Varování.
Má síň tak zvučně hlasem Lidky zvoní,
že stará lípa před okny se chvěje
a holou hlavu na tabule kloní,
by viděla, co ve vnitřku se děje.
Ach, zdá se jí, že jaro přišlo zpět,
že uslyšela šveholiti ptence,
že třeba, aby hnala na pupence
a na nový si zakládala květ,
vždyť netušeným kouzlem mládne svět.
O družná lípo, vyčkej ještě času,
či dřív než kmentem zima oděje tětě,
chceš znova plésti květy v kyprosť vlasů?
Vždyť nejsi v jaru, ale ve podletě:
tak mile šálí tě mé Lidky hlas,
i mně tak blaze její při usínání,
jak růže by mně květly kolem skrání,
a přece vím, že prosivěl už vlas
a paprslek mých očí zbled a zhas.
[15]
Tož počkej ještě s poupaty a květem
a zastav mladou sílu v starém kmeni,
až jihu vzkaz svým políbí tě retem,
teď času ku rozkvětu ještě není –
viz, v mračnech střádá bouře sněhu tíž –
kdo v jeseni se květem přiodívá
a poupaty své choré ňádro skrývá,
byť v podiv světu stojí v hrobě již! –
Zda, lípo, stejně se mnou necítíš? –
16