdce pokynutí, aby slovem bible, řečí svojí, rozplamenil mysl lidí těch, kteří přikvapili z končin všech pod korouhev k posvátnému boji? 41 Aj, jak velký, mohutný jich sbor: do tří tisíc čeká juž té chvíle, v níž by jako jarní bystřeň hor strhla ty, již tyjí z jejich píle; ale nové vždy se blíží tlupy, hlavy v čety řadí se a v kupy, a vše tiše, bez hluku a řečí, tak že podobá se, jak by les silou kouzla lidstvem oživ dnes, a v tlum jeden z různých spěchal lečí. Vstává Hanuš s druhy kolem kráčí, třeba vůdci náčelníky znáť, třeba radu dávať, radu bráť s ostatními pravdy vyznavači. Kolem kráčí Hanuš: „Pozdrav bůh! Ty jsi Dlouhý? Statnou četu máš. A ty Zoufal? Nuž plať vrahům dluh. A tys z Krchleb statný Eliáš – věru statný – zde má ruka díkem; svatý prapor náš, tys praporníkem. Pěknou četu s Ulickým jste svedli, bůh dej více! A tys Balcar, viď? Hochu, bez příkazu ani píď, máš-li v peklo však, tu dlouho nedli. A hle, Jírovi zde sekerníci! dobře hoši, držte se jen Jíry, kdo je vyznavačem české víry, vzdor měj v pěsti, lhostejný klid v líci, chutě za praporem, chutě s námi: udatnému kráčí pán bůh v čele, důvěřujte, konec bude žele, buďte hrdi na svůj víšek slámy, však jej každý, kdo se k činu zmoh, změní brzy za pšeničný stoh, jehož zlatým zrnem cizák hýří... Za svobodu, režní bohatýři! Chceť svoboda símě nejzdatnější, kdo chceš právo klidiť, k předu hleď, kdo je muž, ten nechoulí se v skrejši, kdo je muž, ten meč a topor veď!“ Pohnutí a ruch se kolem neslo, Hanuš kolem zřel a mluvil dál: „Nuže k slávě veď nás nebes král, vlasť a víra budiž naše heslo, 42 nebojme se smrti pro věc svatou! Lépe meči než-li hlady mřít; kdož by hodlal déle planě vřít na zlotřilosť ukrutnou a klatou! – Žel, že kolébka práv lidských všech u války je skryta plamenech hlodajících dědiny i města, žel, že nachem pokryta je cesta, kterou upoutaná volnosť kráčí, žel, že křídla svoje v krvi vláčí, nežli s hvězdou v čele k výši vzletí... pojďme mřít, by žily naše děti!“ – Jako mrak, v němž blesk a bouře roste, aby osvěžena byla země, tak lid kolem v dálných lesů temně týčí skráň a líbá zbraně prosté při nadšeném Hanušově slovu: „Veď nás, veď nás k divé zvěře lovu, veď nás, veď nás v práva svatou seč, růže trní má a volnosť meč!“ „Ano povedu vás,“ Hanuš znova, „k bohu však se dříve srdce zvedni, bez něho vše hanbu v sobě chová, bez něho jsme se vší silou bědni, chabé loutky, pýřka jen a chmýří, kalichem nechť kněz nás s nebem smíří, by se srdce naše v lásce střetla, všem buď kalich svobody a světla!“ Kynul. Matouš Ulický se blíží, kalich s biblí z dubu skrýše beře, na balvan je klade, hlavu níží, a při ohně rudém pološeře hledí zřítelnice strastmi slabá v odkaz bratří, hlas však zní pln klidu: „Vybral Saul si tři tisíce lidu a porazil Filištinské v Gabaa... Tak čtu v bibli, v oné knize kněh, k níž se obrací váš pláč a vzdech, v knize, jež vám posvátným svým slovem mírnila slz pramenitých proud, když zášť zrádným stíhala vás lovem, a stan tichý proměnila v troud; 43 v knize, jíž vám lékem byly jedy, v růže temný purpur lotřích skvrn, s kterými jste přes propasti bědy nesli se jak poraněný srn, v knize té, jež otců za odkazem dvojnásobně drahou nám a svatou, již jste kryli pod sbořenou chatou, v dutém stromě, pod skalnatým srázem, ve slujích i v kolébkách svých dětí, pod jeslemi blekotavých bravů, v hrázích strhlých rybníků a splavů, v otců mohylách i v lesa snětí, pod prahem i roubení svých studní, by ji nespálili mniši svůdní, již nám víru dle své dravé chuti cizím mravem, cizí řečí nutí. Tak čtu v bibli, tou se skvící věrou, kterou hlásal Kristus, boží syn, již jste utajili v země klín před svou matkou, ženou svou i dcerou, by ji nezradila duše slabá, v mučírně jsouc třena rukou raba nebo oněch španielských kněží, v jejichž kosém zraku tigr leží. Tak čtu v bibli, otců knize svaté, z jíž každého slova mluví bůh; jak lid v Gabaa rovněž vykonáte, Saulem Hanuš, Saulem každý druh, jehož slze vlasti – slze vdovství – posvětily ducha na království, dadouce mu bědství rudý plášť, korunu všech strastí, žezlo víry, práva meč... zřím samé bohatýry: Saulem všichni, Saulem každý zvlášť!“ Mocně slovo Matoušovo šlehá, co dřív tlelo, do plamenu zžehá, všechněch zrak se jiskří, blesky metá, úž a úž se k četě tlačí četa, ruce ruku tisknou, rety ret, kleslá mysl šine peruť v let, jarosť buší do železných skrání, svalovité rámě sahá k zbrani. Ulický pak, na bibli svou ruku, dále mluví k odhodlaných shluku: 44 [45] „Jedno žádám kněz a rádce váš: nesplácejte křivdu vrahu každou zase ukrutností, zase vraždou, k srdci spoutána buď vaše páž; nebojujte z pomsty, ale z práva, vraždou bratrů nezjednáte síly, i kdo bohu jinak díky vzdává, je-li Čechem, druhem buď v té chvíli, lásku rozněťte v něm, ne však svár; neučte ho zírať na požár jako ti, již vaše zžehli chaty. Kalich útrap jest už vrchovatý! Nedružte se vrahům v činech svých, ten, kdo vlastních nenávidí bratů, dvakrát horším je těch lítých katů, stonásobně horší páše hřích. Nesvalujte větších strastí na zem – boha v čele, lásku k vlasti, rodu, bijte se, ne z pomsty, pro svobodu, pro svou víru, vůdce za rozkazem! Umřeli jsme, žíť chcem’; to však víc než se ohraditi hradbou chleba, lidský duch má křídla, nuže vstříc slunci, světlu, než je křivda střebá, která jako havran veliký všehomíra dar rve všeliký povolnou však jistou urvalostí, vzhůru hlavu, mysl k budoucnosti, podle bible čiňte s vlasti škůdcem, pan bůh ochrancem a Hanuš vůdcem!“ Jako jarní bouře, když se nese v nasycená teplou vlahou luka, že pupenec kvítí náhle puká: tak hruď každá bouřnou touhou dme se, že jí přáno bude život klásť za posvátnou víru, volnosť, vlasť, jež pod tíží hrůz a běd se třese. – „Nuže bratří,“ volá vůdce, „vzhůru, s pánem bohem na zlou vrahů zdůru, silná Kouřim budiž hradbou naší, hojnosť v radnici tam skryto zbraně, Mladoš s Roháčem nás nepostraší – a kdo chud, ten padne k naší straně. 46 Čety Těchnického zbraně prosty jděte na trh, ostatní již víte, Lvovy – později se přidružíte, my pak, skryti lesa letorosty, na znamení zvonem v pravý čas zjevíme se odpadlíkům v žas, vítězně nechť vzrostou naše sbory k pomstě ukrutenství Bílé Hory.“ 47 ČTVRTÝ ZPĚV.
V Kouřimi je posvícenský trh; tržníkův i hostí valná síla při džbánech se v krčmách uhostila, tučný krčmář div se nepřetrh, jenom všem by rychle zadosť bylo. Statečně se mluvilo a pilo. Zjařily se mysli hostí všech, zbudily se vášně, jež dřív spaly, zory rudým ohněm zajásaly, různá řeč se chvěla na ústech. Prostřed síně, za čtyrrohým stolem vážnější si měšťan k vínu sed, skrovně rolník přespolní si ved, na lavicích uhostiv se kolem, aby místo číše, v opak pánů, hromadně pil z hliněného džbánu. Za měšťanským stolem, zabrán v řeči, sedí suchý krejčík s hosty v sporu, a při živějším vždy rozhovoru jedni prou se, druzí hlavou svědčí, až konečně krejčík sivé zraky pohrdavě vrže na sedláky, u nichž myslí, v narážce že chudé spíš než u druhých mu vyhráť bude. Ale kliden přespolní je lid, nedbaje, že prost vší slušné meze, stále krejčík do ledví mu leze, chtě je znáti lépe než-li bůh, – a zas kolem rozmáhá se ruch. 48 Dráždiť krejčík chtěl a žert chtěl mit, a juž v kozlím duše svojí vření za osidla ušklíbavě chyt otců jesuitů pozdravení, nuzně srovnav, co pan děkan asi s kazatelny nedávno všem děl, že ten pozdrav také vraha spasí, při smrti-li na rtu se mu chvěl, a že každýkaždý, kdo tak v žití zdraví, očistcových trápení se zbaví, nechať by už v předpeklí měl paty. Tak si na bohu byl vyžádal sluha sluhů, vlastně králů král, první biskup církve, otec svatý, Benediktus, který šílen zpoly, s papežství že sborem sesazen, jatcem hynul v pevné Peniskoli, pokraj moře, jako pyšný den, který břeh a vlny rudě zlatí, než-li v času peřejích se ztratí. „Pochválen pán Ježíš Kristus, chámi,“ volá krejčík, „jste-liž katolíci? Ne! Aj, kterak smíte seděť s námi s lestnou kuklou v malomluvném líci? Mlčíte? Aj, proto dozajista, že ten svatý pozdrav z Španiel přinesli nám tovaryši Krista, již vám sekou rohy vašich čel. No, z vás raděj každý v pekle shoříshoří, než-li po křesťansku zahovoří!“ Lid však mlčí. „Žádná odpověď?“ zase krejčík, rudý jako měď, střečkem bzučí venkovanů kolem, aniž dbá, že za měšťanským stolem ten i onen domluvou ho krotí – dál a dále pichlavou svou notí: „Nuž pochválen Ježíš! Mluvte přece, než vám důtky schýlí tuří plece, či jen vzdorem vaše hlava tvrdá odpustky i svatou věrou zhrdá?“ „Nechte nás přec“, starší rolník vece, „šli jsme na trh, za kup dáme plat, ale hejlů z ledajaké klece od leckoho nejdem kupovat, 49 [50] dáváť bez toho jen netopýry; křesťané jsme podle české víry, českých způsobů a české řeči.“ Avšak krejčík nedbaje dál ječí: „Tedy hodně beranů vás tady?“ „Nemnoho, leč můž’ jich přijíť dosti, aby kozlu porouchali kosti, než jim vběhne přes plot do zahrady!“ Smích se ozval kolem, krejčí zbled a jak v parnu střeček podrážděný, kolem sivých retů bílé pěny, na špičky se před rolníkem zved, políček mu dada v snědé tváře. Ale běda, jak se krtek v spáře výra svijí, rovně krejčík též v rukou rolníka, jenž u trnože jedním rázem uchystal mu lože, oddechna si v smíchu: „Tak, zde lež; rolník, který městu chleba hledá, psíkem vychrtlým se týrať nedá!“ Hluk se množí, větší povstal spor: jedni k těm a druzí lnuli k tomu, vážnější se vytratili domů, urputnější míru na úkor hrnuli se v krčmu v litém vření, selského by mstili pohanění. – Doba přišla. Těchnického sbor v různých tlupách po městě již čekal a jak bystřeň v jeden proud se stékal; dobře v krčmě nastrojen byl spor, ruče rostlo hádání a vření, až konečně z bambitnice rána prostřed trhu na znamení dána všem, kdo kalichem jsou probuzeni. Ze záňadří, skrýše režných šatův, nože berou zmozolené dlaně, samopalky skryté očím katův, dýky v dvojí nabroušené straně, a vše hněvně na útok se chystá. Zle – kam lid ten kročí, smrť je jistá. 51 Jak muž jeden města chudší lid k Těchnického četám spěchá ruče, v okno přítelovo pěstí tluče: „Hříchem v takém čase shnilý klid! Hanuš z Řičan odboj vede nový, vše je ujednáno, rychle spěš, lotřík vzal nás hrůzy na otěž, poruč bohu děti své i krovy; Těchnického sbor je předvojem, zejtra bude Hanuš veleť všem, ba než nové slunce vzhůru vzletí, přijde od východu živý les, na vše strany rozložitý snětí, spoj se s námi, bratře, ještě dnes!...“ A juž chudé z předměstí i města se sedláky jedna vede cesta. Marně rychtář Roháč na „smeť rabův“ žene houfec ozbrojených drábův, Jiří z Těchnic, pohroziv jim pěstí, jako baby nazpátek je tlačí, lesklým mečem cestu v před si klestí, dvéře u věznice mocně páčí, aby pustil, kdož dle práv a zvyku nechtí do rejstříka kajícníků a v kom oheň pravdy neuhas, od nucené víry odpad zas. Děkan Kapihorský sotva tuší, že v svém stádě, které k Římu sved, polovic má kališnických duší, které k Těchnickému přešly hned, jakmile se zjevil před branami; nepomohlo, že jim knihy zžeh, nepomohly Roháčovy klamy, ni písáka Mladošovy mamy, který hadem v starou Kouřim leh. Na poplach zvon chrámu hlavní zvoní... Lev se žene k městu s tlupou svojí, spojen lid a dravce městem honí. Dvojnásob boj v ulicích se rojí, papežští i čeští odřezanci k zdatnému se seřadili tanci, však jim ostražitý dán je vůdce: lstivý Mladoš, hlavní lidu škůdce. 52 Těchnic slábne, ochabuje Lev, na muskety městské ze všech stran není zbraně. Marně roste hněv, kalich sílu ztrácí z četných ran, lid už zoufá. Tu, hle, od severu Hanuš kvapí v podvečerním šeru s dvakrát silnějším než včera sborem. Ve zpěvu lid kráčí pod praporem, nejblíž Hanuš bílém na komoni, řásně korouhve mu čelo sloní, a juž na lidu se vrhá škůdce, tiše, klidně, jako socha z ledu, ze zad on a Jiří Těchnic z předu, a lid volá: „ Zdráv buď Hanuš vůdce!“ – Papežští jsou zbiti v před i v zad; lestný Mladoš v radnici se spasil, a než Hanuš stranou k vratům pad, s dráby zavřel je a zatarasil, potaji pak ukrytými vrátky, dřív než Hanuš před radnici vtrh, v stínu městských hradeb v pole prch, snad by pomoc v město vedl zpátky. K radnici lid teče podrážděn: „Kde je Mladoš? rychle s chlapem ven... Bárta, Roháč budiž polapen, nemeškejte, rychle, vyveďte ho, srubneme-li rudou hlavu jeho, bude lépe, bude ticho zas! Káň chce také něco na pospas!“ Rozražena sekerami vrata, skříně rozbity, dráb marně brání, na zem padl s rozpoltěnou skrání. Za výskotu zbrojnice je vzata a co v ní vše: šeplíny i luky, sokolnice, jejíž podstav chrom, furkety i starý vratolom, štíhlé šípy, kýry na ratišti, mrtvým Husitům kdys vzaty z ruky, rozdáváno lidu k pomstě příští. Rostou tlupy jako černé mraky; v síních rychtáře vše rozmetáno, roztříštěny obrazy i znaky, skříně, stoly, kamokoli hnáno, 53 všude z lidstva nejvyššího soudu zbyla pouhá tříšť a hrstka troudu. Lesklé řasno rozerváno s křesla, strhnut příkrov stolu, přibit v příči železnými hřeby k štíhlé tyči, a juž nová korouhev se vznesla, ozdobena hrstí tkanic rudých; na ní kalich svatá známka všem urobena chvatně černidlem, Balcar výš ji zved: „Hle prapor chudých!“ Marně hledán rychtář ostrovid, marně Mladoš; píle všech se maří, dvojnásobně podrážděn je lid, hůř než před tím všude hospodaří; marno všecko, nenalezli škůdce v četných síních, ani v sklepeních. „Nuže k jeho domu!“ volá vůdce, a mstitelů valný tlum se zdvih, by při víru bubnu dobytého lapil v skrýši trýznitele svého, v jehož srdci ďábel psoty líh na kalicha věčné trpitele. „Jděte,“ volá Hanuš, „ale v čele kráčej ostražitosť! Dravce chceme, šetřte dětí všech a slabých žen, jenom jeho vyveďte mi ven; dravcům v postrach tady před radnicí my kalicha páně bojovníci na smír všech tu lebku usečeme, než v ní nové strašidlo se zrodí, upírem jež na prs země chodí!“ Šli, a Hanuš odhodlaných v kole před radnici prapor vbodnouť káže v půdu hrotem okovaným dole, po bok jemu dada čestné stráže, doufaje, že lid, jenž děsně víří, Roháčovou kletou hlavou smíří. Poznalť záhy Hanuš v klenbě skrání, že z té vášně lidu, uzdy prosté, ze dne na den nová hrůza roste, že jí, jako čarodějné sani, nesoucí se na lup z tajných slují, sedmihlavá šije vztekem bují. 54 Mstitel Hanuš nechce hubiť zemí, nechce ničiť dědiny a města vítěznými sborů kročejemi, proto jen, že jiná vede cesta lidská srdce než-li jeho jesť; Hanuš nechce položiť svou pěsť na prs těch, kdo jinak v boha věří; jeho cit jen proti těm se peří, kteří národ zaprodať chtí vrahu, a jak smečka vlků bohopustá, požívají mír svých vlastních prahů; znáť ten země vřed, jenž denně vzrůstá, a jejž pouze svatou práva sečí národ mečem prostým vraždy léčí... Hojiti chtěl Hanuš, ne jen stiskat; místo na sta zotročilých hlav, jež chtěl rubať hněvný jeho dav, toužil vlasti dávná práva získat, Hanuš nechtěl lidstva pláč a strach, Hanuš mstitel křivdy byl, ne vrah! Ale běda, zubožený lid, zhlédnuv tvář svou v krve tratolišti, hrůzou nad vráskami čela styd, vlastní obraz pádným cepem tříští, aby pocit chorých prsou zdusil nad pomyslem bědství všech, jež zkusil. Vášnivěj vždy v městě řádí sbor, hůř než bouře vrchy utěsnána, troucí křídly skalné lebky hor, an jí v patách kvapí hromu rána. Zatarasen bohatého dům, vyloupeny kupčíkovy krámy, rozházeno zboží pod nohami; zbyt měšťanů bránící se tlum, a kde poklad žen a nevěst věno, sebráno a chudým rozděleno. Koně kramářů, již na útěku, nazpět vedeni jsou v ručím chvatu a jen dvojnásobnou za výplatu vlastníkovi nechány jsou k děku. Za to z domův udavačů židů neostává kámen na kameně, vše v nich zbito; sektář všecko pleně sbírá zlato pro svých dětí bídu. 55 Marna výstraha je Hanušova; vzdorný Balcar, neúprosný Jíra, nedbá vůdce výstražného slova. „Plna budiž pomsty naší míra,“ káží lidu, „co se hadem rodí, všecko nechť se dneškem v krvi brodí, rubte všecko, planýť vůdcův svod; Roháč, Mladoš, veškeren jich rod zhyň a zhasni! Svatý je náš hněv, jak dřív oni nás, nechť lid je mrví; jejich dětí purpurovou krví vyrudlou chcem barviť korouhev!“ A juž domy obou města škůdcův v prach se řítí z vůle selských vůdcův; rozbita jsou vrata, okna, dvéře, do obrazu hrot, v skříň tesla peře, s oken vrháno, co zbývá ještě. Brav a skot, vše pomsta neskrocená hubí, týrá, svírá jako kleště, nechať úpí, křičí, vzlyká, sténá. Sýpky vypleněny všecky všudy; na náměstí se starými víny ze sklepů jsou vyvaleny sudy, čepy vyraženy z duhoviny, a než slední pocel slunka vroucí slíbal oblak na západu žhoucí, za nímž na tisíce hvězdic skryto, bylo všecko vypito a spito. Také Roháč ztracen; kdož to věděl, v ořechu že hustých haluzích, na nějž nikdo zraku nepozdvih, opustiv svůj rod, jak sketa seděl, nedbaje, i na vlastní když ženu širočinu spatřil napřaženu a na hrotu hlavu svého syna. Víc než meč ho třela hříchu vina, která žhavým drápem v prs mu sáhla a z úkrytu do pekla jej táhla. Zachvěl duší vůdce lidu vztek, a jak byl by stížen kletbou matky, oné spousty krvavé se lek, zhrozil se, však nelze více zpátky. Ze všeho, co vyvolal svým zjevem, břitký osten vězel v boku levém, 56 a přec nelze bylo v děsné trati samotného lidu zanechati; vždyť by kata mečem za své vzali všickni ti, již na něj spoléhali. Nelze bylo varovati víc: nové vraždě spěchá rolník vstříc, nedbá, zdali večer je či svitá; noha vrávorá, páž topor chytá, ve posměchu na vůdcova slova počíná lov krvavý se znova, lid chce píť až do bílého rána. Žebrák žíznivý je vděčný host; po krčmách juž není vína dost, desátkův však hojnosť u děkana, tamť opojné zlato v bečkách leží, vzhůru na ně! a lid v smíchu běží, sekeru, cep béře plný chvatu panu děkanovi na výplatu. „Pojďte, pomsta povede nás k zdaru, ti, jež marně hledali jsme všude, u děkana hýří při poháru: bílé nám, jim dáme víno rudé! Chutě bratři, nalejem jim hned, Kapihorský nadšení vždy pijepije, než svým rudým nosem v zad i před v naší šestidílné bibli ryje, nahrazuje však, co takto ničíničí, Zahrádkami nebo Nebeklíči. Pojďte, kteří ku pravdě jste stáli, byste zřeli, kterak zbožný lid, jemuž kněz vzal víru, voják klid, antikrista lživé stroje pálí!“ A juž všecko, zbraně napřažené, do dvorce se děkanského žene. Marně Hanuš brání. Roste spor: „Tak nás vésti chceš? My půjdem sami, také slova tvá jsou panské klamy, nechcem mírnosti, my chceme vzdor! Co nám světské knihy? Bible stačí, ostatní je všecko símě dračí! Zůstaň si tu, chceš-li, však my jdem. Škůdcům našim kalich pomsty všem!“ „Stůjte!“ volá Hanuš rozhorlen, „sirot z dětí robíte a žen, 57 já však nechci šířiť víc té hrůzy, cizí vrazi spáchali jí dosť, vlastním mečem zastavím vám chůzi! Žel, vás vede pouze ukrutnosť, jí jste oklamáni, kdežto vrazi na Hradčanech k poradám se plazí, kterak by, jak pýše zemských stavů, celé české říši srubli hlavu! Stůjte, stůjte!“ – Polovice jen kolem vůdce oddaně se kupí, druhá s Balcarem chtíc nový plen, dravě rozpíná své rámě supí. Jak se brániť vůdci, mečem snad oproti té rozjitřené četě, by nezničil semene, jež klad v český lid a nezahubil snětě, z kterých vlasti vyrůstala síla? Nechať jeho hněv jí ústy spílá, srdcem nelze postoupiť s ní půtku, a jak otec nad ztraceným synem, teskně vzkřikl Hanuš: „Pane, hynem, a vlasť z hloubi klesá do zármutku!“ „Ano, hynem,“ zpupně Balcar volá, „a víš proč? že šetříš papežencův. Či nemá tříť dračích odkojencův naše zloba? Či u jejich stola, stíženého zdarem našich chlévů, státi máme, každý strachem trna, z vlastního si sbírajíce zrna pohozenou otrubu a plevu, kterou s úšklebkem nám vrhnou dolů? Šetříš jich, my sejem, oni klidí!“ „Ne,“ zas Hanuš, „ne jich, ale lidí! Šetřím Čechy, šetřím celou zemi, po níž bída kalným okem mhourá, vztek a zloba chrámy, chaty bourá a pláč proudí všemi ručejemi! Lidskosť chcete? Ona drž vám zbraně, chcete právo? Šetřte rodných práv, svaty buďte žen a dětí skráně, ctěte svatý řád a svatý mrav; láskou získejte svým sborům sil, ne však činy prostými vší kázně; 58 vím, že mnohý k vám se připojil z lačné hrabivosti, plaché bázně, jestli však boj nešťastný nás schvátí, zpátky prchne zas a stokrát splatí vše, co nyní vy jste vykonali...“ „Ano, vůdce, a že jsme to znali, chceme statkem jejich žen a dětí pojistiť svou nadvládu a moc, aby nestalo se za století. Zůstaň si, my jdeme. Dobrou noc!“ Kvapí Balcar s polovicí pryč, polovice na Hanuše volá: „Přikaž nám neb rychle sám je znič!“ A zas Hanuš: „Zabijem se zpola, jděte jen a mírněte je, braňte, a kdo bez zbraně jsou, hruď jim chraňte, ty pak, bratře,“ k Ulickému vece, „na jehožto unavené plece v době této víc než na své vložím, zataras jim domy slovem božím!“ Lid se rozešel a Hanuš vzdech, slova kletby zněla na ústech, pěstí hněviv do čela si buší a zas v prsa, jak by trestal duši, v moc že uvěřila toho lidu, který, někdy svaté pravdy rekem, v raba chtíčů přehněten je vztekem, za macechu dostav lačnou bídu; a co Balcar loupí zboží v chrámě, klade Hanuš hlavu ve své rámě, jiskra hněvu rozmehá se v čele, na řasách se kmitá rosa žele. – Jako vlk, ne jako hrdý lev tíhnul rolník s rozkacenou četou, Balcarův a Jírův na pozev nesen na perutích vášní kletou. Rozkol povstal v lidu, chase hbitné marně brání bratři; zloby šum jako v bouři moře vlnobitné metá hněvy na děkanův dům, a sám Balcar, vůdce lité směsi, za veliký hrubé desky hák, na zavřených dveří zaklesák vratolom v ráz upravený věsí, 59 připevňuje s chladným vzdorem v líci zapálený doutnák k průpalnici. – Děsnou ranou roztrhla se vrata, a juž rolník vzdorem podrážděný, jak vztek lvice, ana v boji ťata, rve co je mu v odpor: láme stěny, seče do povalů, lůžko zžehá, branitelům sekerami hrozí, na karách ven na trh knihy vozí, kde popelem vše i s karou lehá. Na hřbitov a do chrámu dav klusá, kříže láme, panské hroby dusá, v ornáty a lesklé pluviály v pokřiku a smíchu těla halí, třeští, řádí vrahů za příkladem, rouchá trhá, v lavic řady seče, v prostěradlech stříbra s sebou vleče, a soch hlavy sráží jedním řadem, v potulné jak činili dřív chůzi v českém ráji cizí dobrodruzi. Z děkanství lid rozbíhá se ven, do všech uzavřených domů vráží; marně vůdce Hanuš sám je stráží, marně jeho věrní. Rozechvěn velí, káže, žádá – zle! již prosí. Nechtí slyšeť, vášeň zhrdá slovem; a práh obydlí je nízkým rovem, nad nímž matka s dětmi slzy rosí. Marně kněze Ulického zjev bratří s biblí nad hlavou zlu brání, v chomolu sám zraněn v klenbě skráni: leč nech po tváři se řine krev, stojí, volá: „Lotříka jen třete, slyšte vůdce svého, nevražděte! proč že na rod vlastní také vření? proč trháte zbylé posud svazky? Podejte jim kalich bratrů lásky, ne cizáckou číši utrpení, zadržte, ó bože!“ A juž kles v náruč Smila kvapícího s četou, aby krotil vášeň sinoretou mezi rozkvašeným houfem lidu. 60
[61] Vykřík Smil: „Ó, běda, jenž nás nes, umírá; ó popřejte mu klidu, do radnice zaneste jej ruče, posud živ je, posud srdce tluče! Nejen vzdor náš, nejen bratří víra, velká myšlénka v něm odumírá, která národ ze křižových cest jako oblak Krista měla vznést. Běda, všecko ničí vaše vřava: Hanuš, páže, tam, a zde mře hlava!“ Jako blesku ranou stojí čety. Co se vášní půl, půl vínem spilo, od zbíjení rázem upustilo, a vše ptá se chvějícími rety: „Umře? zhyne? ne, ne, chraň nás bože, rychle měkké ustelte mu lože!“... A juž starší, dadouce si páže, v radnici ho nesou v prostřed stráže, a zas ticho vzrůstá z boje chvatu, jenom sem tam žalostný ret vzdychá, jak když mlází dobývá se zticha zpod mohutných kmenů po vývratu. Přišla noc. Vše přetrpěno vření, po svých domech měšťané se kryjou, pro mrtvé se mělké hroby ryjou, v radnici jsou vůdci uloženi; mužstvo po domech a na náměstí sedíc spí, neb dumá, zbraň svou v pěsti, a při smolném ohni hojnosť stráží klobouk na temeně, kopí v páži, tyče hrotem o dláždění buší, a čas ob čas mrtvé ticho ruší. Vůdce nespí. Eliáše ptá se: „Jak je Ulickému, spí-li zase?“ „„Spí,““ dí tento, „„šťastná byla doba, lehce pouze raněn, víc to mdloba nežli utrpení; klidně dýše, přec však radno, aby zítra záhy doveden byl život všem náš drahý nazpět do Krchlebské mojí skrýše.““ 62 „Povedeš ho?“ „„Ne chci s tebou přec; nechť kdo poraněn ho doprovodí, málo odvážných čas nyní rodí, já chci mříti za posvátnou věc!““ Trpce Hanuš usmál se a vstal, tiše k muži šel a ruku dal, a jak vánek za jeseně list vzdechnutí mu slovo se rtů sválo: „Lidí dosť, však srdcí, srdcí málo na cizácké zloby bouřný chvist, který na český se národ žene, aby vyvrátil jej u kořene! Žel, že v českém národě, tom milém, není aspoň padesátý muž, s nímž by srdce vzrostlo navždy úž, jako s Eliášem nebo Smilem, žel!“ a Hanuš na oba dva patří: „Podejte mi ruku, věrní bratří, mnoho doufal jsem, leč sklamán záhy hory vidím na počátku dráhy; sotva první rosa vláhy sprchá, za žatvou, ne setbou lid můj prchá. 63 Nadšením zplál den a končil hrůzou, vyvrácen je důvěry mé peň, lid náš nedovede válčiť s luzou, nechce osévať a chce míť žeň! Ach, když na tyč zvláštní prapor věsil: rudé sukno, plno černých lat, nechtě více vůdce poslouchat, víc jak dříve v nitru jsem se zděsil; a přec nelze, nelze jíti zpět, nechci-li, by zůstalo mi lénem, co jen loupežníka jesti věnem: vražda s hanbou! – Duše první vzlet nes mne k vítězství anebo k hrobu... dál se hněme v první jitra dobu!“ A zas Hanuš v těžkou dumu kles, nedumal však dlouho, lomoz stráží ode vchodu v pusté síně vráží a hlas mužný volá: „Ještě dnes uveďte mne k vůdci Řičanskému, zprávu nesu – musím, musím k němu!“ A juž v jizbu prostý rolník kvačí. Vážně Hanuš v ústrety mu kráčí, ruku podává a mluví: „Ruče, co nám neseš, bratře? nuže zjev!“ „Zprávu zlou, to pobouří vám krev, nad kalichem černá vstává tuče! 64 [ ] Vidělť jsem, jak po ouvozné dráze, bez klobouku, s roztrhaným šatem, smečku vlků v zraku jedovatém, Mladoš na komoni chvátal k Praze, jehož z panského vzal v cestě dvoru; letěl téměř jako přízrak moru. Poznal jsem, blíž cesty ukryt v křoví, ďáblí rysy tváře Mladošovy, nechať jenom jako mrak se kmit, svítilť oř mně blesky od kopyt, které k mému strnutí a strachu žhavými se hady kryly v prachu! Střez se vůdce, snad už na svítání oblá kapří ústa harcovnic vychrlí vám hněv a zhoubu vstříc; přepadnou vás vojska z blízkých strání, jež jak zvěsti, množící se v nově, na Čech východ doutnající stále, po rozkazu Ferdinanda krále, na Špitálském stojí pohotově.“ „Pravda-li, pak zle je, dobře díš; lstivá ostražitosť trýznitelů, jež si na meč přetvořila kříž, dříve přikvapí k nám čelem k čelu, nežli z krajin podél Sázavy s námi v jedno junáci se skupí. Žel, snad z nich též dříve budou trupy, nežli vezmou víšky na hlavy, jimiž k nám se, k čtvrtým stavům hlásí... avšak ne, ne – svítá záblesk spásy!“ Přes skráň vůdce jasný letěl sen, kvapným krokem spěchá k lidu ven, probíhaje stráže četné píky... a juž stojí mezi náčelníky. Temně víří buben na poplach, polní příhlas budí stráže spící: „Kalich, právo! Na blízku je vrah!“ A zas vůdce: ,,Koně k sokolnici, stejné k stejným šikujte se čety; pány v Praze zbouřil Mladoš kletý, předejdem je, vzhůru, vzhůru, jděme, vrcholky a cesty osujeme, 65 a než Pražští přikradou se k městu, potajmu jim zaskočíme cestu!“ Ale běda, lidu polovici, těžce spitou uloupeným vínem, mdloba svírá perutí svých stínem: ochab sval, zrak uhas v bledé líci a jen ústa mumlou; „Ano, ano, půjdem dál, však času ještě dosť, posud bílé neprocitlo ráno. Nač tu nepoklidnou chvátavosť? prospíme se po divokém kvasu, dosti na vojáky ještě času, sekery své nabrousíme dříve...“ A dál ospalosť jim hlavou kýve. Vzplanul vůdcův bleskometný zrak: „Nuže spěte, však kdo se mnou, vzhůru, ty zde zakryl hněvů božích mrak, znajíť pouze třeštění a zdůru, po zlatě a po víně jen baží, po svobodě nikdo nezatouží; kéž bůh poznáním jim srdce vlaží plaše stín, jenž v lebkách se jim plouží! Nuže, Těchnický, buď města hlavou, oporu chcem, vytrhnouce v boj, mysli za ně, kroť jich choutku dravou, zálohou nám budiž jejich roj, snad až lidem rozvlní se nivy, k zdaru boje dav ten vytřízliví. A ty, Pavle, v prvním rána svitu Ulického zaveď do úkrytu, Hodějovský levé křídlo veď, Lev veď pravé, Smil nechť velí středu, Šilhavý, ty sokolnice hleď; v širém poli s vojskem bitvu svedu.“ Na kůň stoupá Hanuš odhodlaně, Michalovic po levé mu straně; buben víří, čety v řad se staví, hvězda záře v mužné tváře sedá, a nad statných bojovníků hlavy Eliáš svůj rudý prapor zvedá. Země sténá pod chvátavou zbraní. 66 Vytrhli; jen Těchnic hradeb chrání drže v opor Kouřim polou v sutí, s ním jen ti, kdož vínem ovládnuti, s utíženou v rudé ruce hlavou, dále spali svojí pod zástavou. 67 PÁTÝ ZPĚV.
Od Kouřimi k Lipanům se táhnou smutná pole, nasycena krví, luhy neúmornou hrůzou prahnou. Kdo jde kolem, hněviv mračí brvy, těžké slzy utíží mu řasy, pomsta zabuší mu náhle v lebu; vždyť na místě zrnovitých chlebů krev ve pluchách nesou žitné klasy, a když rolník ku práci se brává, z každé brázdy železnou buď zbraň, buď hnát nezrušený vyorává, nebo s hrotem v jedno slitou skráň. 68 Smutně zří vrch Lipský v dálnou pláň skláněje se k vísky různé chatě, k severní jež stulila se patě. Na východ se rozběhnula stráň, zakrývajíc plece kyprým lesem, a kde šepce nižší křoví s vřesem a jen řídké kvítí kalich zdvihá, na půlnoc mdle do roviny sbíhá. Svatá místa z Čechův slavné doby, Prokopův kde obou svaté hroby zbožný rolník dvakrát po stu letech posaváde skrýval v sadu květech, aby o ten poklad nad vše milý lidu škůdcové ho nezloupili. Osul Hanuš ruče svahy strání; sotva však, že seřaděn byl voj, v přitlumeném rána usmívání za Brníky objevil se roj sboru Huertova, muže hrůzy, na svých pažích těžké arkerbuzy, s náprsníky na prsou i zádech, na ramenou tuhé náramníky; za nimi pak v helmic lesklých řadech dvojnásobných dlouhokopé šiky, prsa v plechu, lidskosti to mříže, a jak ručím krokem blíže spěli, hlavy furket, dlouhých mečů kříže o pancéře temným zvukem zněly. Prostřed vojů oněch na dvoukolí jely „klepny“ s kovovými rety, táhlé hrdlem, hrubých boků v poli: houfnice dvě a dvě falkonety, které kalicha a vzpoury děti v celých řadách měly zporážeti, až by zbořila se jejich pýcha v prach a troud, jak hradby u Jerycha. Slunce vyšlo, jasnilo se, hřálo... Vojsko v řadách pohotově stálo. Mladý hrabě Götz, jenž plný hříchů zradil bratry, padna od kalichu, za papežskou změniv českou víru, vede silný předvoj mušketýrů. 69 Však jím císař mnoho nevyzískal, když jej vůlí všemocného slova z pobočníka změnil Mansfeldova v praporníka, by své bratry stiskal, znaje jejich úkryty a plány – vše, co odnes, byly v zádech rány; Huerta však, sborů všechněch pán, výpravy té vede hlavní sílu, k posile pak v lestném bitvy dílu oběma dán Krepi kapitán, který vrchovatě z války těže, zadním vojem možný ústup střeže. Ozvala se hlučná harcovnice, zastenaly falkonety Götze, těžká hákovnice povždy více hustě tepe v odbojníkův plece. Řidnou sborů Hanušových řady, není zbroje ku stejnému boji: „Vzhůru na ně!“ velí, „z boží rady ukažte jim cep a kosu svoji, než-li mušket olovo vás schvátí, leč by vířil buben k ústupu. Topor vzhůru, tlupa na tlupu!“ Útočeno! Statečně se daří, český topor tepe, seče, maří, vše je v boji: rána ránu stíhá, kosa s kordem v kříž se v slunci míhá, tu i tamo rudá krev se roní. Vojevůdci, každý na svém koni, řídí čety s pozdviženým mečem, nebo bubnů vírem velí sečem. Proti muži čelem stojí muž, ten má meč, ten tesák, špičák, nůž, jedni hákovnice, druzí hroty; různě hned, hned v klubku válčí roty. Klobouk zde, tam helma padá k důli, prsa zde a tamo lebka v půli, v pravo kosa vše jak bejlí mýtí, v levo mušket doutnáky se nítí; z haleny zde rudý proud se šíří, tamo topor vázne ve krunýři, helmice zde rozpoltěná s kštice padá na zem, jinde vydrovice, 70 a tak tělo pomícháno tělem, že lze rozeznať jen podle šatu, kdo kterého ubil v hněvném chvatu, přítelem kdo a kdo nepřítelem. Trvá boj, vše v divokém je honu, vítězství však míjí strany obě, nekloní se na tu ani onu. Však kde Těchnic? Čas vypršel době, aby opřel Hanušovy šiky záložnými svými harcovníky! Běda! Dřív než Těchnic kvapil ven, od vlastních byl lidí napaden! marně prosí, před vzpourou je střeže, nechtí v poli s vojáky se tříti, víno jen, jen peníze chtí míti, nechtí v boj, chtí dále na loupeže, aby nahradili jedním rázem vše, co vytrpěli od těch dob, když bůh hněvy svoje vrhal na zem, jimiž trpěl národ jako Job. Marně Těchnic výstražně k nim volá: „Bratři, braňte vášním zlotřilým, svárem národ síle neodolá, zhynem roztříštěni jako dým! Aj, což není lásky už ni smíru? zapomenut prapor s nápisem: Prapor čtvrta stavu, jeden všem, kdo chtí umříť za volnosť a víru?“ Ale Balcar, v oku vlčí žár, na tyči chyt upevněný cár: „To náš prapor, viz, nám stačí teď; nezrazuj nás, však jsi z panské krve, chceš-li jdi a lepšího si hleď, který jste si urobili prve potají, když odpor váš se spřádal! Chcete snad, by rolník chleba strádal, žízniv byl a vzdal se svojí chatky, aby znova vás uvedl zpět na sebrané jiným pánem statky? Páni jste, nám pět je jako pět! Nebraň déle hněvů našich vlně, také my chcem žíti pohodlně; jiné heslo máme, brachu, víš? Nápis náš je: Za pěnící číš! 71 Chceme vybřednouti z věčné nouze, svléknouť pačes, plný bědství lat, chceme žíť, vy chcete za vše pouze otřelým nás pláštěm odbývať. Chceme také zbaviti se trudu, chceme hojnosť na stole a v sudu; nám je stejno vše, zem jako zem, kde nám dobře, tam jsme domovem. Za mnou pojďte, kdo tak žíti chcete, v panských zámcích všeho dostanete. Pyšná Vlašim, obsazena slabě, rozpadni se vůlí selských cepů; nechť se dozví z Talemberka hrabě, co to je, jísť z hliněného střepu, shnilou vodu píti z prosté dlaně, na zem holou pokládati skráně, pytlovinou krýti schudlou plec, jak předchůdce jeho Vostrovec! Pojďte, Domašín a Kazovice dvakrát ještě ukrývají více, pojďte, pojďte, hlava řaď se k hlavě, nové ráje vzejdou na Sázavě!“ A juž čety jaty vína zmarem v hulákání táhnou za Balcarem, jehož tuří ozývá se řev: „Kdo chce chleba, pod mou korouhev, a kdo při právech chceš nouzi tříť, na Lipanská jatka můžeš jíť!“ Sáhnul Těchnic k meči, v tuhém hněvu... Rychle páži strh mu přítel druh: „Chceš spor šířiť, bratře? při sám bůh, nech pak zrna odpadnouti plevu; zaváta svým hněvem znikne sama, vztek ji shltí, svár a vzdor ji zničí železného času pod nohama. Zrno vzroste, sněť však nevyklíčí. Nechať jdou, těch cepův nedbej víc, kvapí čas, nuž Huertovým vstříc!“ Tíhli v boj, jak sokolové jaří, Balcar u Kouřimi luzu sváří, všechny, kdož jsou bohatší než on, soudem čet svých rubať, věšeť dává, na oštěpech hlavami jich mává, svolávaje na divoký hon, 72 a ty, kteří k Hanušovi chtěli, nutí zpět, neb „zaraziti“ velí. – Štěstí zniká stopy Hanušovy... Roháč z ořechu se vrátil zpět, Kapihorský zase duše loví, dávaje jim nebe, sobě svět; všichni, kdož se před povstalci skryli, nadvlády se znova uchopili; odpadlíci s nimi jedno zase, na pomoc chtí Huertovské chase, žádostivi dvojnásob než prve bouře rozruchu a proudu krve. – Těchnic s houfem v hlavní voj se vsuli... „Kde je Balcar?“ ptal se vůdce, „Jíra?“ ,Dovršena vzpoury jejich míra, do Sázavska na loupež se hnuli!‘ „Lžeš!“ ,Ne!‘ „Běda, přeběda! ten běs,“ volá Hanuš, „nákaz v tábor snes, Bůh ho zatrať! Hrozno! Odklusal, nejdravěj když pomsty boj se nítí, pán bůh s námi!“ A zas vrahy mýtí, z mrtvol stavě nepřístupný val, po svém boku Těchnice a Smila... Dvakrát ukrutnější bitva byla. Boj se šíří, voj se k jihu stáčí, sedlák Huertovce nazpět tlačí, vždyť i Lev i Hodějovský tluče do císařských nestrážených boků; spojilyť se čety obou ruče v silný klín jak vlny dvojích toků, jejich pěna – kopí na ratišti – železnou hráz mušketýrů tříští, již jak plaší jestřábové v skřeku křídly svými chřestí na útěku. „Krepi!“ vřeští Huerta, „kde jest? kde mých vojů jádro, jejich tresť? proč as váhá, opoustěje rváče, vyrojiť se koňmo na stihače? či snad zrádně jako čihař ptáka v místa záhuby je lestně láká? 73 Bůh to suď!“ A ponejprve v boji sedlák u vítězství dál se rojí, – a za kovanými náhrdelci kvapí Hanuš s lidem ku Kostelci. V úvozu jsou, vášní boje slepi, tu s dragounů silou ze všech stran, z lesa úkrytu a městských bran vyhrne se rozkacený Krepi. V netušené nástraze a síle v boku hubí čtvrtý stav i v týle, až ubohých bratří těsné stěny vojskem císařským jsou povaleny. Do lidí, již vášní hnáni slepou, „dvojnásobní“ střílejí a tepou; marně kosa sviští, marně buší okované cepy o krunýře, bratři bohu poroučejí duši, a kůň, poplašený v bojů víře, řije, vzpíná se a v tratolišti lebku raněného muže tříští. Vzletem duše Hanuš u zoufání řídí bitvu v nejkrutějším tlumu, s mečem v ruce, bystrosť v klenbě skrání, jako maják stojí u vln šumu, nedbaje, že kde se octne, všade cizák svoji mušketu naň klade, 74 aniž jeho smělou duši leká, z ramene že krve proud mu stéká, který v boje nárazu a tísni koně jeho bílou hřívu třísní. Marně Hanuš lítým mečem mává; kolem něho všecko dokonává, pořidlá jsou křídla jeho čet, jako peruť skřivánčí, když sprchá, neb když porouchá ji bouře let: levé polou zbito, pravé prchá. Shlídl Hanuš pole, děsně vzkřik: „Ztracen boj, o hrozný okamžik! Komu lze a komu život milý, pro šťastnější zachovej se chvíli, teď z Krepiho zákeřnické chasy není leda útěkem jen spásy. Zachraňte se zdárnějšímu boji, já chci skonať zde, kde noha stojí, raděj nežli tváři zmírající líbať vrahů meč a šibenici: vůdcem byl jsem českých matek synů, boj je ztracen, – nuže vůdcem zhynu!“ Zbytky lidu takým varováním rozlétly se k lesům, řekám, stráním, ba i Hodějovský, Těchnic, Lev spojili se s lidem prchajícím, aby topor s ostřím blýskajícím neochladil vroucí jejich krev, Eliáš však se zástavou svojí něm a hrd jak skála v boji stojí, ale přes tvář vráskovitou sinou slze horskou bystřinou se řinou, srdce třese se a ret se chvěje: „Zase po všem, zase bez naděje! – Zhynouť chceš?“ dí vůdci, „ach, kde hlavy bystřejší?“ a po bok se mu staví: „ne, nechť přijdou jako mračno moru, já ni píď se nehnu od praporu!“ V tom i z druhé strany statný Smil ruku rázem vůdci zachytil domlouvaje: „Ať se co chce děje, pokud svatý prapor s kalichem nad hlavou a nad srdcem mi věje, bojovať chci za svou rodnou zem, 75 nechť jak otci dravci skráň mi třebou, za volnosť a víru umru s tebou!“ Ve zrak přátel tryskly velké slze. Slední řady mřely v prachu mlze. Přes hrdinná těla svého koně Krepi žene, k předu tělo kloně s vytaseným kordem k vůdci bočí... S černými se sivé střetly oči jako světec, když se s ďáblem střetne; kletba s kletbou v ústrety si létne. „Ha, to líce!“ volá dobrodruh, „ta lví hruď, to svalovité rámě a to žhoucí oko! Při sám bůh, to ten pes, jenž v Salvátorském chrámě sličnou berušku mi vydral z pasti, teď v ní sám, kol zatarasen trupy... nuže, nechať duši svou dal vlasti, srdcem jeho syti budou supi!“ Děsně Krepiho se oko nítí, dravčím klektem volá na družinu: „Toho zrádce živého chci míti, odměním vás při kostkách a vínu, jedné smrti málo proň, chci více: nejdřív kleště a pak šibenice!“ Nedaří se Krepiho však práci: jako bejlí Hanuš muže kácí, 76 Michalovic Smil jim poltí hlavy, před oba pak, věrná jejich stráž, v jedné ruce prapor, topor v druhé, hrdinně se staví Eliáš; leč už umdlévá to rámě tuhé, oko hasne, postať síly ztrácí jako dub, když blesk jej v hrudi tesá, až jak dělník po skončené práci s těžkým vzdechem na svůj prapor klesá, prsa dvakrát proseknuta v příči, ale prsty zaťaty jsou v tyči. – Také Smil pad. Poslední mu vzdech: „S tebou vůdče!“ dozněl na ústech, a své čelo v purpurovém znoji na zástavu padnul tváří svojí. Leč i vůdce, tísněn chasou dravou, na prapor kles s poraněnou hlavou, snad, by nezřel, kterak s bratrem brat, hruď i skráně plny rudých lat, mroucí oko k modru nebes zvedá a v zoufalství marně boha hledá, k němuž bílým křídlem duch se vznáší... Však co jest, co naposled jej straší? V černé kutně, ciborium v ruce, Kravarský jest; s vojsky v pole tíh, aby získal v smutné jeho muce mroucí duši v kletých kacířích. Hanuše však nezíská, v tu chvíli pěstí zahrozil a zbytkem síly o cep přelomený čelo tříští – v úpění smrť těká po bojišti sinou rouškou halíc skráně trupů – ve vzduchu zní pokřik vran a supů. „Zachraňte mi vůdce,“ Krepi křehce, „aby zhynul tak, ni bůh snad nechce, rychle, rychle“ – blíže koně bodá – „měšec zlata v podíl vám chci dát, jedné smrti bylo by ho škoda, chámů zastance mři tisíckrát, každé město dostaň částku vraha: Kouřim srdce měj a hlavu Praha!“ Lačna zlata k padlému se nahla cháska upíří a k srdci sáhla. 77 „Žije-li?“ di Krepi. „Ano, žije, tepny buší, srdce v žebra bije, hruď se zvedá, život nezaniká...“ „Nuže rychle, rychle lazebníka, ať dá náplasť k prsou choré straně, čelo obváže... vy vším mu služte... plen by nestrh naschvál však, či maně, lýčím paže do zadu mu stužte.“ Učiněno. Do vozíku sena měkce postať vůdce uložena, vojska lazebník jej v hlavách střáží, líce, skráň a ret mu vodou vlaží, a po luční Kostelecké dráze za Krepiho stálým velením Hanuš Říčanský je vezen k Praze a sta jatých „sektářův“ jde s ním. Avšak často s péčí černé duše po dědinách Krepi odpočíval, dravčí dozor maje na Hanuše; opatrně lékař rány smýval, aby nezahynul cesty spěchem smrtí přirozenou před výslechem. Nářek nebes jatce doprovází: sivé chmury, k půlnoci jež letí, k hlavám jejich těžké slzy hází, hejna havran z černých vzlétá snětí na újedky do širého pole, bouře sedla černém na prestole, záhuba pak hrozné křídlo kání od severu k jihu níž a níž příšerněji vezdy na zem sklání. – 78 Ztemnilo se kolem všecko již. Onen kraj, v němž Sázava se valí, dvojnásobně v temný plášť se halí. Mračno siná z něho náhlým vzletem, tak jako by zlatým vodometem, jisker sloupové se k nebi tyčí, při důli však už už oheň klíčí, a týn nebes rudne od požáru: jinde ohně metá sopka sváru plameny vše pohlcujíc svými. Götz s dragouny táhne ke Vlašimi, Huerta však, vůdce vlčích hlav, kvapí na Kouřim a na Čáslav a – by pomsta v posled byla syta – prchlý čtvrtý stav kol kolem chytá. Ó jak rudne Vltavino lože, vražda vraždu stíhá, pomoz, bože! – Těžce dýšou Hanušova ústa, se rtů jeho výheň žárů sála, horkosť na hlavě i srdci vzrůstá – v hrudi vřelá krev se vařiť zdála. Tone jatec u horečném snění, tepy buší, skráň i líce planou, snovid děsný, zrozen spánku ranou, z motýla se náhle v draka mění a na křídla řeřavá ho béře, 79 pouští ho a zas s ním vzhůru lítá, ze přízraku v skutečnosť jím zmítá, z kraje skutků nazpět v přízrak divý, ve poušť života i dětství nivy... Vidí lada daleká a pustá, místo stebel v poli rostou kopí, místo hor a vrchů hoře vzrůstá. v něm on prostřed vojů svých se topí. Však to není krev leč ohňů moře, jehož vlny ze všech stran se valí, hubí, ničí všecko v lítém vzdoře a vždy temněj barví se a kalí. Každý údol podružených vln bezhlavých je mrtvol pln a pln, nad nimi pak hejna černých ptákův, hrozných upírův a vlkodlakův, jejichž hlavy za ohnivé záře ohyzdné jsou trýznitelů tváře. Michny tvář se v hlavě vlka šíří, Martincova skryta ve upíří, Jeníškovy podlé duše rysy vyzírají z úzkých očí krysy, tvář pak Huertova, nevázance, šklebila se divým zjevem kance, který svatých trupů hrozný příval děsnou vášní neustále zrýval. Příšer oněch děsně dravý tlum po něm hnal se, tonoucím až k pasu, ku dravému touže ho míť kvasu, on však skrze plamenitý chlum mužnou rukou uniká jim, plyne; nelze přece: klesá, padá, hyne... Tmí se kolem: Pršky světla chudé mrak netvorný hrubou rukou trhá, měsíc zsinalý i slunce rudé ve plamenné moře dolů vrhá, celý obzor níží se a níží – a juž horkou jeho hlavu tíží. Naposledy oči k nebi vznáší... Hle! jaký to něhy plný zjev bílým křídlem chmury nebe plaší, v ohni tonoucímu na úlev? 80
[ ] Dívka byla andělského těla, vždyť ji zná ta duše strastmi vzňatá: mír jí zářil z panenského čela, po šíji pak vlasů tíže zlatá řinula se od temene k zadu slunce sytým proudem vodopádu. Z řetízků kol šíje koncův obou, spjatých v jedno, zlatý peníz splýval, snad by úsvit cudných ňader skrýval nepokrytý jemnou roušky zdobou. Viny prosté oko k němu zřelo, a na rtíku rozpuknutém květu při cherubím outlé duše vzletu slovo vroucí útěchy se chvělo. V noci žalů temné, nekonečné, tiché její oko hvězdou svítí povždy víc, že mrak se v zlato nítí, stříbrem teče veltok dráhy mléčné, až konečně ruka ruku hledá, a juž usmívavě, klidně, tiše z příšerného živlu výš a výše rozželenou duši vůdce zvedá. Objatého křídly labutími unáší jej dusivými dýmy; z kytice, jež na hrudi jí zkvétá, usmívavě skvostnou růži trhá, a když na jeho ji srdce vrhá, lesklá perla citů v růži svítá, ana povždy víc a víc se leskne, aby potěšila srdce teskné. Těší Hanuše ta růže milá; v duše hloubku se mu zakotvila, klíčí, koření se, z ňader pučí, stonkem v trs – trs v keř se rozmáhá, ji i jeho květy přesahá, v kterých slavík jemné písně zvučí, tak že každý, v zřídle blaha tona, lítostí i štěstím v jednom zmírá... Dvoje náručí se rozestírá a na prsou dlí si on i ona, dolů zříce v moře hrůz a klamů, odkud netvor různý, rozkacen, řvoucí na ně rozevírá tlamu, že mu nebe vzalo ždaný plen. 81 Však tu náhle severu mrak tmavý u poletu v cestu se jim staví, blesky na ně vrže, růže ruje, ohonem je černým ovinuje, mezi oba těsní se a vtírá, – a když oko Hanuše naň zírá, zří, že líce, spáry, postať cele Krepiho jsou, pekla vyvrhele. Lek se Hanuš, avšak očí zář jeho družky bleskem ve mrak sjela, zjitřelá že krev v něm zasyčela a jak sutky sesypal se v zmař, před nimiž kraj chvěje se a třese. Hanuše zjev dívčin výše nese, v zlatoskvoucí oblaka s ním splývá, v nichž bez počtu postav blažených, vavřín na hlavách, meč v rukou svých, „Kdo jste boží bojovníci“ zpívá, za nimi pak Smil s Kouřimským sborem Eliášovým jdou za praporem. Vzkřikl Hanuš blažen. Růží síla bujněj pučí, světce obestýlá, a kam oko jeho hleděť může, z ňader všech plá růže, růže, růže! „Bratři!“ volá Hanuš unesen, „bratři!... Vzdechl, procit. Prchnul sen. V skrovné síňce na loži se vidí chudobném, prost potřeb všech a lidí. V dědině je Prahy opodáli, svazy rukou trýzní jej a pálí, nad jeho pak poraněnou skrání chmurnou tváří Kravarský se sklání; domlouvaje: „Kruté jsou tvé trudy, k bohu vrať se, pobloudilý synu, odpřisáhni kacířství a bludy, ne-li člověk trest, bůh zmírní vinu; nenech pro bůh vázati se znova lživou vírou v pouta satanova, který šibenice hnusnou smrtí nejen tělotělo, leč i duši hltí... odpřisáhni, vrať se!“... „Kněže nech,“ šepce Hanuš, zatínaje ruku, „sotva první se rtů splynul dech, už mi kážeš peklo své a muku! 82 Znám tvou duši hadem v prsu svitou, znám tvůj úskok, znám tvou lesť a zášť, cit tvůj černější je než tvůj plášť, nejsi knězem, ale jesuitou, členem káně, jež se zevšad drala, aby jako Promethea kdysi nitro ubohé mé vlasti žrala, jež na skále svého práva visí. Z rukou tvých a z rukou tvojí lásky, která bohem řádí u přepychu, hřích je bráti odpuštění hříchů, já chci kalich světla, kalich lásky!“ „Rouhači, ty šílíš doposud, každé slovo tvé je hřích a blud!“ „Katani jste smysly svými všemi, lesť vrháte klamů závějemi, v které poutník důvěřlivou nohou stoupá, tratě duši přeubohou. 83 Vámi církvi, nevěstě kdys Páně, zneuctěn je liliový šat, zlatem krášlíte své prázdné skráně, těla šarlatem, jak činí kat. Blesky zlatíte řeč svoji chudou volajíce zvukem zvonů všech, že se lživá ústa modliť budou cizí slova z pozlacených kněh. Zovete se Krista tovaryši, a jste vlci. Pryč, vy lestní mniši! Kristus ovečky nes na rameni, vy na káře vezete je sprosté k stinadlům, kde strach a hrůza roste. Co vy působíte, k spáse není, kde se zjevíte, tam svár se množí – pryč, vy kramaříte s láskou boží, pryč! Či proud, jenž třísní české řasy, zdrojem lásky je snad? zdrojem spásy?“ „Lež!“ dí kněz, ,,radš bludu odřekni se, než v raněné hlavě navždy stmí se, a vzdor hrozným, ohavným tvým řečem přimluvím se za tě u kanclíře, abys, oddán samospasné víře, místo šibenicí umřel mečem!“ „Nechci nikdy, hrozný těšiteli, nechať umru tak, jak jiní mřeli, bůhbůh, jenž na potupném skonal kříži, za vlasť padlých trestem neutíží, vás však, hadi, potře jeho pata... nech mne juž a přiveď svého kata!“ Vztýčil Kravarský se jako zmije, než se do kořisti zubem vryje, ústa kletby srší, oko hněvy: „Nuže zahyň, zahyň bez úlevy, jako hyne raněný vlk v sluji; nechať rána týrá tě a moří! Kacířství ti posud v duši hoří, kalvínský jed v žilách tobě bují, ďábel lotrovství tě drží spárem – nuže strádej věkověkým žárem, svět tvé chámské podlosti je syt – bůh ti nemůž – nesmí odpustit! 84 Slyšíš, Krepi, kapitáne statný, svazy rukou jeho stužiť dej, zvolnily se, nejsou více platny, hle, zas běs pekelný sedá v něj – kaž je stáhnouť!“ A juž se svou sběří Krepi kvapí do nizoučkých dveří a v ráz chechtem, s rozkacenou druží, těsné svazy dvojnásobně tuží, že kol kloubů poznovu krev tryská... Hanuš zaťal zuby, lotřík výská. „Nuže k Praze!“ velí Krepi zas, „v mučírně mu přistrojíme kvas, než don Martin Huerta se vrátí, vynutíme jména chlapských druhů; na skřipci tam nebo na popruhu bude se přec k přátelům svým znáti? Tato sběř zde také něco poví, až ji kat víc spoutá ve okovy, ti pak, kterým prsa posud třeští, zkrotnou zuby rozžhavených kleští. Rychle, rychle!“... Drábové se hnuli jako ptáků šibeničných roj, vítr zúpěl, naříkala chvoj, nad Prahou se černé mraky snuly. 85 ŠESTÝ ZPĚV.
V Praze lid se sbíhá jak by hnán, chátra předních měst i Malé strany; Krepi, odvážlivý kapitán, „čtvrté stavy“ vede na Hradčany. Řetězy a svazy upoutáni hrdlem k hrdlu jako v jarmu zvíře, ztýráni, že nepodobno k víře, bědni, slabi, násilně jsou štváni, a když jeden nebo druhý klesá, dragoun šavlí do beder ho tesá nedbaje, že proudy krve tekou, a že ti, kdož vzdornější jsou chůze, k hrůze pocestních a k vlastní hrůze mrtvoly jen mezi sebou vlekou. 86 Na té cestě, po níž v šedém prachu jatce dále břitké hnalo kopí, šířily se purpurové stopy, tak že každá krůpěj toho nachu, dolů jež se řinouť neustává, v slunci plála jako jiskra žhavá. „V dvojnásobných“ kopinníků mnoze Hanuš jde, páž upoutánu k noze, obvaz potřísněný hlavy kolem, mrtev zpoly víc však duše bolem, než-li sekem v hlavě, bodem v hrudi. Na sta zpomínek v něm Praha budí, ohledá se, bledé líce vraště... i skryl hlavu do řásnosti pláště, jejž naň vojín hodil, jda mu blíž, ne snad, že by cit veň soustrasť vložil, leč, že šatem nepohodlí množil, který v parnu byl mu za obtíž. Mostem šli; hle, řeky do zátočí temná rudooká pěna bočí, a kam vzdorné na pilíře stříká, všude skvrny její množí příka, jako ti, již v sporu země všakém víru promovují dvouručákem. A lid Pražský? Jak by oněměl, vzdychal jen a bojácně se chvěl, jako listí osyky, když v šeru probíhá jím vítr od severu. Na Hradčany spěchá celý sbor. Blíže vchodu, s tváří jako mor, s dráby svými, velkém na předdvoří, královský je čeká podkomoří, poběhlý dřív krejčík, nyní rek, který pyšně zlatý řetěz nese, a před nímž se celá Praha třese: přihrblý to Přibík Jeníšek. Přibík, pravá Slavatova páže, u vrat jatým zastaviti káže, po příjmení těch a oněch bádá a vše opatrně v knihu skládá, kterou kancléř pilně dával chovať, aby věděl, kde co konfiskovať. – 87 Tenkrát ovšem mizerný byl lov, pole žádná ani zlatý kov, pouze davy opuštěných dětí, jejichž ruměn úsměvavých tváří v jesuitské sprchne semináři jak květ vábné růže za podletí. Zaneseno. Drábům Přibík v spěchu: „Než sedláky k špalkům upevníme, vezmem si je pěkně do výslechu, ať než zcepenějí něco zvíme. Dal pan kancléř z Vídně rozkaz stručně: ,Slyšte hned a popravujte ruče Thurnovy a Mansfeldovy učně, biřic-li však pravdy nevytluče, pak nech kat je mučí, v kola plete... zkrátka čiňte všechno, co jen chcete!‘ “ „Věru dobře, pane podkomoří,“ hlavu kloně Krepi zahovoří, „však jich střehem zkusili jsme tuze; oplaťte to, prosím vás, té luze. A vy, drábi, k soudu veďte škůdce, ale napřed ze slušnosti přec nechte „pana“ Hanuše, onť vůdce!“ s posměchem dí Ligy najatec, „pozadu snad, to by bylo hanou?“ smál se lotřík. Hanuš hlavu zved: „Ano, poběhlíku! ustup stranou, v předu byl jsem práva, pravdy v před, z vůle boží, z vůle těchto bratří, tož i první mučení mi patří, aby ti, již v tvoje ruce klesli, za mým příkladem je klidně nesli.“ Zaťal zuby Krepi dobrodruh: „Však tě přejde, chlape, řeč a sluch! Napřed, cháme!“ a vše polokolem, před soudním juž seřaděno stolem, na kříži kde ve dvou svíček záři Kristus rozpjat s ukloněnou tváří. Soudu v čele pyšný Maradas na lenošku povýšenou sedá, k hlavě jako zmije lne mu vlas a vždy víc se vraští tváře snědá. 88
[89] Jeho oko jako doutnák hoří, kterým pustý žoldák chaty ničí, v jeho čele pouze úskok klíčí, a kam dechne, všechno na ráz zmoří. Z dobrodruha hrabětem se stal, k nohám statky se mu kupí díkem, císař strážcem koruny ho zval; v důstojností dvorských desateru přední má: je radou, komorníkem, prvním kápitánem arcierů, jízdy nejprvnějším hejtmanem, nejpřednějším vojsk, jež hubí zem, a tak rychle zhejčkán v štěstí klíně, že v Bell’doně dřív pak v Alumině komendu mu Maltanský dal řád, aby právo církve v různé seči loupežnými Valonů střeh meči. Doma žebral dřív, teď v Čechách vlád za pomoci dobrodružné luzy, a co chtěl, to dvorně chtěli druzí. Skvostný pancéř, pro ozdobu více nežli proti pádné mečů ráně, nebo proti kulím hákovnice, od prsou je sevřen k boku straně, níž pak skvoucí, jako blesky v letu ozdoby se lesknou na koletu, jehož rukávy, až k půli spjaty, ohnivou, jak pláště mistrů katů, v obdiv nesou podlož ze šarlatu, spinadel i knoflíků řad zlatý. Zdobou hrdla, ramen zdatně ztylých, okružík je z krajek sněhobílých, a v bot roury, vrchem ohrnuté, krátké nohy do pola jsou vsuté. Lačen pomsty po pravé mu sedí Pavel Michna, jak sup mrchožravý na zajatých potřísněné hlavy krvavým a rudým zrakem hledí, snad že vybírá si, koho v zmar lapí nejdřív chvějící se spár. – Temnohnědým z aksamitu šatem skrývá potřísněná svoje prsa, stýkavší se denně s mistrem katem. Tělem vzrost, leč duší bědně krsá. 90 Hrubé ruce nasvědčují věru, že se jiným zabývaly spíše – zvyklyť řeznickou dřív na sekeru, hrabětem než stal se z tovaryše k hanbě Budyni a české matce, vodě místo skotů svých a bravů jako honák, za plat, na oprátce kališníky prchší na Moravu. Pánem stal se; duše krví zpilá titulův a statků nakupila, ale míru – míru nenalezla, třeba do hebounkých šatů vlezla, neboť pláště sametného zpod vyzíral přec řeznický jen rod. V levo Kolovrat seď, jenž vše rube, halen řásní ozdobného pláště, za hladký se límec rukou škube, na Hanuše pozírá pln záště, neustále ukláněje hlavu jako zdiven, že můž šlechtic též vésti robotivou selskou spřež proti králi a panskému stavu. Vedle Michny, k předu hlavu kloně, sedl tučný Fridrich z Talemberka, upíří své oči rukou sloně, jejichž obočí, jak kavčí pérka, křížily se u výš v směru kosém nad širokým hnědorudým nosem, pod nímž řídce ku bradě se trousí tupě zastřižené kozí vousy. Začal, sluha dřív, teď také pán zemským soudcům přídavkem je dán; rudooký, hrozný času duch podobu svou vypálil mu v tváři, jeho zrak jak požár vesnic září; všechno zaslechnouť chce jeho sluch, čím prvnějším oulisně se vděčí, liščích hovorův a chůze tchoří, krejčí Jeníšek, teď podkomoří, jenž co páni řeknou, všemu svědčí. „Nuž, Hanuši z Řičan, zda-li víš“,víš,“ Maradas dí, „co ti za potíž? proč jsi souzen? Že jsi bouřil zemi a zlý odboj šířil mezi těmi, 91 již jsou zde, a jejichž vzdorné hlavy Huertou jsou třeny u Čáslavi! Proč tak činil’s? otázky se zbav, přiznej se, než tobě ukážeme, že je lehké, co se těžkým zdá, a že vykonáme vše, když chceme, že též železo se štípať dá, a že s lebkou na tvém tuhém vaze půjde nám to ještě mnohem snáze! Přiznej se, a milerád pak svolím, že ti kata utužilá páž ostřím meče, dobře ocelovým, rychle tak, že ani nepoznáš, zradyplnou hlavu dolů sklátí, a že ti ji v rakev velkodušně jako šlechticovi, řádně, slušně, pod nohy chci nestřihanou dáti, místo bych ji na železném hrotě vztýčil na věž, v kořisť různé psotě nebo lačné křehotavé káni, – vidíš přec, jak přečestně tě chrání mysl kavalírská, vlídna všem, proto jen, žes také šlechticem!“ Na ta slova zlá a vysmívavá šklebí se tvář soudců, kývá hlava, Jeníšek však jak by skroušeností k slzám dojat, volá: „Slyšíš přece, jak pan hrabě pln je laskavosti? Pověz tedy!“ Ale Hanuš vece: „Aj, co nazýváte vzpourou? rcete, ruch snad, jímž lid pout a jha se prostí? vždyť co lotrovstvím teď zpupně zvete, bylo u vás právem dřív a ctností! Nuž co vzpourou zvete? snad ten ruch, nadšením jenž trhá právu hráze? jimž v mozolné ruce roste bůh, nutě dvojí misku k rovnováze, na které se v kolotavém vření váží smýšlení a přesvědčení? Mníte snad, když plamen šlehne v kouři, že on příčinou je? Tak i s bouří! Nejitřil jsem lidu já, leč jiní, kteří sekerami slunce stíní při stínání prvních říše hlav, upírů to zemských hrozný dav, 92 již se neustále na trup kupí matky vlasti, která žalem úpí. Nebouřil jsem lidu, leč mřít tak – vaším hrozným soudem, vlci draví, jako ti, jichž s věže trčí hlavy, jest mi štěstím nítícím můj zrak. Vytrvám svou myslí, silou všakou kéž bůh též mě poctí smrtí takou! Nejsem já, kdo bouřil český lid, vy jste, kteří vzali jste mu víru, volnosť, právo, věhlas, jmění, klid, něžných dětí krev, pych bohatýrů; vy jste, kteří béřete mu půdu, przníte mu kalich, chrám i dům, dávajíce vlkům vzdor jich údů, věhlas skrání jejich – havranům. Vy lid zbouřili jste svými činy, on se jenom bránil, chaty střeh, vy jste byli s Ignacia syny kříže v rukou, lesť však na ústech. Znáte jmen jich hrůzněrudý jas: Michna, Slavata, don Maradas, Maxmilian Valdštýn, Martinic, Questenburg, Hoef-Huerta, ten kat, Začal, Mistrovský a Kolovrat, Berka, Talmberk, Přibík, – víc ba víc: Lamormaine, řád celý Jesuitů s plukem vrahů drancujících Prahu, lid ten pobouřili, prosti citu, – vy jste, ne lid český, smečka vrahů!“ Vyskočili soudci ze stolic, Krepi ranil Řičanského v líc, Maradas, zla plnou žílu v čele na stůl pěstí bušil, rukou trh – a posvátnou známku spasitele v Hanušova mužná prsa vrh, tak že o dlažbu ji roztříštila zhovadilých vzteků hrubá síla, a dál rozkacením na stůl drví. Mlčí Hanuš, lid jen hlavu zvedá, slza obdivu mu v líce sedá – a zas rozlícen dí soudce prvý: „Vzteklý pse!... Nuž jak se oni zovou, již tě v zpouru pobádali novou? 93 mluv!“ a Hanuš zvedna líce rudé: „Se mnou byly láska s nadšením, jména ostatních však nepovím – Hanuš z Řičan nás všech jméno všude.“ „Dobře,“ vece Michna, „že tě máme, tebou všecky řádně potrestáme, a pak vůdce zvláště, slyš a věz...“ Maradas však: ,,Rychle do želez, skřipcem až ho natáhneme trochu, rád nám všechno poví bez vrtochů! Nuž, pacholci! Vůdci zpupné roty, připevněte Čapku z Pomořan, Límeček a Španielské boty, Zajíčkem jej hlaďte ze všech stran; křik-li spustí takto vyšňořen, dejte do úst ocelovou Hrušku, žert budete po celý mít den, jak vám z vlka zkrotne na berušku! A vy spolu, chámi, na dívanou, byste zřeli, jak mu slzy skanou;“ a pohlédnuv na své spoludruhy mluvil tiše: „Soud snad málo tuhý, ale k čemu tolik namáhání? urubem jen polovici skrání, ostatní pak můžem oběsit; veřte, vždycky zle mě trýzní cit s myšlenkami bojující mými, s kacíři co činiť zajatými? Všude, kde jsem dříve reformoval, cit ten stále do mozku mi kloval, nocí jsem vám z něho nevybřed, tak že často udivený den v rudém plášti na okno mi sed, a já posud nebyl ukojen, až, jak dnes, jsem řekl klidem v líci: srazte půl a svěste polovici, dřív však duše jejich dejte bohu... člověk jsem, a konám jenjen, co mohu!“ „Však jsem jinak nečiníval věru,“ vece Michna, „k čemu pěkná slova, ba já posaváde tak to beru jako ondy blíže Benešova. Rybník, z něhož kacíři mi pili, po vsích vodou zásobeni málo, 94 v nádrž dragouni mi proměnili plnou krve. To se v noci stalo mezi tím, co chám se válel v loži, druhý den však moudrým lidem k smíchu zvěstoval, že pokutou to hříchů, jíž mě tajně stíhá ruka boží.“ „Pane,“ vece Přibík, „k čemu v taji? líp, když na kůl veřejně se dají, jak Hradečtí žáka Chebdovského; klouček ovšem nevyzradil všeho, čeho na něm dověděť se chtěli, soudci prozatím však dosti měli. – Já radš všecky pálím sbírkou kněh, dýmem nechť jim vázne v hrdle dech: dýmem „vyble“ kalvínských těch škvárů. Vždy mám radosť z čarovných těch žárů, any těsně pomíšeny spolu vodotryskem vzhůru jiskry metnou, ale dřív než s oblaky se střetnou místo v nebe, v peklo prší dolů.“ „Já“, dí Začal, zvedna oči vpadlé, „nejlíp pobavím se na stinadle, srubnuta když hlava kol se točí, rtoma hýbe, vyvaluje oči, třese se a děsem lícem trhá, než do koše kat ji k jiným vrhá.“ „A já,“ Talmberk vece, „málo dbám jak a co! Nač? Nejdřív tíhou kyjů jako Huerta vše pěkně zbiju, koho jednou ve svých rukou mám, z kališníka člověkem být musí, zdráhá-li se však ta duše pustá, roubíkem dám otvírati ústa, pak, nechť každý jako hus se dusí, já tak dlouho sáňky zpět mu páčím, až hostii do hrdla mu vtlačím, pak ho nechám o žízni a hladu, a jen sem tam vlasy rvu a bradu. Tak to týdně opakuju nově, při tom sevru časem do kabátu, který vymyslil si v prospěch státu otec Drachovius v Holešově, a když ani toto nepomůže, tucet řemínků pak stáhnu z kůže; 95 je-li nejhůř, pod rukou nám zhyne – mírný jsem, ty víš, můj hospodine!“ Smích se ozval v kruhu hyen těch, až zas Baltazar dí: „Máme spěch, pojďte, páni, snad přec něco zvíme, až Hanuše trochu připražíme!“ A přec marně v soudní jizbu zas se soudruhy přišel Maradas; Hanuš mlčel, slova neupadlo s bledých retů, však by neumřel, a sběř nepřišla snad o divadlo hrozné popravy, jak Španěl chtěl, vymyto jest octem množství ran, a Řičanský pevně upoután veden v síň, kde soudce drábům velí: „Zavřete tlum odbojníků celý, chci té lůzy pro dnes býti prost, zatím, myslím, máme dost a dost; pacholek nechť ke kruhům je spíná, my pak oné selské sběře puch zaplašíme zdatnou číší vína, jež nám milostivý seslal bůh v tuhé naší práci, v času vření, k zdaru, útěše a posilnění.“ – Sotva dohovořil generál, s listinou v síň rytmistr všel mladý, celý soud, chtě k hodu od porady, i kapitán Krepi s jatci, stál. „Aj, co posýlá,“ dí Maradas, „Don Huerta pobočníkem as? zvěstujte přec, pane Medici, šťastně-li jste luzu pochytali, která prazdroj svaté víry kalí ruce pozvedajíc opičí na pány své, živitele svaté.“ „Záhy stihli jsme ty chlapy klaté,“ vece pobočník. ,,Ej, byl to chvat, jakým Huerta jim v záda pad; až se rozprášili jako chmýří. Našli jsme je kolem v úkrytech, kdo se vzpouzel, bradou v trávu leh, jiným, vystaveným na pranýři, uši stříhal vůdce náš dle zvyku, nebo díry dělal do jazyku, 96 kdo se polepší, leč nikdo těm, jimž se vzdoru hnisem jítří hruď – ti však, jimž ten svod se v hlavách zlíh: Těchnic s Hodějovským a Lvův sbor, ukryli se do Orličných hor, pěkný houfec, věru škoda jich! Jednoho však strůjce všeho zlého dragouni přec chytli: Ulického. Zastihli jej u nemocné ženy, jež mu právě umírala v rukou; zachvěl se jak topol poražený, ale brzy spřátelil se s mukou ručních šroubů, jíž dle trestu míry stíhá krajský selské bohatýry!“ „Ah co, na Čáslavsku můj pan brat,“ vece Michna, „zná to probírat! Stále pilen, nikdy nezahálí, mečem chladí, koho lebka pálí; mladší je než já, leč tak se zvedá, že z nás žádným zahanbiť se nedá, já ho v duchu vidím, jak se smál... avšak, rcete, kterak bylo dál?“ „Dobře bylo. Když ho šroubovali, na ty, které sváděl, jsme se ptali, komu křtil a komu přisluhoval, ale chlap jak skála srdce choval, ni když jsme ho ku čtvrcení vedlivedli, nehas zrak a líce nepobledly. Mužně kráčel vojska bez pobídky, na rtech bible různé průpovídky, po kusech své silné tělo ztrácel, až konečně přece vykrvácel.“ Při té zvěsti soudcové se smáli, Hanuš vzdech a druzi v slzách stáli, Medici však dále hovořil: „Též pan hrabě Götz zas šťasten byl: Balcar s Jírou dleli mezi svými bědně spiti v sklepích na Vlašimi, ale že ten hlouček nepatrný odpřisáhl různé duše skvrny, dostal milosť. Kacíři ti staří jdou teď s námi, ba tam na Sázavě líp než Nizozemci hospodaří.“ Na to Maradas: „To chceme právě! Milosť, bože, milosť dáme všem, 97 těm buď meč, těm šibenice buď! Avšak drahnou tratíme juž chvíli, čas, by vítězství jsme oslavili, – půjdeme! Pryč s chámy do podsklepí, jich však zbojnou hlavu statný Krepi tamo výše do Mihulky vsadí, při sám bůh, že pod tím z cihel krovem změkne lebkou a víc hadím slovem selské sběře k vzpouře nenavnadí. Ej, však vím, že v temném kobce jemu záhy srdce plísní odvlhne mu, a co nyní odporem v něm plane, slzou před nohami soudců skane.“ Se sedláky jedna drábů půle z jizby soudní kráčí, domu k důle, neníť místa pro ně v žádné věži, kde sta kacířských a zbujných pánů ku zdem vlhkým připoutaných leží, doufajících v každém novém ránu, že juž bude konec všemu vření a že smrtí dojdou vykoupení. Druhá půle z ukrutného místa s Hanušem se výše k hradu chystá; však než bratří rozloučiť se měli, s okem žhoucím na se pohleděli, Řičanský pak zvednuv choré čelo kýv jim hlavou: „Jděte, bratří, v míru, volný duch náš, nechať zhyne tělo, mřeme za vlasť, za volnosť a víru! S bohem, s bohem!“ Nepromluvil více, arkebuzník, jenž ho v poutech ved, udeřil ho pažbou hákovnice. Krepi smál se, Hanuš vzdech a bled, – teč už na pochod zas buben víří: s jatcem k Mihulce jdou mušketýři. 19898 SEDMÝ ZPĚV.
[99] Nevysoká předdvoří je stěna, Mihulka kde z půle okrouhlená z Jeleního příkopu se zvedá, opodál kde v keři rozložitém, ve útulku v hojném listí skrytém, malý ptačí žvatlal denně sedá, nedbaje, co kolem kol se děje, zda naň žal či radosť křídlem věje. Ke zdi přitulený růží keř květuplné větve přes zeď kloní, stále bádaje, kdo v jitra šeř tolik sladkých písní z hrdla zvoní – v ulici se shýbá, na dvůr zas; vždyť to není jenom ptačí hlas, je též píseň z rudých rtíků dívky, kvítí pěstící blíž podezdívky, píseň, kterou v růže rosa vniká – Jitky, dcery kmeta žalářníka. Jak ta něha zabloudila sem, v onu smutku neozdobnou kobu, kterak dlíť zde může v hroznou dobu, výkřiky když ozývá se zem a do smutné věže děsných skrejší muži vozeni jsou nejstatnější? A přec tak, leč dojemný ten zpěv není zkázou radosti a blaha, ale pláčem, jehož věčná vláha skypělá jest outlé duše krev; steskem jesti, jakým slavík strádá, když mu zbojník hebké hnízdo strhne, nebo rozkacených bouří sváda ledné sutky na mláďata vrhne. 100 Však ne keř jen v květném nitru cítí hloubku zpěvův těch, i lípa mladá, jež svou hlavu na štít kaple skládá a jíž okna při slunci se nítí, tak že každé jako zrakem vniká do nízkého bytu žalářníka, aby zřela, kdo to u vnitř sedá, zpívaje, že v kapli celý dav okřídlených andělíčkův hlav zvědavostí u výši se zvedá! Blažeje to dcera, žalářníka; na sklonku svých jeseňových let, ještě než jej shnětla času příka, štědrým nebem obdařen jí kmet; nyní pak, když cizák Čecha dáví vládna pánem jeho pod střechou, starcovou je děvče útěchou a jak anděl po boku mu tráví. Divný muž je Blažej. Ctí a díkem, že byl věrným sluhou Martinice, na Mihulce stal se žalářníkem. Od těch dob vždy vadne víc a více, kloně hlavu k bušícimu prsu, čím víc vězňův v hladomornu vede; denně stiská spánky svoje šedé, v zimě, v létě u růžného trsu, jak kdys s tou, jež dcerušku mu dala, než-li na věčnosť se odebrala. Divný muž! Co skládá as v tom čele, na něž dumání svá křídla stele jako havran, letší s věže k hradu, na skráň sochy ve králově sadu, zrak jí kryje perutěma svýma, ana v pravé srp a v levé snop, z něhož vodu tryská v nebes strop, jako rolník v době sklizně třímá? Divno! Čím se v duši nese, čím? cítí s onou sochou? socha s ním, že tak často čelo mračí lysé, přes příkop když zří a zamyslí se? Myslí snad, že rolník české nivy, ať je z kamene anebo živý, tuží ruku svou a zvedá hlavu vždy a vždy jen pánům pro zábavu, 101 jako někdy jeho otec konal, stížen břemeny a množstvím ran, až svízely přišlých ze všech stran pod důtkami dozorců svých stonal? Co as myslí, žal se v oko tryská, a pěsť vetchá bezvolně se stiská? To ví bůh; leč vždy víc zarmoucen starý Blažej, neustále smutí, dnem i nocí kýs ho týrá sen, vynucuje z prsou povzdechnutí, které jenom dívka v domku skrýši něžným celováním na čas tiší. Tak i dnes. – V svém oba tráví sádku, jejž si upravili na předdvoří, pod růžovým keřem na sedátku, vždyť mohutně posud slunko hoří, nechať spěchá k západu svým letem; střílíť šípy lupením i květem a Vltavský písek půdy vrchem v zlato mění nádherným svým sprchem. Pozdní růže, jimiž keř se kryje, v klín si děvče trhá s popěvkem, sladká slova mluvíc k růžím všem jako vždy, když kytici z nich vije: „Tys má družka, tys má sestra vnadná, tys má přítelkyně, dítě tys, tebe posud nedostihla žádná, tebe do vlasů dám stranou, viz, vás tři nerozlučné připnu k pasu, tebe však, jež poupě z polovic, za ňadra dám srdci pro okrasu, vzkazem milostným mu vejdi vstříc, vás pak, jejichž květ se nejvíc množí, v kyprou kytici dám otci k loži, braňte vůní proti snům ho zlým!... Smím ti svázať kytku, otče, smím?“ „Aj, proč nesměla bys, duše milá? Ve zlých nocech v myšlének mých tůni stoupá mír těch květův sladkou vůní; často se jím ňadra naplnila, hrozilo-li srdce rozpuknutím, často líbeznou svou přítulností rudých myšlének i slz mě prostí, když se oči k děsným nesou sutím 102 českých dědin, popelem jež leží, nebo tamo k černé mostní věži... svaž jen, drahá, z této vesny zbytku jako jindy poslední snad kytku, ať mě v tiché síňky temné skrýši s tebou potěší a poutiší, svaž ji jen!“ – A bílé ruce dcerky plné růže kladou do zástěrky. Slyš, tu z venku hluk a bubnův vír... Na vrata je udeřeno ztuha; zlekán otevřít jde práva sluha – a juž s plachým ptákem prchá mír, který mezi hovornými slovy otce s dcerou v růžové seď křoví; vždyť je hluk, jenž do předdvoří vniká, smutnou zvěstí, která denně vzrůstá, Mihulka že bude míti pustá o jednoho více nešťastníka... Vešli mušketýři se svým vůdcem, v prostřed Hanuš veden, v pouta spjat, krví potřísněn jest prostý šat české země lotříkem, práv škůdcem. Jeho hlava šatem obvázána nekloní se, železnýť je vaz, černý zor, ač sláb, přec neuhas; nechať posud jitří se mu rána na čele, jímž zděšen padlých stesky ve zoufalství bušil o cep český. Vcházejícím kráčí Blažej vstříc, čapku snímá, kloní sivou hlavu: „Tedy o vězně mám zase víc?“ „Ano, jatec čtvrtého je stavu,“ úsměšně dí Krepi, „vzácná šlechta, myslím, až jej biřic opět zlehtá, že nám poví všecko pěkně záhy, kdo ho platil, kdo mu dával zbraň, jen až znova zašroubujem skráň vznesouce jej na žebřík a váhy.“ A kapitán Krepi v smích se dal, až dvůr celý kol se rozléhal; Hanuš změřiv ho však od pat k hlavě odvrátil svou hlavu pohrdavě 103 a zřel stranou. – Lekl se a křik, mužná hruď jak osyka se chvěla, a tvář na dívce blíž keře tkvěla. Však i její náhle vzkřikl rtík, ruka zanechala růžné květy, líčka zbledla, zesinaly rety, a ta duše její ustrnuta zřela na postať, jež v pouta skuta zřela k ní. V ráz prsa se jí úží, vždyť ten jeho pohled, jeho sten smutnou otázkou je rozechvěn: dáš mi na rakev tu hrstku růží? Dvoje temné potkaly se zory, jak dva sokolové letší s hory, dvoje srdce náhle v žebra buší, z hloubi srdce letí duše k duši. Totě on, jenž v Salvatorském chrámě v mdlobách zachytil ji v jemné rámě, on, jenž průvodcem jí, níž se shýbal, by chvějící ruku její zlíbal, on, jenž bohu nevěren, jsa mnichem, na nějž vzpomínala den co den, nedbajíc, že třísníc duši hříchem se svou láskou peklu spěchá v plen. Také Hanuš poznal dívku onu, již byl vyrval kdysi choutce vlčí, také Krepi, ale Krepi mlčí, věda přec, že výkřik dívky plachý před ním ozýval se pouze strachy, jen svou rukou máv, jak nahodile, přitáhnuv si zdobný klobouk čile na čelo kdys dobře znamenané; pod ochlípkou zle však oko plane, tvář se brázdí, hrbne vlčí plece, zuby škeří se: „Má bude přece, jen když vím, kde tráví kde se skrývá!“ a zas směle na dívku se dívá. Znova křiklo děvče; náhlý strach outlé srdce dravčím stihnul zobem, s upírem se vznášel cizí vrah první její lásky nade hrobem, a ty zkázou jedovaté střely dračích očí do srdce jí vjely. 104 Dřív než křikem ulekaný kmet pospíšil své dceři na ústret, odkvapila ruče do obydlí, jako křepelka, když k mezi kvapí, než ji lestný člověk, srdcem stydlý, při měsíce hebkém svitu lapí. Odkvapila, avšak růže z klínu vytratila při neblahém letu, těžké vzdechy řinuly se z retů, srdce plno paprskův i stínů topilo se v radosti i želi, – jako sen byl výjev dvora celý, aniž mohla říci na otázky svého srdce, je-li onen zjev, jímž zkypěla klamův prosta krev, mrakem hněvův neb červánkem lásky. Zatím venku vězeň odevzdán. K Blažejovi vece kapitán: „Toho lotra, žalářníku starý, nad ostatní dnem a nocí střez, upoutej ho dubí na pařez, nevěř mu a častěj ztuž mu spáry, jimiž obvaz s hlavy strhnouť hledí, aby unik stahování kloubů, kleštím, čapce, housličkám a šroubu, – ďábel pikhardský mu v duši sedí. Dvojnásobná pouta dej i zděře tomu náčelníku selské sběře, a jen potud šetři míry pravé, by měl na popravu údy zdravé, u níž sám bych rád se pobavil; dbej, by zřídka jedl, zřídka pil, a byl uctivým, ten chamský bloud, než ho pověsiť dá náhlý soud; dřív však dej mu něco na záplatu první vzpoury kolem Křivoklátu,“ a vrah běsným chechtotem se smál. „Proč dnes nemluvíš? nuž, hoši, dál odveďte ho, ty pak připni k špalku,“ vece k Blažejovi, „často zbuď, aby nezvyk příliš na zahálku. Mimo tebe, kata, mne a stráži nikdo ať se k němu neodváží, 105 nikdo, slyšíš? nechtěj s právem hráť, – ni tvá dcera, jest-li nechce dáť sličné hlavy svojí výkupným! Znáš mě, běda, jest-li zradu zvím! Nedbej jatce, klne-li či skučí, za jeho dvě vaše hlavy ručí! Ostatně, ač vy mne nepozvete, přijdu záhy, milý muži, věř, vzkřiknouti jsem slyšel tvoji dceř, proč a nač? Nu, dej si pozor, kmete, myslím věru, že ta hodná roba lépe jatého zná než my oba. Zatím s bohem!“ – a juž na obrat v chechtu do kovaných vchází vrat, pohněvaný kmet však, pln jsa vření, vede mlčky vězně do vězení. Zdiven kráčí Hanuš po nadvoří, na duši mu tane onen sen, když ve zlatém oblakovém moři bílým andělem byl unášen. Nebyla to něžná její tvář, ony ruce, ona zraku zář? nebyla ta šatu zdoba hravá? bílých ramen peruť poletavá? nebyly to plné růže as, jež, když v síňku plaše ulétala, maně na nádvoří vysypala, aby květy viděl zas a zas na své cestě u vězení smutné, než kat bujnou hlavu jeho utne? Kráčí růžemi. Jak rád by stál, aby jednu jen z nich zulíbal, jednu jen, již ona s tváří smavou sladce celovala v ňadro rudé... Hanušovo nitro štěstím chudé chví se láskou, – před popravou! Zachvěl se, vzdech v hloubi srdce vězí, chtěl je stisknouť, nelze pro řetězy, jenom oknem v temnou síňku hleděl, kde ten bledý anděl v pláči seděl. Ku postupu přinucen je stráží hrubou bradaticí v hrubé paži. 106
[107] Železné se otevřely dvéře, Blažej s jatcem v Mihulku se béře, přivřev za sebou, stráž chodí venku... Hanuš s kmetem sami ve přístěnku. „To náš cíl,“ dí Blažej, „zde tvá koba, a zde lože, spočiň, pane, chceš-li, kéž by bolesti tvé duše přešly, hroznější než přižene se doba! Mám tě sepnouť, leb má za to ručí, že nestrhneš svazův, než tě zmučí; já však věřím v cit a věhlas tvůj, zmírním vše, dám sebe i svou dceru důvěrně v tvou moc! Ó, splň tu věru, neruš žití svého, pane můj, slib mi to; že splníš pak, to vím!“ „Slibuju,“ dí Hanuš „učiním, sdílný starče, vše, co na mně chceš, proč však, nevím, a ty nevíš též!“ „Vím! Chci mírniť tuhý žalář tvůj, abys zřel, že kmeta pod kabátcem stejné srdce bije s tebou, jatcem... pozděj více... bůh tě opatruj!“„opatruj!“ Odešel. Jak zmámen Hanuš stál, zmámen dívkou, milosrdným kmetem, jenž rab práva, kněze mluvil retem a v tmě koby zrakem vstříc mu plál, jako hvězda, jež se v soumrak nítí, vždyť v tom jeho hrůzypustém oku slza stála, jako rosa v kvítí. Však proč dlí zde tolik těžkých roků? Bůh-li ve tmy poslal jej té věže očí sušit vězňův, kterých střeže, než je zničí břitké vrahů nože? Kéž zde zas!... a klesnul na své lože, ne by spal, leč v myšlének svých letu kvapil k těm, již prosti vůdce zas vrahům budou v ždaný hodokvas. Vzdechy řinuly se zbledlých retů, vzdechy, kletby divoké i hrozby, a zas k nebi vinuly se prosby, aby bůh vlasť drahou hrůzy zbavil, než by antikrist svůj hod v ní slavil. 108 Ve zoufalství rukou uvolněnou svaz chtěl rváť, by po všem bylo veta, lebku roztříštiť chtěl vlhkou stěnou, trest však, který zastihl by kmeta, rukou soucitnou mu srdce drží, vždyť by zhynul Blažej, děvče s ním! Lze důvěrnosť spláceť činem zlým? – A tak ze sporův těch znova trží žal a hrůzu, čekaje, až vrazi jemu jako jiným hlavu srazí... 109 OSMÝ ZPĚV.
Přešla krutá noc a krutý den; Blažej s dcerou v těžkém mysli hnutí, jeden nad druhého zamyšlen, jeden nad druhého více smutí, nemluví, jen časem pozpod řasy krůpěj tajné bolesti se zjeví, jíž si vzdychající ňadro leví. Leč ta krůpěj ohně neuhasí, který v nitru jako požár roste, – pán bůh sil ty duše jejich prosté, aby nad strastmi, jež v hruď se svily, nadšením a láskou vítězily. – Pluly mraky po večerním nebi, pluly dumy v dívky sličném lebi; v řízu mátoh hvězdy oděly se, v řízu žele starce čelo lysé, a po vzdušných mostech jejich vzdechů divý roj dum děsných sem tam kráčí, hledající duším pro potěchu ulevení v usedavém pláči; on i ona ruce spjaty v klíně vedle sebe sedí v jizbě stíně. K dítěti tvář nachyluje kmet, na čelo jí tiskne zvadlý ret, těší ji a na prsa ji vine, konejší a plavé vlasy hladí, důvěrou zas k důvěře ji vnadí a řeč tázavá se z duše řine: „Pověz už, má holubičko sivá, čím se stále chví tvá duše tklivá? 110 Ve zrak žalu krůpěje proč sedly, když žoldnéři, vedeni tím snědým, zajatého na předdvoří vedli? Proč jsi s líčkem ztrnulým a bledým růžné květy z rukou vypustila, proč jsi kytice mně neuvila jako druhdy pro útěchu k loži? Pojď, v to srdce moje všecko složi, přímou budiž opět jako kdysi, a tvá duše, věř mi, uleví si!“ Jako úponka ta dívka milá stařečkovu šíji ovinula, a již, lásky domluvou jsouc jata, vyzrazují ústa růžovatá, co jen někdy zašeptala ze sna: jak v luh duše její přišla vesna, přes noc, nenadále, mocí takou, že kamkoli zřela, květův plna byla ňader rozháraných vlna, jak by pod oblohou modrozrakou nebylo víc bouře ani zimy – a své duše slovy nadšenými líčí vše, jak krvavou svou dlaní zlopověstný Krepi sáhnul na ni, aby lež a zlobu v jedno svodil, až ji jatec, ukryt mnicha šatem, z rukou dravce v chrámu místě svatém mužným skutkem z tenat vysvobodil, jak ji vedl za pomoci ženy, jak jí ruku zlíbal horkým rtem, a jak prosil zpola ustrašený, aby modlila se za tu zem, pod větší jež útrap tíhou klesla, než-li jakou máť Kristova nesla. Vztýčil hlavu Blažej, vážný kmet, hlasem třesoucím dí jeho ret: „Miluješ jej? Hleď, on země zrádce!“ „„Není zradou, co je láskou k lidu!““ „Kněžské statky plenil, svatokrádce!“ „„Jměním jejich mírnil chudých bídu!““ 111 „Pány hubil!“ „„Ne jen pýchu třel!““ „Statky bral!“ „„A tomu dal, kdo mřel!““ „Zbojník je a země hlavní škůdce!“ „„Nadšených on pro svobodu vůdce!““ „Poběhlý to pouze dobrodruh!“ „„ Anděl, jehož s nebe seslal bůh, trpícímu lidu hvězdou v boji a horoucí láskou dceři tvojí!““ „Dítě, dítě,“ dí kmet rozechvěn, „jásal bych i plakal z duše hloubí, štěstí s žalem v jedno se v ní snoubí, jako u večeru s nocí den! K šlechetnému láskou hoříš muži, na jehožto povznešenou hlavu kat už svalovitou ruku tuží, by jí zničil rozjitřenou vřavu lidí ztýraných, již ve svém vření plně mají býti zastrašeni! Miluješ jej, avšak zda-li víš, také-li tvé lásky hoden posud, zda-li srdce jeho tajnou skrýš nezžeh jiný, hvězdozraký osud, který nyní, třeba čase ve zlém, liliovým ovládá ho žezlem?“ „„Ach, to nevím! Chvím se, doufám však, vždyť jak kdysi v chrámě jeho zrak láskou plál, tak plál i v dnešní šeři, metaje mi, utajené v keři, v hruď i líce na sta sladkých střel; zřela jsem, jak na rtech vzdech mu mřel... Ach, mé tušení ten stvrdil den, věřím mu a vím, že šlecheten!““ „Je!“ dí kmet, „to těší mne a blaží, ale trýzní, zhynouti že musí, jedno hýčká mne a druhé dusí... Ze sporů těch duch se vznésti snaží, vždyť chci štastnou, dítě, zříti tebe, 112 Blažej: Miluješ jej, avšak zda-li víš, také-li tvé lásky hoden posud... [113] chci, by první srdce tvého květ obsáh veškeren ten lásky svět, abys požehnala v blaha dobu nejprostšímu na hřbitově hrobu! Mnou žíť dlouho nebudeš a jím? – Hrozno! Zdali mysliť na to smím? vždyť snad klesne dřív než nitro tuší? Co pak s tebou? To mně urve duši, – vzpamatuj se!... Tedy nelze víc? Bože, bože, vyjdi starci vstříc, povinnosť a láska v ně se sváří, a sta hrotův každá v srdce vráží. Ach, to mnoho na mé vetché stáří... Jak jej osvobodiť spoustou stráží, která dnem a nocí dvéře hlídá? Marně vůle s nesnází se střídá, čím víc srdce přemítá a bádá, tím víc překážek zlo v cestu skládá; nelze, nelze, nemožností proud černým hadem vine se mi k patě, nelze, oba by nás zničil soud!“ – „„Nuže, otče, já učiním za tě! Ty mříť nesmíš, živ býť musí on, kdybych sama měla na pokon sebe obětovať, prostou děvu, oběma Vám drahým na úlevu!““ „Oběma? mníš, lehká že to věc? Nelze strážím uniknouti přec, krok tě zradí – postať – drak tě lapí, zhynula bys, hrozno! na čekanu, a já s tebou v prvním na to ránu!... Nemožno, ne, strach mou duší kvapí, pomyslím-li, že by v srdce chvění v neblahé to přišla pokušení! Nikdy! Ne! Či mám tě v oběť dát, na níž kmetské moje srdce visí? zříti mám, jak s ním snad mřela bysi, neb jak prosbou koupil si tě kat za družku svou, ženu? Nikdy, ne! – A přec jak? O, nech mne přemýšleti, snad až bouře ňader pomine, v čela troudy s nebe jiskra sletí, která ve hrozivé času zlobě pomoc snese jemu, mně i tobě!“ 114 Zamyslil se, – šedivé své skráně složil v staré chvějící se dlaně, dlouho dlel tak, dumal, myslil, bádal, hlavu zved a zase v ruce skládal, z hloubky vzdech a chopiv dívky ruku tisk’ ji k srdci, v oči tryskly slze, domlouval: „Juž zkonejši svou muku, jdu, bych výhost dal svých ňader mlze, ty však nedli déle, kvapí čas, dřímej blaze s tichou hvězdou snění, až se vrátím, zdatněj potom as promluvíme, nyní rady není, pozděj!... ach, můj bože!... tak muž býť! avšak rychle, rychle musím jíť, nevzdychej mi, neplač, myslím stále na osudu cesty křivolaké, bůh nám přispěl, přispěje i dále, – on tě vysvobodil – já jej také!“ – Děvče křiklo – zajiskřil se zrak: „Jeho, sebe, mne! Ó, pověz jak? pověz, pověz, věrně pomohu ti!...“ „Klidnou budiž,“ otec dceru nutí, „netázej se, jistotu však věz, doufej v boha, modli se, mé dítě – hlavou víří plánův divá směs – k odchodu se hotov na úsvitě, neotálej, splň mé slovo všaké; prchnete – a já – já prchnu také...“ Při tom z ňader těžký dral se ston. „Však co potom, nesvolí-li on?... leč on svolí, svolí – svoliť musí, musí žíť, než cizák zemí zdusí, svolí! Dost však, dosti, až se vrátím, bůh a matky duch tě ochraň zatím!“ Odcházeje klobouk tisknul k čelu, doma nechal Jítku osamělu, v jejíž duši dobu juž tak drahnou vzpomínky jak jeřábové táhnou za ním, za ním v lepší kraj a časy! Skvoucí perly stížily jí řasy, a v klín zachvěním jí napadaly jako rosy z višňového květu, poletný když sever letší z dálí křídly se jich dotkne v ručím letu. 115 Věřila, že přišla štěstí doba, že tři duše prosty budou pout, v něž je rozkacená vrhla zloba, že jak holubice budou plout, volni, šťastni nebe pod blankytem, a že v žití krásném, pospolitém slunce doždají se, ano vzplane novým leskem vlasti utýrané. Věřila. Tak dlouho, dlouho snila, a když nazpět navrátil se kmet, proudem dotazův ho zaplavila, na zvadlé mu líce tisknouc ret, který s tváří starce tak se svodil, jako kdyby smavý jara bůh v prostřed zimy na sněhový luh z ňadra svého poupata dvě hodil. Used kmet, své k hrudi tiskna dceru: „Hotov jsem! Hleď, v náručí tě beru, v posled zde, než jinde shledáme se; necítíš, jak úzkostně se třese srdce v těle, v stařičkém tom hrobě? vše, vše vykonať chci k vůli tobě! Unikneme, pevně doufám v boha, ach, že není pevnější má noha, bych vám stačil, – ona stáří tíž nechce s ramenou mi prchnouť již – avšak slyš, jak vše je ujednáno, třeba spěchu, brzo svitne ráno, a při zlosti pánův na Hanuše nelze otáleti, drahá duše. Hned, jak na mši zazní zvonův hlas, do chrámu, jak vždycky, pospěš zas; ona žena čekať bude na tě, která někdy domů uvedla tě zachráněnu před Krepim, zlým vrahem; s rodným se ti loučiti je prahem, leč jen to nás muk a útrap zbaví. K Mělníku se rychlou cestou dáte, v posledním kde mlýně bez obavy Hanuše se klidně dočekáte. Mlynář posud k české zná se víře Pražských bratří, ještě této chvíle napřed letla starostlivá píle; 116 na každého čekať bude zvíře ušlechtilé, na jehožto hřbetu v přestrojení, beze strasti střetu, uniknete za skalnaté moře, v Žitavě pak, v exulantův skrejši, kněz posvětí vroucí vaši lásku!“ „A což ty, můj otče nejněžnější? Ty bys nebyl svědkem toho svazku? Ty chceš jinam jíti a ne s námi?“ „Pozděj též se octnu mezi vámi, jinou dráhu musí voliť stáří, dél se krýť a lehčí míti cestu, jinak tajný k dalekému městu vás ni můj se útěk nepodaří. Doufej v boha, netázej se víc, krásnějšímu životu hleď vstříc, jenž ti netušeným jarem kyne; rychle, rychle, brzy, doba mine... avšak slyš, toť ranní zvonův hlas! Bože, bože, tak uplynul čas! Neváhej než zora svitne denní... tiché budiž naše rozloučení!“ Zachvěla se dívka, zbledl kmet, na prsa si rázem klesli oba, k retu naposled se vinul ret, a zas v pláči zašeptala roba: „Nelze přece, nepůjdu až s tebou!“ „Nechtěj, dítě, jinak vše se zhatí, žaly mně i tobě srdce střebou, a Hanuše zničí topor katí... Ach, proč vzdycháš tak a tak se chvíš? proč tvé ňadro neskrotně tak buší? vždyť na dlouho přec se neloučíš, blaho, štěstí tvé mi plane v duši – tvé i Hanušovo, celé země...“ A zas k srdci přivíjel ji jemně, hladil, tulil, políbení dával, jak by se s ní navždy rozžehnával... „Nezapomeň,“ pravil, „dáť mi zvěsť, že jste šťastně dotoužili cíle, poslem nechť má holubice jesť; s sebou vezmi ji a k šíji bílé 117 na hranicích uvaž rudou stuhu, vím, že hbitě poslicí se vrátí k šedivému starci, svému druhu. Toužebně ji budu vyzírati, kéž přiletí dřív ta krotká k městu, než-li já, má drahá, vetchý kmet na dalekou vypravím se cestu!“ – Při těch slovech chvěl se starcův ret, by však dítě hnutí nevidělo, dlouhý polibek jí tiskl v čelo! – Doba přišla – s tajenými žely duše upřímné se rozcházely, každý slzu stíraje šíj nížil, jak by strasti ukryti chtěl v zem, aby lítostivým pohledem rozželené duši nepřitížil a nezradil mysli prosté klidu: drábům žalářník a dívka lidu. – Odcházeli. Kmet, v plášť oděn šedý, zlíbal dítě svoje naposledy, stisknuv slzu zpět u vpadlé důlky: „S bohem jdi, buď šťastna, klidna buď!“ Šla, však jemu puknouť chtěla hruď, ona v chrám, on kráčel do MihulkyMihulky. V dveřích síňky však se vrátil zas, mlčky k dívce hleděl rozpačitě: „Nemáš pro Hanuše žádný vzkaz, ani slova potěchy, mé dítě? Snad těm slovům z růžovitých rtíků více uvěří jsa v nebezpečí, než-li strážce svého drsné řeči, než-li otci tvému, žalářníku, jenž ve krutých letech zapomněl, že též, vyjma pro tě, srdce měl, v jehož chrámku opět svlačcem svit roste, bují, vypíná se cit, že jej jako splašeného oře na řetězu slzí perlovém sotvy drží utajené hoře.“ „Zde ty růže na živůtku mém v kytici mu podej posud svěží, mnoho myšlének v nich slzou leží, až je pocelem svým z nitra zloví, celou lásky pohádku mu poví; 118 jestiť plna hvězd a nekonečná, jak tam v nebi ona dráha mléčná, která za měsíce jasné stráže světy dělí a přec světy váže! – Dej mu je a rci mu vše, co víš, vyzraď všecku srdce mého tíž, každou slzu, již jsem vyplakala v dlouhých nocech u vzpomínce vroucí, a jež v záři oka jeho skvoucí perlou barvy hravou teď se stala; vyzraď mu všech zvukův pestrý jas, jejž mi pták zde pěl – své sladké hoře – a jenž padal deštěm drobných krás v mojí duše rozvlněné moře. Rci, že jako v nemýceném lese v temnu bloudí veškeré mé snění, že hned jásá, hned se steskem třese, že z těch snův již není probuzení; řekni mu, že mimo tebe on jediný je na tom celém světě, kolem něhož chci jak snítka v květě rámě svoje víť až v žití skon; řekni mu, že jasně v duši zřím, zhyne-li, že zhynouť musím s ním, že bez jeho lásky více není ani blaha ani vykoupení!“ Ustali v té zvěsti přehoroucí růžní rtové, sladkou vášní vroucí. Blažej zachvěl se a kročil zpět, líbal dceru v čelo, oči, ret, tisk ji k ňadru a zas hlavu vznes: „Ó, jak při všem trápení a žalu hoří srdce blahem do úpalu, ó, jak šťasten, jak jsem blažen dnes! Prost se vidím rázem všeho žele, že tvá duše, již jsem vypěstil, vyvolila vlasti hajitele – a má přání, jež jsem v srdci kryl, skutkem září na zápraží hrobu, ó, jak žehnám krásnou tuto dobu, krásnější, než doufal jsem kdy mnohem... hleď mých přikázání! S bohem, s bohem!“ A juž krokem mládce v žalář kvapí, hruď se chví, duch v myšlénkách se stápí. 119 Nestoup v žalář; z druhé strany dvoru vstříc jdou starci Krepi s Jeníškem. „Pilen Blažeji jsi v díle svém,“ vece Přibík, „sproštěn budeš v skoru; nevyspalosť oční důlky cloní, nohy, ruce, všecko se ti třese, šíje tvá se víc než dříve kloní, stáří ponůcky víc neunese; přísná je tvá hlídka, vždyť to víme, proto ještě dnes ho odpravíme, za hodinu kat mu hlavu srazí, myslím, že je dosti silen již, by svou mukou zastrašil vši říš, ne-li, počkáme, sic vše se zkazí. Rci, je zdráv?“ – ,Zdráv? pane, pojď a hleď, pokud viděti je v temném místě, stále musím smývati zlou ránu, zítra, lazebník děl, líp že jistě, já však nevím, přesvědčte se sami!‘ „Aj, kdož půjde do té vlčí jámy plné puchu? počkáme zas k ránu, dél však ne, soud otálení syt, uprav vše, já lešení dám sbit; nejdřív sedláci, on naposledy. Slyšel’s?“ ,Ano, pane, zítra tedy!‘ „Vy pak, milý pane kapitáne, dbejte, ať se záhy ráno stane; přiveďte nám k zakončení činu nejstatnější nizozemské stráže, mistr pak nechť, tak jak řád nám káže, šestou připraví se na hodinu – jen ať všelijak ho ztýrá, ždáme – za půl dne snad všecko vykonáme. A ty, kmete, konej jestě den, tak jak tobě nechce věřiť víc pražádnému náš pan Martinic, jakkolivěk z oněch věží klínu nelze uniknouti ani stínu, – leč bdi přece!“ A zas vyšli ven... Blažej dlouho ve vězení dlel, oko zrudlo – chorá známka bdění – domů kráčel – také klidu není – a zas k vězni do Mihulky šel. 120 ZPĚV DEVÁTÝ.
[121] Ve chudobném loži temné koby utýraný Hanuš dřímá leže, žertva nadšení a žertva zloby; ohlas hodin Svatovítské věže po všech koutech vězení se snuje, na chodbě stráž zvuky opakuje bradatice tyčí okovanou, jejímž hrotem, v hněvu půl, půl v snění, zdí ohradných tepe o kamení. Příšerně se rána pojí s ranou, bijíc v sílné pilířové boky, a s ní odměřené pádné kroky dvojnásobně postavených stráží, jež se hlavou nachýlenou k hrudi, těžké zbraně ve svalnaté paži, dlouhou chvílí mrzuty se nudí. S těžkou hlavou do Mihulky kráčí starý Blažej, aby po příkazu k jatému zřel práva vyznavači a pohleděl na úpletě svazů, pevny-li, by vzdor se jimi dusil, a se Hanuš o smrť nepokusil dřívdřív, než by ho z černé věže skrejší spoutaného vedli k ukrutnější. – V temno koby spěchá halen v plášť, pod kloboukem ukrývaje líce – tu blíž vchodu stráže, každá zvlášť, na hrudi mu kladou bradatice, jak chce řád a zvyk, by v noční časy nikdo neobelstil strážné chasy. Řekl heslo věžný, klidně stál, a propuštěn rychle kvapí dál. Zarachotil zámek u veřeji, v temnou kobu starý Blažej vchází se svítilnou, mdlé jež světlo hází na zdi, na nichž u příšerném reji 122 hojné nápisy se těsní kolem, psány pomstou, zoufalstvím i bolem, tak jak letly kdysi těžkou hlavou u šílenství v noci před popravou. Ach, co tady všecko, hrůzou syt, napsal mozek plamenný a cit, co as zoufalcova slabá duše načrtla zde pohaceným slovem, nebo ten, jenž hlavou do zdi buše, dítky nechal pod vzdáleným krovem, co as chuďas, jemuž chorou matku bylo zanechati v nedostatku? co as onen, jehož vzpomínání zakroužilo holubicí bílou čtvrceného otce nad mohylou, nebo kolem nabodnutých skrání? – Zavřel Blažej oba na západy dvéře okované vně i zvenku a pozorně rozhlíží se všady smutné věže děsném po přístěnku. Zlekán Hanuš na loži se zvedá; starý Blažej pokynutím hlavy pozdravuje, kahan na stůl staví a na lože k svému vězni sedá, důvěřlivě mluvě polohlasem: „Dlouho spal jsi, celý téměř den, výslechem a trýzní unaven, a já, ač mne žal svým spárem rval nevýslovným strachem o dvě duše, přece šťasten klidu jsem ti přál – ó kéž vstříc mé žhoucí vyjdeš tuše! Posilněn jsi, sotvy věřím, pane, brzy zase život v tobě vzplane, abys znova zatemnělým časem zářil hvězdou jako posavad, abys duchem – mečem pravdy vlád a v troud srdcí nadšení zas vrhal, jímž by chudý uhnětený lid pouta poroby a vraždy strhal, než ho v lokty pojme hrobu klid, v nějž ho liščí líchotou a zradou jezovité živoucího kladou!“ „Aj,“ dí Hanuš, „proč se posmíváš? jistě soudem přikázáno máš, odstup, pryč, i v tobě lesť a klam!“ 123 „Ne, ne, pane, naděj pro tě mám, naděj žití, ještě tento den, naděj slávy, jestli svolíš jen?“ Zdiven Hanuš. „To díš ty, dráb těch, kteří lid náš drží v okovech, ty, jenž také volníš snad můj svaz, by mně bylo v blízký smrti den více trpěť, krutěj hynouť zas?... Avšak ne, tak nezří oko zmije jako tvoje, cítím, že mne hřeje, slyším, že tvé srdce zvučněj bije, že mi z něho soucit vánkem věje, milý úkoj ve palčivé rány; perly citu jsou v něm uchovány, nenalézám hany na tvé hlavě, leda že jsi sluhou oné strany, která víru, volnosť v děsné vřavě trhá, škube, potírá a ničí, a na kterou celá česká zem stromův listem, jejich jazykem o pomstu v stan nebes k bohu křičí.“ „Snad to vůle páně, že jsem tady, abych těšil ony v hrozné chvíli, kteří uvězněni z panské rady trávili zde, než je odpravili. Měl jsem jim snad nechať u zoufání kyjem bušiť do plecí a skrání, jako dole činí dravci oni, kteří bratry k šibenici honí? V boj jsem nemoh, neschopen jsa meče pravice má zde je porouchána uplašeným ořem mého pána. Bylť mnou vysvobozen z nebezpeče hrozné smrti – však jej také znáš, Martinic je trůnu přísná stráž, jehož lestný jezovitův chvat zradně chytil černých do tenat, tak že pitom semo tamo krouží, – mní, že bohu, zatím ďáblu slouží. Stárnoucímu dal mně za výsluhu strážce úřad, a tak trávím v tuhu těžkých let a v tuhu hrozných časů; vševše, co mohumohu, je, že vlažím řasů bolestí a nehynoucím želem, nelzeť vlasti hájiť více tělem, 124 ani vzletem prostých šedých skrání, a přec rád – ach, rád bych umřel za ni, jen kdyby jí z ukrutného vření od zbojníkův bylo vykoupení. Rád bych býval dřív se chopil meče a k onomu přidružil se voji, který v děsném Bělohorském boji hájil vlasti do posledku seče, ruka však a dcerka nedospělá bránily mně: ta i ta se chvěla. Ruku snad bych stužil zdatnou měrou, leč co, pro spasení! s malou dcerou, kterou ta, jež za starce se vdala – za mne – na smrtném mi loži dala? Přemýšlel jsem, ale neměl síly, abych vlasti obhajcem se stal v oné krvavé a děsné chvíli, abych jí své dítě v oběť dal, od něhož jsem v strastiplném žití nemoh se a nechtěl rozloučiti. A tak byl jsem v boje dobu tuhou v nitru nepokojen, oněch sluhou, kteří české síly všakou hlavu mučírnami vedou na popravu – ne snad, abych krutostí jim vděčil, leč bych rány vězňův láskou léčil. – Nešel jsem, nechť vše mne táhlo k vám, ač se plnou duší k heslu znám, od věkův jež hvězdou u všemmíru lidstvu září: „Za volnosť a víru!“ Ono plní duši mou i skráně, přál bych také šťasten umříť za ně, abyaby, dřív než smíru den by svitsvit, hospodin mé duše nezamít! Ale jak? to vždy mi srdce kruší, před bohem se bojím o svou duši! Bylo lze dáť dítě v cizí ruce? v klášter snad, by zvadlo v tmě a muce, bez milého žvatlání a hraní, bez jarního slunka usmívání, bez srdce, v němž všecko by jí květlo: láska, růže, popěvky a světlo? Ne, to nelze bylo k dítka zmaře učiniť, chtělť otec s dcerkou žíti, na svém srdci toužil jsem ji míti jak kmen snítku vypučelou v jaře. – 125 Zbožně jsem ji v skrytu odchoval, tak jak mrtva přála někdy žena, má co měla duše zubožená milého, vše v ňadro jsem jí dal, co, jak děl jsem, lesklo se a květlo: lásku, růže, popěvky a světlo! Však jsi ji tam viděl na předdvoří, znáš ji též, bůh podivně to svodil, by ji z dravčích drápův vysvobodil práva cit, jenž ve tvé hrudi hoří!“ Vzkřikl Hanuš, zjasniv temný zrak: „Onen anděl, kmete, tvou že dcerou? Ach, že vězeň jsem, že bíden tak, stíhán děsných vlkův smečkou šerou! Pro ten klenot chtěl bych s žití hněvem ještě jednou klidně v zápas jíti, třeba strádať bylo mně i mříti, srdce mé je plno její zjevem, jak má duše širé vlasti plna; ó kéž zpět se vrátí žití vlna, obého bych dobyl v lásky síle, soběsobě, jí, a lidu vlasti milé!“ „Stiš se, pane,“ Blažej zase znova, „lehce stráži zaslechnouti slova, a kdyby i neslyšela cele, k vůli zdraví jednej obezřele. Toužíš žíti vlasti. Znám je, znám, ona kouzla půvabná a svatá, jejichž sladkým zvukem duše jata vzhůru spěchá k nebes končinám. Miluješ mé dítě, cítím tak, prozradil to plamenný tvůj zrak, plamenná tvá řeč a prsou chvění; vím to od onoho políbení, jež jsi, oděn mnichem, na útěku Jitce mé tisk na ruku pln vděku. Ano miluješ, jsa milován více mnohem, nežli cit tvůj tuší, bohem vládneš v outlé dívčí duši, její vzdechy, její slzí kan, její sny a její hovor vlastní vyzradil mi všecko, co mě šťastní, 126 co mě nese, čím svou smyju vinuvinu, než bůh choré utíží mi zraky... tys ji vysvobodil – já tě taky – dám tě vlasti zpět a pro vlasť zhynu, pro svou milovanou rodnou zem – dlouho váhal jsem... dnes hotov jsem!“ V oku jatce zlatá záře zplála, trpce však se ústa usmívala: „Ubohý, jak zniknouti té věže? dnem i nocí žoldák vchody střeže, nelzeť prchnouť ani s okna skokem, ani chodbou vzdáliti se krokem. Kamo hledíš, všude, z každé strany smrť vyhlíží z ostří partyzány. Nelze, marno!“„ „A já myslím přec, srovnej okem postať svou a moji, na svou hleď, pak na mou pozři plec, pomysli, že v mém jsi ukryt kroji, v plášti mém, v mém širáku a v noci... nelze-liž ti býti ku pomoci, když i heslo, které bude dáno, tobě zradím, abys z této koby chůzí starce za temnější doby z věže prchnul dřív, než svitne ráno?““ „Starče,“ zase Hanuš, „co to díš? snad že šílíš starou myslí svou? stráže zatknou oba najednou, nežli uzamkneme tuto skrýš.“ „Aj, proč oba, příteli můj mladý? ty buď žalářníkem, stáří líče, v kobě odevzdávám ti své klíče, – vyjdeš volně... já zůstanu tady.“ Vzkřikl Hanuš, slza oči chvátí: „Jak, ty svůj chceš život za můj dáti, za můj, za naděje pouhý svit, já mám žíť, ty smrť chceš podstoupit? Ne, to nelze, žij, tys šlecheten! vlasti vychovej svou vnadnou dceru, pro mne zhynul navždy štěstí den, lid můj mrtev potácí se v šeru, sláb a cháb je, nadšených už málo, a co u Čáslavě se mnou stálo, 127 rozprchlo se, nesouc domů strach... Jarmem upoutal nás krutý vrah, zhynu, – psancem jinde nelze žíti – zhynu rád, tu hrůzu nechci zříti, umru tak, jak oni, boha v oku, kteří zahynuli po mém boku!“ „Aj, tak málo miluješ svou zem, že chceš mříť, když k životu tě volá? nevíš snad, že v Orličných hor lem vzdor se skryl a roste silou zdola? že Králický sněžník v slunném žasu na svém úpatí zří českou chasu vůdce toužící, by v blízký den trhla v pole od Broumovských stěn? nevíš snad, že Praha jako žena bázlivá je znova poplašena? Včera ráno přikvapila zvěsť: mladý Těchnic opět s lidem jest, ale běda! nehodou se maří: neni vůdce tvého odhodlání, síly tvé, tvých sokolíků v skráni; bez tebe se výboj nepodaří... Na kolenou prosím, sluha tvůj, postav se těm odhodlaným v čelo, hleď, jak staré, bídné již mé tělo, přijmi – umru jinak – návrh můj, ať jsem aspoň nějak platen vlasti, než hrůz všech nám zhyne ve propasti! Přijmi, probůh, hroznéť přijdou doby, čítámť hlavou osmdesát let... skonám strachem bídný vetchý kmet, ne-li šíleného vezmou z koby.“ „Věčný bože,“ v slzách Hanuš zas, „hle, též anděly náš zrodil čas! Bratře, otče! srdce tvého krása sluncem se v té koby temnu jásá, věřím ti a nelze přijmouť přec, hřích tvé smrti nechce nésť má plec. Ty chceš mříť? vždyť dcery něžné vnady urvala by cizopasná sběř dřívdřív, než by ji zavraždila, věř, za pokutu stejné s tebou zrady!“ „Ne,“ dí Blažej, „chci, než budu mříti, dceru šťastnou po tvém boku zříti, 128 šťastnou v lásce, šťastnou nade všemi, v šťastném lidu, v šťastné opět zemi, které tebou hrdinu chci vrátiť – za to rád chci živobytím platiť!“ „A tvá dcera volna se mnou jíti? vlastní lásku koupiť tvojí smrtí? mníš, že ji ta oběť nerozdrtí?“ „Po tvém boku šťastna bude žíti, bez tebe jí všecko prosto krásy, tys jí vrchem života i spásy, sluncem jest jí tvého oka svit, smrti mé však nesmíš vyzradit. Řekni jenom, až se útěk zdaří, a ty šťasten, drahé vlasti k blahu najdeš sílu k vyhubení vrahů, že na cestě k vám mne zhnětlo stáří, tam pod těmi Děčínskými lesy, a že opět, až se ztiší zem, věčnou lásku znova slíbíte si v půdě otecké, mým nad rovem.“ „Nelze mi, ač v boji tonu zlém, život koupiť jiným životem, rodné štěstí krví otce, kmeta, – zachraň bůh! Radš pod meč hlavu dám, proč jsem žil i mříti neváhám, život z milosti jen béře sketa, stokrát horší loupežného vraha... Za tvůj život nechci koupiť blaha.“ „Nechceš, nechceš? Ó toť krutá zvěsť, tedy všecko ztraceno již jesť? Marně myšlénka svou peruť pruží, srdce vadne, prsa se mi úží, z olova jsou stářím ztuhlé oudy! Věčný bože! těžké jsou tvé soudy, kterak nésti všakou žalův směs, jež mne tíží?“... Na kolena kles, k nohám Hanušovým kloně tváře – „sporu toho nesnesu!... Ó synu, vyslyš mě, sic u nohou ti zhynu! Nechceš vzíti mého žití zbytku za vrch lásky, jenž ti nebem kyne, za svobodu národa, jenž hyne, za práv lidských libovonnou kytku? 129 Vyslyš mě! viz, objímám tvé nohy, prchni, spěchá čas, mě padnouť nech! Ne-li, zhyneš, a já přeubohý umru s tebou hrůzu na ústech. Dítě moje, oklamáno žitím, bloudiť bude v cizím světa kraji, vlasti českou vrazi udusají, spláknouce jí vášní vlnobitím navždy úsměv zkvétajících niv... probůh, vyslyš mě a budiž živ! 130 Pomoz, jestlis v kámen neutuh, musíš zachrániť se, tak chce bůh! Zachraň vlasť tím vetchým žitím mým, zachraň ji!“... „Nuž, otče, učiním, osudu co ruce na mne kladly!“ a juž oba v náručí si padli. „Rychle,“ šepce jásající kmet, „kvapí čas, dél nelze otálet, aby skutkem záměry se staly; noc plášť nezdobený spouští k zemi, sever zvučně věje perutěmi, strážcové se právě vystřídali. Slyšíš, o zem buší hrotův tíži, dolů s pouty, jež ti útěk víží, neotálej, učiň odhodlaně, a zde dýka ve zlu ku obraně. Vezmi plášť můj, širák stáhni v týl, nízko jako já svou šíji schyl, zavři dvéře, jak by větrův srázem, a mdlý kahan pusti z ruky na zem, by stráž ospalá ten soubor svodů v prosté mysli měla za náhodu. Až stráž zastaví tě partyzánou, ,Řím a Praha‘ řekni – heslem je to po rozkazu vojska noci této, a jdi dále pravou dvora stranou. V osvětlenou moji síňku spěš, připravenou zbraň už nalezneš, vezmi ji, pak v zad růžného keře nizoučké ti vyhledati dvéře. Těmi vejdeš bez lomozu zcela, ruka má je napřed otevřela. V sádek jimi přijdeš ohrazený, tiše kráčej podél příčné stěny, až při konci vchodem nízké branky Svatovítské vkročíš do kaplanky, do níž chodbou od svatého Víta záře hvězd a svobody ti svítá. Neotálej, hleď než slunce vstává, abys na Mělníku zavítal, v mlýně posledním ves prchne žal: tam juž Jitka tebe očekává. Slíbej slzy její, bůh vás veď, pomni na vlasť. Avšak s bohem teď, 131 chvátavosť vždy víc mi srdcem třese, rychle, bez slabosti rozlučme se!“ – Loučení! To zle dvé srdcí drtí, když jde jedno k žití, druhé k smrti, u věčnosti rozdilné dvě půle; nechať sobě patří z boží vůle, přec jim nelze déle žíti spolu! Štasten je, kdo nezná hrůz těch bolů, a kdo s hvězdou klidu v lehké skráni zírá v ústret svému umírání. – Na hruď klesli sobě muži oba, v srdcích ohně, v bledých lících vláhu, a než k půlnoci se nesla doba, z Mihulčina kročil Hanuš prahu, kmet však s tváří citem zarosenou k nebi povznášel svých rukou obou, vítr hněviv dral se věže stěnou... Bílý anděl letěl temnou kobou. – Venku vichr úpěl, vyl a lkal. Hanuš svoboden, leč osten v hrudi rval ho posud, z hloubi vzdech a stál, v síňku šel, zas soustrasť zpět ho pudí, aby kmeta hrozné smrti zbavil; odcházel, leč opět v kroku stavil rozvažuje: ztracena juž doba, dřív jen mě, pak sťali by nás oba! Hrozno!... V ráz kdos za ruku ho chopí. Ulekaný Hanuš hlavu klopí, leč už hromem, když se v skalách vzruší, slova Krepiho mu straší duši: „Hej, Blažeji, záhy přišels zpět, proč že s vězněm netrávil jsi déle; a kde onen srdce tvého květ? jdi a řekni, ať mi lůžko stele, česť budete z toho míti oba, že vás Krepi v noci navštívil, ty i potutelná tvoje roba! Nemáš vína? mluv přec, rád bych pil; dej je přinést! Nechceš? pomoc není, pozděj nahledneme do vězení, jak noc poslední chlap tráví v kobě, nevěřím ni dceři tvé ni tobě! 132 Hybaj tedy, slyšíš? pil bych, pil, jinak leknu kaprem v suché řece...“ a Hanuše v nachýlené plece meče rukojetí zabušil. Poznal Hanuš, že mu nelze zpět, dech se tajil, zatínal se ret, ruka chabla... Musí zhynouť? musí? Ouzkosť ukrutná mu ňadro dusí, 133 marnéť všecko, přelstila ho zloba, dřív měl zhynouť on, jenž odboj zved, nyní Blažej též... a v tepnách v led rázem krev mu zaměnila doba, strachem o dívku se zježil vlas: „Ne, tak zhola nepoddám se ještě, svatá pomsto, změň mi ruce v kleště, jsi-li v právu, slav svůj hodokvas!“ A juž v hrudi hněv a vzdor se vzpjaly, jak dvé děsných ořů ve spřežení, pohaněných hromů bičem z dáli; u výš trysklo duše hněvné vření, chvatem blesku mužnou ruku vztáh, a dřív nežli divu hleslo slovo, sevřeno je hrdlo cizákovo. Zděšen vytřeštil své oči vrah, hleděl výrem v Hanušovy tváře, zda to skutečnosť, či mysli blud? Zachroptil – a v snědé líci rud, hyna hadem v sokolově spáře: krev, zjitřena vínem, kvapem stydla, s hrůzou viděl vše, chtíč zpupný zmlk, do vlastního stoupil do osidla, aby skonal jako vilný vlk. Marně toužil z pochvy dobýt meče, marně vzdorná síla hrudí zdouvá, Hanuš stiská, nazpět s Krepim couvá a jak víšek v jizby kout ho vleče, stiská zas, a jest-li lidskost váhá konec učiniti lestné zmíji, nutí hněv, strach rdousiť napomáhá. Prsty Krepiho se v páž mu ryjí, hrdlo sípá, v sloup mu stojí oči, tvář se vztahuje a šíje točí, hruď vždy více krotne, noha zvadá... Neškoden už, chabě nazpět padá. Prchá Hanuš z jizby – kahan zhas – na svobodě sokolem je zas, sokolem, ač na zraněném křídle posud pálá rubín krve stydlé, a než slunce povzneslo své kštice ze peřestých na východě mrakův, zdatným letem orla, krále ptákův, u dívky se octnul na Mělníce. 134 Ponejprv svých ňader touhou ručí bezvolně si létli do náručí, všecku bolesť utrpenou světem v šťastný zapomněli okamžik, srdce se srdcem, ret splýval s retem, a než polou den lahodný znik, hor mohutných ukryti jsou stěnou... Blažej v žaláři dlí na kolenou. 135 ZPĚV DESÁTÝ.
[137] Praha spí! Sny krvavé a děsné slétají se ve chomolném víru temnoblaným křídlem netopýrů na ulice ponuré a těsné. Slávy duch, jenž nadšen dřív se zvedal, nohu v rodné půdě, šíji v nebi, skrýši za mosteckou věží hledal, tajný hovor veda s oněch leby, již ubohé vlasti ku neštěstí mečem zahynuli na náměstí. Z Hradčan k městům děsný zírá klid, žal z posvátných zbytkův Vyšehradu, mrtvolou je všecken pražský lid, řeka rudému se rovná hadu, který hněviv úžlabím se dere a do pustých břehův chvostem pere. Z oken domův rozbitých zří děs, v krčmách hýří lotrův pestrá směs, a smrť, v příkrov zahalené líce, se sekerou sedí u radnice. Zvolna před Týnem se vzmáhá ruch, plamen pochodní se v kouři svíjí, v rudé záři, jako v slunci much lid se hemží; lešení se sbíjí, na němž katem mříť má selský vůdce, Hanuš z Řičan, lidu polobůh, soudcův nálezem však dobrodruh, víry prznitel a země škůdce. V šíř i dále znějí kladiv rány, v šíř i dále lomoz pracujících, kteří, v hlavě víno, tuposť v lících, za zlato vším obsluhují pány, nechať vlastní patří k tomu dcery; vlčí plemeno to pronevěry, jemuž vzorem krvelačný vrah. – 138 Vše juž stojí; brzo svitne ráno, v němž zlé dílo má býť vykonáno, posud noc... jí z klína stoupá strach. Na náměstí z domův lid se sběh, zvědavostí v tlupy rozestaven, nespal dnes a přece není znaven, ba snad ani hlavou neuleh, by mu popravu jen bylo zříti: kleslať mysl Pražan přehluboko, že šlo pro dívanou jenom oko, ne by srdce učilo se mříti za vlasť, hrdě, všaké bez ostrahy, bez krůpějí slzavého deště, jak činilo před nedávnem ještě. Všemu teď byl postrachem meč nahý, pouze proto lidé kolem stáli, aby děti svoje varovali činu, za nějž umříti měl ten, jenž chtěl půlnoc změniť v bílý den a dáť srdcím víru zpět a klid. Tak se duší zvrhl městský lid. Hvězd sbor poslední juž v nebi mřel; dávno znamení juž zvonem dáno, na východu bělelo se ráno, vojska čtverhran juž se uzavřel, ba i rakev stála pod lešením, prostě sbita, s neozdobným víkem, snědým strážena jsouc kopinníkem. Také u špalku juž, s tupým zřením, s pomocníky a s vojenskou stráží, mistr stojí s obnaženou paží, kterou na dvouručák pádný skládá – bůh ví, co ten hrozný v hlavě spřádá. Zde lid stál, však na Hradčanech výše, v domě purkrabím, byl hněv i žas, v soudní síni upírové říše, na Krepiho čekajíce vzkaz, sem tam přecházeli nedočkavě; hned se uklonila hlava k hlavě, hned se nedůvěrně kolísala: „Nejde, jaká nehoda se stala?“ A zas hlavy jako u porady šeptem shýbají se dohromady, 139 Kravařský jen, církve horlitel, zvyklý častým popraviště tížem, na klekátku na modlitbách dlel s ostatkovým v pravé ruce křížem. Přišel sám a záhy, nedočkav, by, jak pravil, kalvinský ten brav i s tím lotrem, sedláky jenž svodil, slovem božím k špalku doprovodil. Doufalť, než kat o hlavu ho zkrátí, že se duší přece k Římu vrátí, bez jehožto víry spásy není, jenom pekla věčné zatracení. Také stráže hotovy juž byly, s Hanušem by k radnici se braly, ale marně v ratejně své stály, k odchodu se přece nevzchopily, nechť zvon dávno šestero bil ran; posud scházel Krepi kapitán. Netrpěliv vetchý čechral vlas v rozhovoru s Michnou Maradas, vykládaje: „Snad ta bystrá hlava po nějaké pitce nevyspává? Ztrestal bych ho,“ děl, a mhouřil zrak, „ale v bitce vždy byl prvním k dílu, jeho sbor jak káň, on jako drak, proto jestli opici má v týlu, laskavě mu tenkrát poshovíme, však my také jinak nečiníme!“ Michna usmál se a hlavou kýv: „Stále v práci, není také div, radostí-li déle hleděl v džbán; bylť vám štěstím celý překonán, že jsme toho Říčanského jali, snad že s druhy nad tím hodovali. Nuž jestli ho víno posud trudí, nechať přítel Jeníšek ho zbudí, víte přec, že každé naše přání vykonává Přibík bez meškání... “ A juž důvěrně dí k úlisníku: „Pane podkomoří, soudu k díku 140 do Mihulky spěšte, kvapíť den, hleďte juž, by přikovaný zrádce bez odkladu ven byl vyveden pod meč práva; druhé na oprátce zvěšeť dáme německými katy, již tak zručně, novém po spůsobu, z živých mrtvé robí v kořisť hrobů. Jenom rychle, čas je vrchovatý, otec Kravařský rád půjde s vámi, poslední by útěchy mu skyt – ovšem že to vše jen pro ten lid – a pak s těly do morové jámy, v mrchoviště, tamo při oboře, vojenské kde pohřbili jsme oře, ač že mi to velmi srdce dusí, s kacíři že koně ležeť musí, kteří vojíny a jejich zbroj za kříž spasitelův nesli v boj. Spěšte, prosím, rotník věžné stráže sprovodí vás; Blažej žalářník za dohledu vás dvou nechť ho sváže na ochranu netušených přík, jestli však už Krepi při něm přec, pak dojista spravena jest věc, a my rázem vytrhneme všici okázale dolů před radnici.“ Skokem kočičím vstal Jeníšek, kloně se, jak dukáty by hledal, tak že kordem v zadu plášť se zvedal. V tom vnitř dvora zavzněl hluk a skřek, jako bouře úžlabím když letne a tříšť skalnou křídly v propasť metne, nežli v řeky peřejích je skoupá: stráž žalářní, byvši záhy z rána u vrat Mihulčiných vystřídána, plachým krokem v soudní jizbu stoupá. Zaraženi stojí kněz i pán: „Jaké k nám tě pohánějí zvěsti?“ „Ubit,“ dí muž, „je náš kapitán! Nevím čí, snad moru černou pěstí, strach mu vrhající v divý zrak. Jak by oběšenec zmodral v tváři, prsty stáhnuty jsou svalův zmaří, v čele strachu studený je mrak; 141 na prahu tam domku Blažejova zřel jsem jej, leč nevypátral krve. Chtěl jsem zkřísiti jej ovšem prveprve, nežli zvěstoval bych tato slova, ale marně, přec však ještě dech zesinalých chvěl se na ústech. Volal jsem, leč v úsvit chodby šerý nesvedl jsem Blažeje ni dcery, byli pryč, a dvéře dokořán!... To má zvěsť, – leč dosti lidu v dvoře, aby, lze-li pomoci, vším spoře obsloužen byl statný kapitán.“ Jako bleskem omráčeni stáli páni, shromáždění ku popravě, hlava kvapně klonila se k hlavě, a s vojákem v rozhovor se dali. „Jak?“ dí Maradas. „Co? Blažej pryč? Snad je v síni zabit se svou dcerou?“ „Ne, vše prohledal jsem v příč a příč, světnici i komoru tu šerou, ba též ve sklepení hledal jsem, – jak by za nimi se zamkla zem!“ „Přepodivno! Kam se asi děli? ti by nejlepšími byli svědky, aby holou pravdu pověděli, loupež-li či milostné jen pletky příčinou, že padl tento rek. Snad chtěl lidem ku pomoci býti, když jim tajných vrahův podlý vztek s úsporou chtěl vzíti živobytí?... Však že krve není? Či v zlém vzchopu shodili je vrazi do příkopu, nebo zardousené vrhli v keře? Krepiho jsme mněli v pronevěře, kdežto zatím rozvážný ten muž, co soud žádal, bedliv konal juž. Nu, svitne-li života mu záře, milosť vyprosím si u císaře, aby patent udělil mu díkem a mým jmenoval ho praporníkem!“ „Splníte jen touhu všechněch nás,“ vece Michna a dí k poslu zas: “Nu, a vězeň v žaláři, zda víš?“ 142 „Ano, posud naslouchal jsem hojně, kterak srdce svého bědnou tíž modlitbou chtěl mírniť bohabojně. Slyšel jsem, jak plakal, přecházel a zas dlouho na modlitbách dlel, aby láska boží mír mu dala; samého mne skoro lítosť jala. Však i Blažej odcházeje, byl těžce sklíčen vězně vzdechy těmi, tak že z ruky kahan upustil a šíj těžkou klonil téměř k zemi, také nepřišel té noci víc. . . To je vše, dál nevím zhola nic.“ „Zmotaná,“ dí Začal, „věru zvěsť, ale jen když Hanuš v kobě jesť, o Krepiho hned se postaráme. O Blažeje, vyprahlého kmeta, není zle, jsem rád, když po něm veta, za shnilého statnějšího máme, bez toho – já vím to, vzácní páni – chabé bylo jeho nakládání s Petrovskou a predikantskou sběří: té se nikdy dosti nenaměří.“ „Uvidíme,“ zase Michna řečí, „nestůjme však, hrozíť nebezpečí, přesvědčme se, páni, raděj sami, co je pravdou a kde vězí klamy; rychle však, lid, jenž se shromáždil, nesmí na divadlo čekať dýl, ač že dostane se toho všem odvážlivým z Řičan Hanušem, jenž měl v lidu dobrou pověsť rváče, teď však ve vězení lká i pláče, modlí se a k modru nebes vzdychá!“ „Snad v něm vězí ještě zbytek mnicha,“ vece Talmberk, posavade něm, mluvilť málo, nemoh pro objem, nadmut tělem jsa i rudou skrání jako zlostný krocan v hudrování. Kravařského přešel hněvný kyp za nevhodný o mnichovi vtip, ale rázem schladly zase tváře, – a vše pospíchalo do žaláře. 143 Vešli na dvůr. – Krepi dýchal již, a když Maradas mu stanul blíž, vytřeštil naň zrak a rukou trh, ústa siná chvěla se a chvěla, a mdlá slova pojednou z nich zněla, divná pánům zlekaným: „Chám prch!“ Jako blesk, když sjede v hnízdo draků, div i strach se jeví v jejich zraku: „Vše teď jasno,“ děli: „Podleděli, „podle všeho strážil Krepi toho Petrovského, věda, že je Blažej sláb a stár, než by platně spoutal selský spár, napaden však, konaje svůj střeh, rdoušen je, až ztratil zrak a dech, kým však? Hanuš v žaláři je přec? Nechať rázem odkryje se věc!“ Po klíčích se pán i sluha shání, aby pravdou usvědčen byl zcela, o kom as ta krátká slova zněla Krepím pronešená v namáhání. Otevřeno. Dvéře sotvy stačí, těla k tělu, hlavy v před se tlačí... Výkřik všechněch v šeré kobě skvěčí, jako upír sem tam polétaje – – starý Blažej, lože u pokraje, hlavu v dlaních, na kolenou klečí. Zlícen četný voják naň se vrhá a surová, vraždou stuhlá páž vetchým kmetem z dlažby vzhůru trhá. Zakřiknuta knězem stane stráž, Maradas pak v nadávce a klení záhady té žádá vysvětlení: „Mluv, jak prchnul Hanuš, že zde není?“ „Pustil jsem ho v noci v přestrojení!“ „A proč, chlape, příkoř tu nám všem?“ „Abych hrůzy osvobodil zem, která vámi, různých končin hloží, ze dne na den příšerně se množí. Bohem nadšen váš jsem úskok zvrt!“ „Hoj, ty zmije, vlezlá do člověka, zrádce, rabe, pse! Víš, co tě čeká?“ 144 „Vím, a zvážil jsem, mě stihne smrt!“ „Ano, smrt, a také tvoje hádě! Jistě že tvé pomáhalo zradě. Rci, kde ta? Mluv, kážu, poroučím!“ „Neporoučej! Sám dím: prchla s ním, jeho ženou bude v jeho víře!“ „Nuž pes za psa, kacíř za kacíře! Však dřív zradí tvoje čelo lysé, než je roztříštím jak shnilou dýň, která v Praze hostila je síň, kudy prchli, a kde ukryli se?“ „V lesích ukryli se dozajista, na svobodu prchli horskou chvojí, pomsty meč kde exulant vám chystá, snad té chvíle v Lužici juž stojí. Objednal jsem věru ručí oře, v Žitavě-li nejsou, budou v skoře. Teď je šest, mé duše prchá strach, letíť s nimi, slzy blaha roní, ve dvou u cíle jsou hodinách; netýrejte stíháním svých koní, v čas přinese holubice zvěsť, že, jak pravil jsem, tak v pravdě jesť!“ „Bídníku!“ dí Michna rozvzteklen. „Škoda, že ti podvodného žití na prstech lze sčísti každý den, sta, let bych tě toužil v rukou míti. Ej, což bych tě mučil, třel a týral, až by se ti chromý pařát tvůj i ten v hlavě scvrklý mozek sbíral – duší svou i tělem patříš v hnůj!“ „Nejsi soudem duše, věz, a tělo připraveno čeká všakou muku, kdyby tisíckrát se v kleštích chvělo, kliden jsem, dalť spasitel mi ruku; nechať strach váš na bedra mi sedne, z lásky k vlasti nebesům mě zvedne! Bloudil jsem! když jiní umírali, tupě jsem vám sloužil, žel těch časů, abych zřel, jak klenoty jste brali s hrdla vlasti k zhejřilému kvasu, 145 a jak v krvi svatých mučedníkův zbarvili jste šat svůj v jasný nach, a v poupátka malých dětských rtíkův na ty kladli blesk, již na marách, sťati vaší nenasytnou hanou, klenbu čel svých měli v podnož danou. Či jste nezhubili český rod? Bratry, sestry, děti, otce, matku, střádajíce z lupu jejich statků bílý peníz na svůj černý svod? Nad mou hlavou rostly hory žalu; tíže zoufání a tíže let zmořily mé oči do úpalu, strach, vašimi skutky v hrudi set, stále třásl hadí svojí kšticí a vám v tváři podobal se všem: jezovitům, pánům nad tisíci, komořím a běsným drábům těm, kteří v české přikvapili sady, aby jako vepři divocí za páterů cizích pomoci v prsou krásné vlasti ryli všady. Děsné bylo zloby vaší zdmutí, proudem žití českého tek strach, vale mrtvoly, jež zprznil vrah, tak že hory vzdechly v ustrnutí... V této hrůze vaší samopaše Hanušem jsem spatřil mesiáše! Ano, v něm, jenž orlem přiletěl, zrakem hvězdy znítil v klenbě čel, jež v noc hrůzy na slámu se kladla mezi tím, co s uloupeným statkem, pod záštitou matky s Jezulátkem, neřesť zdobila vám večeřadla. Bůh mě osvítil, já všecko zřel, a když osud na Hanuše zrádně v polích u Kouřimi zanevřel, jednati jsem hodlal bezodkladně, dřív než soud váš, který národ maří: pustil jsem ho, smělou pravím tváří, abych účasten cti bohatýrů,bohatýrů také umřel za volnost a víru! Aj, však uvážil jsem žití svoje, oroubené trním v před i v zad, 146 z něhož vylétaly svárův roje, řeřavý se vztýčil žalův had; uvážil jsem šedin planý květ, čelo zpuchřelé a zvadlou ruku; poznal jsem, že nelze na ústret vaší zlobě, hubiť vaši muku, ale nadarmo jsem nechtěl žíť, chtěl jsem vlasti dluh svůj zapraviť, proto, třeba pozdě, na výplatu za Hanuše život dávám katu, ač bych jej radš v tlupy toužil vsouť, které přijdou pod ochranou Páně, by vám roztepaly dračí skráně. Nelze bylo jinak uniknouť věžní stráži s basiliška zřením, leda výměnou a přestrojením. To jsem věděl, překonal jsem boj lásky vlasti s činem pronevěry, jedno scházelo jen na úkoj žalné duši: osud drahé dcery, však i to se z boží vůle shodlo: dítě mé a Hanuš jedno jsou, štěstí vroucí lásky v hruď jim bodlo z toulu vnad svých plitku růžovou, jíž, dá bůh, mé vlasti síly prosté bílých orlův zdatné hnízdo vzroste!“ „Hnízdo štěňat!“ křičí Michny chvat, když chtěl Talmberk mluviť rozlícený, počna se ui hlasem zajíkat, – „mníš, že orlové se líhnou z feny?“ Blažej zrudnul studem, chvěl se, bled, těžce v duši dotknut oddech z hloubi, povržlivě svoje oko zved na ty české šlechty nové rouby, kývnul šedou hlavou, oddech znova, a hněv přitlumený stěsnal v slova: „K této haně neodpovím, věru, snad máš pravdu, maje také dceru, ale věz, že cit i čin se různí v lidských srdcí utajené, kuzni. Haň si dále, dnes můj planý prs bují květem jako jarem rovy, nebo na dvoře ten starý trs – zkvétá rudou láskou Hanušovi, 147 který, dá bůh, objeví se v čas s větší silou, aby ztrestal vás! Spílej! Gideon ten přijde přece jako hvězdy netušený zjev, aby zničil žíravý váš hněv; svatým ostatkem pak budou klece, které tamo trčí s mostní věže. Celý svět vás více neostřeže, nechať vztek váš všecko poutem svírá, člověk jen, myšlénka neumírá: u popela žertvy doutná, září – pán bůh dá, že po druhé se zdaří!“ Pyšný Maradas se usmál stranou hlasem výra, ptač když ulekanou vystrašil, neb had když stlaním chřestí, a na meče jilec bije pěstí: „Nu však my se o to postaráme, blbý věštče, na tisíce střel ze všech úhlův světa sehnať dáme: každý zhyň, kdo na nás zanevřel a kdo samospasné odstoup víry; v pouta skujem pluhy, kosy, kýry! Pod našimi meči, chtíť-li budem, znikne slunce ve svém plání rudém, že věk za věkem se bude stmívať. Naučíme chlapy Jana vzývať, který v Kostnickém se ohni škvařil; boj se zdaří, jako teď se zdařil, ukloní se po dědinách chám a zas plný bude římský chrám, ne-li, kat jim klobouk s hlavou smekne. Strach ponesem vstříc té luze sprosté!“ „Noste,“ vece Blažej, „jenom noste – lid před hrůzy pláštěm nepoklekne, kdybyste ho slunci pošili, pod pačesnou jeho košilí v zlatých srdcích ocel vzdoru roste. Tak-li mníte, sami sobě lžete! Vizte boje víc než dvěstěleté! Jako dřív, tak v skrytu horských dřev roste české síly hrozný lev, který skokem mohutným vás schvátí... Nejásejte ještě, žháři, kati! 148 Zabte mne, já šťasten přece žil, že jsem smrtí život nastavil Hanušovi, jenž mé nitro plní. V duši bouře modliteb se vlní k bohu, jenž mne proto choval v skrytu, aby cévy za toho krev daly, jemuž lože krvavé jste stlali a jenž hvězdou bude na blankytu, až vy za průvodu černé lůzy dějin šerem budete se krásti rudým stínem v plameni své hrůzy, v postrach nové doby svaté vlasti, která vyvrhne vás v čase skvělém zmetkem lidstva, boha povrhelem!“- Pány kolem zalomcoval vztek, v tvář Blažeji naplil Jeníšek, a dráb, nejprvnější v stráže davu, pěstí v šedivou ho ranil v hlavu, bezvolně že staré plece sklonil a jak jabloň, když ji sutky drtí, s těžkým vzdechem blížící se smrti květ bělostných vlasův na zem sronil. „Hle, jak statným,“ Michna zahovoří, „pojednou se dělá padouch tchoří, prve lkal, teď hrdinou se staví; počkej, chlape, však on tě kat spraví!“ „O sebe jsem nechvěl se, to věz, aniž proto poklekla má noha, prosil jsem jen za své děti boha, by jich nelapila ona směs, která v torbě lup a vraždu v lících potlouká se zde i na hranicích. Byl jsem sklíčen, nyní však jsem tuh, sladký míru lék dal ňadru bůh, tolik hvězd v ně napadalo s výše, na věky že zaplašen je stín, a duch u bran krouží oné říše, v které není běd a hrůz a vin, aniž falešnou se vahou váží násilí a právo prostřed stráží. – Prost jsem slz i žele, nečekejte, připraven jsem, rychle smrť mi dejte!“ 149 „Přiznal se,“ dí hněviv Maradas, „odpravíme toho za Hanuše, nechať shromážděným na úžas. Bez všech příprav ať jde v peklo duše, která z naší milosti když styla, lotřím padoušstvím se odsloužila. Pojďme!“ – „Ne, já připravím ho přec,“ vece Kravařský, „nechť aspoň stoupá zrádná duše jeho v očistec; až v stověkých plamenech se skoupá, ať bůh věčný při posledním soudu, chce-li, smír dá třeštivému bloudu. Bývalť vždycky naším věrným synem, netřísnil se kališnickým vínem, aniž ukláněl se k oné straně, která matkou spílá svaté panně, a kdo ku římské se církvi vine, ve plamenech pekla nezahyne... Odstupte, nech vyzradí své hříchy!“ „Nech mě, nechci, kněže msty a pýchy, druhu těch, již v utýrané vlasti původem jsou veškerých těch strastí. Věz, jsem Říma stoupencem, leč přece oněch ne, již vlastní bratry kleli, bez skvostův že bohu sloužiť chtěli, nekloníce před svatými plece, lál jsem však, zle v moři tona vzdechův, na to děsné nevražení Čechův. Nenávidím oné podlé lůzy, jež k nám z končin světa neznámých snesla mravův nákaz, zášť a hřích, cizí řeč, smeť nejpestřejší hrůzy, aby krásou zkvétající zem lotříkův se stala údělem. A vy, církve sluhové, je štvete – sobě na úklon mne marně zvete! smíru s vámi lačen pouze bloud; nejsem s bohem ani s právem v broji, duch můj kliden před boží jde soud; dej mi pokoj aspoň v umírání, a buď jist, že tvář se nezarosí; co se v nitru bohem urodí, to, nechť satan světu vévodí, čepel ukrutnosti nepokosí!“ 150 „Zatvrzelče,“ Kravařský zas ruče, „což i tys pil z černé draka žluče, kterou tajně při oběti chystá predikantský travič v kalich Krista? Chceš snad míť ne ráje květné luhy, ale peklo, ďábly za soudruhy? Sprav se, pojď a své mi hříchy sděl, či bys s nimi před trůn boží chtěl? pojd!“„Ó nechte,“ v řeč pad Maradas, „zbožný otče, tady času není, také lidstvu třeba schystať kvas; slavněj učiníte na lešení. Leč jak s Krepim?“„Tomu jistě bůh,“ dí zas páter, „všaký smaže dluh, kdyby skonal, umřelť v povolání!“ – „Nuže, zbožný otče, nám jen vhod,“ dí zas hlava soudu, „teď však vzhůru před radnici na krvavý brod! Upoutejte proradnou tu stvůru... tak a v před!“ – Už tlupa cestu dusá, pěšky stráž, soud na komoních klusá, pych vrhaje v těsný chomol lidu, šatův zář a černých duší bídu. Pyšně Blažej sivou hlavu nes, jak by s plecí jeho v každém kroku v propasť času spadlo pásmo roku, oko toužně hledí do nebes, zdali spatří nad šedivou kšticí zvěsť svých dětí: bílou holubici, která srdce potěšiti měla, nežli hlavu kat odloučí těla. Nevrací se, nechať plane hled, místo ní však nad vojákův hroty mostní brány blíž se havran zved – snad že vůdce černé dravčí roty – volaje k ní ostrým křehotáním, aby výhost dala vyschlým skráním a zalétla s hejnem mladé spřeže na radnici neb do Týnské věže. Víc a více lidu přibývalo, nad Týnem juž ranné slunce stálo, a vojsk řadami, jak soudci chtěli, v radnici šel Blažej, páni vjeli, 151 lid však, přišed na divadlo rudé, hádal se, že ten, jenž přiveden, není Hanuš, který dnešní den okázale sťat a čtvrcen bude. S hradu hrozba ze tří zněla ran; však než v Prahy klínu dozvučela, juž z radnice ztemnělého čela soud královský vešel na pavlan, jemuž v nohsled, v řásném černém šatu, Cortesi a první magistrátu. Při vířícím v bubnu udeření Blažej klidně, jak by kráčel k hodu, zakrytých čtyř mužův za průvodu, po stupních jde děsné na lešení, na němž jako vraha černý sen u kříže, jenž stranou postaven, soudu písař, Začal, nález smrti nedočkavě v supích spárech drtí, aby čet a zjevil každé hlavě nenadálou změnu při popravě. 152 Herold soudu, Maradas když svolil, třikrát hlasnou trubkou zahlaholil, načež Začal níž se upokořil a z listiny k lidu zahovořil: „Soudu nálezem, jenž k blahu státu na Hradčanech sedí sedmé léto, by dle císařského majestátu mír a řád dal zpurné zemi této, stížen po zákonu vetchý kmet, který dnes, když k půlnoci čas spěchal, zemězrádné sběře zpupnou hlavu z posvěcených rukou vyrval právu a buřiče uprchnouti nechal. Místo něho, jak chce zákon tedy, zhyne mečem sám, ten zrádce šedý, a má ruka plnou mocí práva pod meč katovi ho odevzdává. Však že soud je vždycky milostiv, a muž nepotřísněn českou věrou, duše smír mu popřán plnou měrou!“ Domluvil a Kravařskému kýv. Vážně otec k Blažejovi stoupá: „V posled pravím, učiň duše správu, chceš-li smírem v nebes věčnou slávu místo k věčným mukám do pekel!“ „Bůh mou správu zří, on u mne dlel,“ vece Blažej, „když jsem v šťastné tuše konal podle vnuknutí své duše, aby Hanuš těm byl zachován, jež chce z jarma vyprostiti Pán. Neruš mír ten, vím, že hřešil bych, přijímaje boha z rukou tvých, které biče na můj národ pletly; s vrahy jste se v české ráje slétli, až jste zabili jej v děsném vření, ne však svaté jeho přesvědčení, jež v slunečném srdci uzavírá... Jednotlivci mrou – duch neumírá! Svědčiť pravdě chci jak onen dav, kolem jehož urubaných hlav káň, msty vaší družina, se rojí. Kaj se sám, mne nech už na pokoji!“ 153 „Hanebníku, v duši tvojí chudé setí ďábla bují... sprav se... věř!“ „A já vím, že přece šťastna bude, jak pod vesny retem hlohu keř!“ „Mám ti klnouť na pomezí hrobu?“ „Bůh mě skryje, a tvou černou zlobu v úsvit lásky změní. Jdi, mne nech!“ Kravařský chtě klnouť, z hloubi vzdech, kříž pad z ruky, prsa se mu chvěla – křik – a tíží kostnatého těla, mrtvicí v leb raněn, beze slova do náručí padnul pochopova. Soudci, lid a chmurný kat se třesou... Kravarského do radnice nesou. Hrozná přestávka to, krutý den – Začal katovi kýv rozlícen: „Spěchej, slyšels, jak se zpouzí smíru, nechť lid zří, jak končí selská pře a...“ vV ráz přidal Blažej: „kterakKterak mře Čech za národ, za volnosť a víru!“ Dupnul nohou Začal – bubnů zvuky přerušily lidu hlučný žas – žlutý pergamen mu padl z ruky, zbled a hněvně katu velí zas. Mistr stiskl meč a pochop sahá po Blažeji, jehož šíje nahá tíží let se sklání. Vzdychá lid – u výš bleskem letí meče kmit... v tom, jak by ji supa zloba mstivá stíhala, níž perutí svou tuhou s oblak slétá holubice sivá s purpurovou kolem hrdla stuhou, křídlo majíc tiše rozestřeno padá Blažejovi na rameno! Marně odhání ji práva rab; Začal volá: „Tni, tni, oba zab!“ Ale mistr jako list se chvěje, slza v oku, v srdci strasť se kreje, váhá, čeká, chví se, bledne v líci, nelze odehnati holubici. 154
[155] aA lid volá: „Vizte, jaký div! Starý bůh je posud ještě živ, že všech utrpení u pokraje posýlá mu posla svého ráje!“ Sluncem pozvedá se starcův zor: „Pán bůh pochválen, má družko bílá! Chabnul jsem, však tebou přišla síla, jsi mi zvěstí od Žitavských hor, odkud Hanuš sluncem zpět se vrátí... ach, že nelze tebe zulíbati, aniž rukou k srdci tisknouť víc, – spoutány jsou, duch však jde ti vstříc!“ Lidu podiv s pláčem jal se růst: „Mučedník jeje,“ ze sta znělo úst, dragouni však šavlí napřaženou budící se spáče zpátky ženou. Hluk a poplach šíří hněvná kola. „Spěchej!“ na Začala Michna volá, Začal hněviv kata k práci nutí, kat Blažeje k šíje pozvednutí... ťal – a při hlaholném bubnů víru sivý kmet i zkazka jeho štěstí jednou ranou meče v tuhé pěsti dokonali za volnosť a víru. – 156 ZPĚV JEDENÁCTÝ.
[157] Mrtvé ticho. Země máť se třese, hrůzy nohou zdusán její prs, ve svých plodech štěp jen popel nese, ve květech krev růžový má trs; cizák zabral chatu vyloupenou, hrad i chrám, v němž z bible věstil kněz, dívky hynou za klášterní stěnou, juni spoutáni jsou do želez, v damašku a zlatě chodí vrah, – česká říše samý pláč a strach! Léta hynou, nikde žádné spásy – ten, jenž strašil druhdy světa půl, orel Mansfeld, junák sivovlasý, lidem plakán dávno zahynul; Zádru blíž, chtě ujíť vrahův lečem na věčnosť žel s krunýřem a mečem. A kde Hanuš, dědic jeho vzdoru, proč že nejde v hodný věru čas? Waldštýn s Vídní ve zlém tone sporu, Tilli zabit, země bez vojsk zas... oj, jdou od severu jiné zprávy, Hanuš vojska sbírá u Žitavy. Jako mraky v noci dusném taji k bouři kvapí nebes na obzor, zevšad exulanti pospíchají do zátiší krkonošských hor. Znova rostou nadšení a síla rozprchlých se po Evropě druhův, vše, co zloba posud nezhltila, do rodných se tajně vrací luhův k pomstě boží na zlotřilých smělcích, zhoubcích práv a země na vetřelcích. 158 Sokolem Thurn střelmo do Sas míří, Gustav Adolf orlem do Bavor, Richelieu síť piklů znova šíří; mraky nasycen jest nebe svor, v jejichž ňadrech černá smrť si vije kolem hlavy války rudé zmije. Z Lužic do Čech učiněn je vpád; co dřív českou volnosť utýralo, divým kvapem na útěk se dalo lvem jak polekané hejno stád, okřídlené Hanušovy čety zabírají v stálém vítězení, před šesti co zanechaly lety; není města, vísky, dvorce není, kam by nevracel se na pospěch cizím lotrem vypuzený Čech; po stech kněží v průvodu se hrnou do škol, far a chrámů nazpátek, mečem svým jak bleskem Hanuš rek křivdy hubí – loupežníci trnou, a ti černí mniši Španiel rozprchli se do svých skrýší stínu, jak u větru z přisládlého blínu ve skal spáry jedovatý pel. Děčín dobyt; české chasy sbor do města se prodral z temna hor, tře a bije šíře pláč a strach: poražen je vůdce Tiefenbach, s křídly zlomenými k Slezska straně prch jak z drápu orla skřehlé káně. Ku Praze vždy blíže tíhnou voje jako v máje utěšenou chvíli v lípy větve bujné z oulu roje. Kdo je raněn, ani nezakvilí, třeba zmíral. S pozdviženou hlavou k vůdci hledí tváří s usmívavou, by mu cestu zlatou v život nový ukázaly oči andělovy, který v ruce prapor s kalichem, něžnou paní po boku mu jede, a jenž nazpět v milou spěchá zem, by jí věnčil skráně smutkem bledé, které loupežníci vášní litou ovinuli větví trnovitou. 159 Jako bílý sokol Hanuš letí, za ním siré vlasti siré děti, za volnosť a víru heslem volá, Pán bůh s námi, Praha neodolá! V Praze ticho. Velké hradu síně vyzdobili páni ku hostině, aby oslavili plni chlouby desátý rok bělohorské zhouby. Lahůdkami přetížen je stůl; nejvyšší pan hofmistr dnes darem příjmů ročních obětoval půl, a pan kanclíř skvostným rudým žárem hodlá rozjařiti země hlavy: okovů dal náklad stoletého na hrad přinést z panství Mělnického, císařem jež dostal do zástavy. Veselo a hlučno kolem všudy, divy tvoří český klenot rudý, aniž dbá kdos přitlumených zpráv, Sasův že a Čechův valný dav z Lužic k Praze vede Arnheim smělý, jemuž, vojevůdcem podružen, Hanuš z Řičan prvním vojům velí, aby zpět vzal říši, dravcův plen. Hodovali. – V tom na chodbách ruch, tlum jest měšťan; Michna strachem tuh, poznaltě hned z jejich obličeje, že se hůře nežli tušil děje! „Co nám chcete, páni, v také době?“ „Rozjitřen je všecken městský lid, ochrany proč nevšímáte sobě pražských měst, jak kdyby mír a klid bílým křídlem stínil vaše čela, zatím hrozná zpráva zasyčela města vůkol. K Praze táhne Sas s exulanty Čechy, jejichž hlavou ten, jenž uprchnul vám před popravou!“ „Klam!?“ dí usmívavě Maradas, „chcem vás brániť, lží-li pouhou není Petrovských snad, že by v rozkacení 160 voj náš hraniční byl pokořen? Věru tak! Aj roste Hanuš ten! Kudy kráčí zemských po hranicích, v pustých samotách a skrýších lesů, vydupává sbory váhajících k děsnějsímu nežli posud plesu; s Arnheimem k útoku se stroje volá vyhnance, kdo ještě živ, aby za pomoci saské broje zpět je vedl do vltavských niv! Jako hejna rozkacených běsů selský lid mu v ústret spěchá z lesů, že se prachu pozvedají mraky – za tři dni sem přivalí se taky! Kaplířové, Kinští, Těchnic, Bubna, každý zvlaště svůj mu druží sbor, tak že predikantův ústa chlubná právem dí, že stěny Krušných hor bohem oživeny Praze kráčí, aby zavalily zmetky dračí. Václav z Roupova, druh Hanušův, tlučovským juž údolím tou chvílí z Litoměřic do Roudnice pílí...“ „Zadrž!“ vece Berka, Michna: „Mluv!“ Ale posel nedbaje těch sporu ani nepřestává ve hovoru: ,,Žitenice zaleh Roupovec, bratří Lstibořičtí Žernoseky, a hrad Kamejk Ploskovec; povždy víc se šíří dravců vzteky, z obrácených kacíři jsou znova, vrchem víry kniha Ježíšova, ona bible, kterou v hněvu svatém páliti jste dali mistrem katem. – Lidstva zpěv a zvonů hlaholení vítá zbojce jako spasitele, vše se k Hanušovým nohám stele, beránkové na vlky se mění, nejvíc ti však zlostnou pášou příku, v rejstřících jenž byli kajicníků. Divné zvěsti vypravuje lid: Po boku že bílém na komoni Hanušovi kluše nebes vid a sbor jeho zlatým štítem sloní; 161 zázračný prý jest ten nebes zjev ve krunýři skvoucím archanděle, zlatý šišák na bělostném čele, v outlé ruce skvoucí korouhev; netasený meč kol outla pasu jarní písní o hruď koně zvoní, plavý vlas, jak bystřeň v slunce jasu, přes plášť sivý k patám až se kloní, jak když zlatí paprskové vplynou v rána době na pláň nebe sinou, a kam mávne korouhví svou bílou, vítězí Čech sterou nad přesilou.“ „Snad ten zázrak též Vám ňadrem škube, zbožní páni?“ vece Berka z Dubé, „také zvěsti otravou jsou lůze – proč nám nepřejete klidné schůze? nemáme snad původce těch šumů přivésť na radnici ku rozumu, aby“... Nedomluvil; týmže mžikem rozlétly se dvéře večeřadla, Tiefenbachské jízdy poručíkem pravda jedem v poháry jim padla otravujíc náhle skvostná vína: „Hanuš k Praze táhne blíž a blíž, Čechy jeho jsou, snad celá říš, za ním Sasi vtrhli do Děčína!“ „Aj?“ dí Michna, pohár pouště z pěsti, „netušené, hrozné jsou to zvěsti, Hanuš se Sasíky to že páchá? Není v Děčíně snad Tiefenbacha? Kdo vás poslal? rcete!“ „Právě on!“ a z úst všech se ozval děsný ston. „Ó tak pravdou!“ vece Michna v ráz, „k Vídni rychle obraťme se zas, nelzeť dáť co na sebranou chasu, na měšťáků hrstku zbabělých, prchnem raděj, rychle, nechme kvasu!...“ a s ním Berka s Jeníškem se zdvih. „Jak, vy páni z Prahy prchnouť chcete, kdo nás brániť bude? pro bůh, rcete!“ 162 „My,“ dí Maradas, „s Hoef-Huertou, ať si prchnou čeští páni, směle sami v boj chcem jíti s lůzou tou, nechať znají, kdo jsou Španielé; my“ – a oba pěstí na hruď buší – „jako poctivci zde budem s vámi, jděte jen, vše ostatní jsou klamy, Maradas cti svojí neporuší, životem svým brání česť a vás, jděte jen!“... Tu vchází posel zas: „Běda, páni, běda! v ranní zoře bude Hanuš z Řičan s vojskem svým s Arnheimem stáť na Bílé Hoře; juž ho prozrazuje ohňův dým, rachot kusů, plachý úprk žen, a než zora nový zrodí den, zhynou mečem, nebo v ohně dýmu, kdo jdou s Ferdinandem císařem, nebo duší nachýlili k Římu – Hanušovi patří celá zem!“ Jako jeden muž se páni zvedli, rudé víno pili, přec však bledli, ve pokřiku skončen hodokvas, sluha sotvy plápol svící zhas; všecko domů – z domů, z města kvapí – na nosítkách, na voze i koni, muži klejou, ženy slzy roní, všecko v divé směsi: páni, chlapi; vůdci, nedbajíce slibů svých s vojsk svých zbytky v různou tíhnou bránu, s nimi v patách pražské chasy smích: A my vstříc jdem Hanušovi k ránu, dřív však pobavme se v sklepa skrytu otců Pavlanů a Jezovitů. – A juž chasa z pomsty silou tuří v klášterech a vrahů domech zuří; ničí všecko na prach, trhá v rum Jeníškův a Kravařského dům, v kterém otec, tuše pomsty nával, mrtvicí dřív ztepán dokonával. – Křik a nářek kolem; plni žele Pavláni a černí Španielé 163 z klášterův svých stěhují se sami; vinaři je ženou sekerkami, hanou pleše, blátem šat jim ruší, druzí teslou v městské brány buší, nesouce své duše z ňader tísně v ústret bratrům na perutích písně. 164 ZPĚV DVANÁCTÝ.
[165] V podzimního slunce zlaté záři s vůdcem prvních vojů, s Hanušem, k Bílé Hoře sklánějíce tváři vyhnancové zulíbali zem, na níž posud místo lesklé rosy drobné kvítí drahý purpur nosí. Tisíce jich na kolenou klečí: kmetů, kněží, mužů, matek, dětí, vše, co živo, zpěvem bohu vděčí v ruce zbraně, nebo chvojné snětí, vše se líbá, zpívá „Chvalme Pána.“ U výš stoupá šedá mlha rána. Hanuš z Řičan vraném na komoni hledí k Týnu, rukou tiskne hruď, na ňadrech mu Jitka slzy roní: „Srdce vlasti, Praho, zdráva buď! Bůh co popřál za pomoci bratří, děti tvoje, přivádím ti zpět, vše, co mým je, tobě, vlasti, patří, mému srdci pouze tento květ!...“ při tom Jitku úzce k hrudi vine. V jitra skvoucí zoře Praha plyne. Vůdci Řičanskému na vítanou jásá Praha, všemi zvoní zvony, na chorál se mění ňader stony, vítěz Hanuš mostní vjíždí branou. – 166 DOZPĚV.
Písní-li jsem v tichou noci dobu strašidel těch rudých děsný zjev ku výstraze vyvolal vám z hrobu, proto-li můj zatratíte zpěv? Aj, však nechci kletby žhavé klíny vynutiti na ty dávné stíny; chci jen budiť svaté hněvy vaše, nové na Kainy a na Jidáše, kteří vše, co myšlénkou nám klíčí, tisícerým jedem zloby ničí. Jejich vášní neskončen je boj, jímž kdys otců tisícové mřeli, víří posud, jiná jest jen broj, jiný prapor, jinaké jsou střely; jiných pavéz, mečů nám a kyrů, jiných vůdců za volnosť a víru! 167 Z pouhých slz však nestane se proud, jenž by jako pohněvaná řeka shluknuvší se hrozný držel soud. Planou bouřkou vrah se nepoleká, jako se jí země neosvěží; co jest síla, je-li bez otěží? co jest studna, pramenův-li nemá, a co vůle bojácná a němá, jež před prvním zablesknutím meče místo k cíli, zpátky v úkryt teče? Důvěřujme, bůh že zhojí líkem jako dřív juž svatou naši zem, vzkřísiv víru Janem mučenníkem, volnosť, právo Janem vítězem. Lidstva duch, jenž v moři věkův koupá peruť svou a stále výše stoupá, také nás má rosou na křídlech, však ji zloba žádná nesetřese, duchem také k zenithu se vznese křivdou bědně utrýzněný Čech. – Za ten cíl nám věčně bojovati: za hvězdy, jež víc a víc se tratí: volnosť ducha, božskou lidstva ctnosť, pevnou víru v lepší budoucnosť! – E: až; 2002 168

Básně v knize Za volnost a víru:

báseň bez názvu