Zaváté listy (1886)

Básně, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
ZAVÁTÉ LISTY
[I] ZAVÁTÉ LISTY.
BÁSNĚ ADOLFA HEYDUKA.
V PRAZE. NÁKLADEM VLADIMÍRA ČECHA, KRÁL. VINOHRADY. 1886.
[III] Tisk a papír Aloise Wiesnera v Praze.
[IV] I.
Dozvuky ku knize „V zátiší“.
[1]
Věnování Lidušce.
Zaváté listy, zaváté štěstí, stejně čas k vám se zachoval, co zbylo z listů? troudu hrsť v pěsti, co zbylo z štěstí? v ňadrech žal! Zaváté listy, zaváté štěstí, památky prchlých jara dob, kam vás mám klásti, kam vás mám nésti běda ach běda, na tvůj hrob! [3]
Kouzelný dar.
Vedrem parných žití dnův svadla hlava, ňádra znyla, ze studánky dětských snův ráda by má duše pila; ráda byla by má duše mladá. Marno, nejsem touhy prost, srdcem krvácím i skrání, studánky té čarný skvost bílý anděl křídly chrání; bílý a kol rosou květ se chýlí. Aspoň rosy ve pohár dej mi nabrat z oněch květů, anděli, než vzplane žár v čele mém a spráhlém retu; v čele – nesnesu té trýzně déle. [4] Beř, dí anděl, tvé jsou, věz, dítě tvé když tady pilo, plnou dlaňku naposléz, toho zřídla rozhodilo, zřídla, rosou pro snů tvojich křídla. Piju, léčím duši svou čarodějným zbytkem zdroje, jejž mi drahou úlevou v květech skrylo dítě moje; v květech; stará srdce mládnou v dětech! – 5
Drahé duše.
Nechytil jsem praničeho popěvků svých hebkou sítí, jenom tebe, milá ženo, a to naše milé kvítí, naši Lidku; nedbám, však jste za to nyní každou v mojí malé síni pozlatily zídku, drahé duše! Ze všad plno slunné záře, kam má noha kročí, světla do ní nasypaly čtyry černé oči, čtyry skvosty; jak se vámi chlubím mile, vítávám-li šťastné chvíle nahodilé hosty, drahé duše! [6] A tak ke mně léta běží klidně, až mne zmaří; – nechť mým písním přec v té sínce tajemně se daří: stále kvetou, snad že mi je – nevím ani – do těch prosivělých skrání vaše ruce pletou, drahé duše! – 7
Kouzelnice.
V mé skráně posněžené časem pták písní čarovný si sedá, ač zpívá pouze polohlasem,polohlasem jak v jíní sykořice šedá. Tu zapomene hlava sněhu, a srdce zapomene tíhy, a ve květnou se halí něhu zas tváře vrásky, čela rýhy. I mním, že za zimy s tím kmenem nám stejně laskavým byl osud, že v sněžném hávu na květ ženem a mladi jsme a svěži posud. A přec mně jinak nežli stromu; ten zkvete něžnou jara péčí, však komu já se svěřím? komu? kde lékař ten, jenž stáří léčí? [8] A přec jej znám: Má duše mladne, když rukou pohladí mi líce – má Lila, jest mé dítě ladné! – O čarodějko, kouzelnice! 9
Prolétá jaro korunami stromů...
Prolétá jaro korunami stromů, každý mně kývá z domu, rychle z domu, hvozdem to šumí, dolinou to vane, s vrcholu trávy perla rosou kane, a tamo zdálí z mohutných těch chlomů brnění klesá lesa do průlomu, ohnivým mečem slunce roztepané. Kam oko hledí, všude krása roste: zdaleka přišli okřídlení hosté, vůně se šíří z kvítí toužných vzdechů, bělásek zdiven modrou líbá lechu, a pokraj vísky, se střechy jen prosté vlaštovka matka družkám volá: noste do hnízda chmýří dětem pro potěchu! A jako tyto poselkyně jara i duše má dnem nocí vždy se stará a tajemně a napořád a hbitě, [10] ze zlatých snů tká nejjemnější nitě, bych tvář než strastmi zesiná mi chará mně ze záhonku písní vzešla zdara, již v blaho skryl bych jediné své dítě! 11
Papouškovi.
Stichneš, starý parádníku! co to máš zas v lebce? nevidíš, že andělíček dřímá na kolébce? Směješ se a hejslovaníš celý den, to nudí... Vidíš? pláče! vždyť jsem věděl, že se nám zas vzbudí! Věř, Jeníku, budeš-li nám stále budit’ dceru, nejjemnější pérka tvoje na podušku sderu; ano, Lidce na podušku dám tu tvoji pýchu; no, však já tě odnaučím kejchání a smíchu! Co pak je to způsob jaký tak se chovat k dámě, [12] která ještě povijanem spoutáno má rámě? Co pak je to způsob jaký stálou vésti svádu? že ti vezmu s hrdla rudou stužku tvého řádu! Fintíš se jak mladé kníže, rozum ti však schází! Což kavalír mladým dámám v lůžko zrna hází? Styď se, starý ješitníku, i se svými skvosty, na mou česť, to neudělá ani vrabec prostý. Kdyby takhle učinil to šedák jakýs drzý! ale papouš modré krve... To mne na tě mrzí; mrzí, a to velmi tuze, nelzeť říci slovy... Že to budu žalovati na tě Nerudovi! Poslal tě přec k potěšení mojí žence mladé, ta však nyní dražší ptáče na své srdce klade: 13 zlatovlasou, temnozrakou, bílou Lidku naši... Prosím, Janko, Janečku můj, nech těch samopaší. Chovej se přec moudře, Janko, zlým se špatně vede... Vidíš? tamo pod pianem kocour něco přede; přede, ale stranou zrádně stále zrakem kmitá, ty ho neznáš, to je kočka velmi kočkovitá! Zalek jsi se, viď? Tak vidíš, chvějící se obře, že to s tebou myslím vždycky srdečně a dobře; ni tvůj otec nemluvil tak oteckými slovy... viz, ten osud pod pianem, běda, koho zloví! 14
Varování.
Má síň tak zvučně hlasem Lidky zvoní, že stará lípa před okny se chvěje a holou hlavu na tabule kloní, by viděla, co ve vnitřku se děje. Ach, zdá se jí, že jaro přišlo zpět, že uslyšela šveholiti ptence, že třeba, aby hnala na pupence a na nový si zakládala květ, vždyť netušeným kouzlem mládne svět. O družná lípo, vyčkej ještě času, či dřív než kmentem zima oděje tětě, chceš znova plésti květy v kyprosť vlasů? Vždyť nejsi v jaru, ale ve podletě: tak mile šálí tě mé Lidky hlas, i mně tak blaze její při usínání, jak růže by mně květly kolem skrání, a přece vím, že prosivěl už vlas a paprslek mých očí zbled a zhas. [15] Tož počkej ještě s poupaty a květem a zastav mladou sílu v starém kmeni, až jihu vzkaz svým políbí tě retem, teď času ku rozkvětu ještě není – viz, v mračnech střádá bouře sněhu tíž – kdo v jeseni se květem přiodívá a poupaty své choré ňádro skrývá, byť v podiv světu stojí v hrobě již! – Zda, lípo, stejně se mnou necítíš? – 16
V rose.
Děti se rousaly jarní rosou v strakatých sukénkách nohou bosou; ta moje dceruška s nimi v kole – Bože, jak krásně dřív kvetla pole. Z brázd letli skřivánci, letli k nebi, třásli květ písniček v dětské leby, a malá srdíčka plna citu s ptáčaty nesla se do blankytu. Ta moje dceruška s nimi taky, hvězdami svítily její zraky, s jamkami na líčkách, s malou bradkou skřivánkem zpívala píseň sladkou. Domů když přiběhlo moje zlato, radostí tajemnou bylo jato; tisklo mne, líbalo: „Tatínku, věz, s ptáky jsem letěla do nebe dnes!“ [17]
Ven!
Den se opil vůní jara, má též opila se hruď, ať se kdo chce troudí, stará, veselo dnes u mne buď! Ženo, dcerko, čile, chutě do pole a luhu ven, nuže, moje na perutě obě sedněte si jen! Vyletíme, poletíme z prachu přímo do oblak; mužně, strach-li srdce jíme, držte se mne pěkně, tak; shlédnem zdobiti se buky, kvítí vzrůstat’ mechu spod, střemchu květy házet’ z ruky do peruťných jarních vod. Ptactvo bude kvésti zpěvem, růže mluvit’ sladkou řeč, [18] ba i srn, ač zřídkým zjevem, přijde pod myslivnu v leč; utrhnu-li snítky lysé prose jaro; nuže mluv! rázem, věřte, obalí se květem pestrých motýlův. Nebude-liž kytka plesná? samý pěkný, živý květ, ač tě dítkem ještě Vesna, několik jen umí vět; což pak až se pannou stane, v lících vábný běl i nach, ej, to bude skvostu, pane, po dalekých končinách! Viz tam celý ustrnulý v dálce Boubín zůstal stát, k němu též se Vesna tulí, s ňader juž mu padá plát; svěží kytku na hruď béře divnou touhou zachvácen – ženo, dcerko čile, chutě do polí a luhů, ven! 19
V parku.
Parkem prohání se chasa mladá, střemchy květ jí v rusé vlasy padá, s hlavy dolů pod nožky jí prší – ze rtů smích a z očí jiskry srší. Děvuška, jež po cestičce kráčí, to můj svět, jenž Bůh mi žehnat’ ráčí, s čela stírá vlásky jako z lenu – tak jsem nejprv spatřil též svou ženu. Hlavičku má jako makovičku, rtík se chví a ruměn plane v líčku, všecko křičí, ona s ptáků směsí moji jarní píseň cukruje si. [20]
V polích.
Všickni tři jdeme do polí, Liduška napřed se batolí, žena jde v prostřed, já vzadu a rozkvět luhu stroužky tok a Lidčin hovor, matčin krok vše v mysli, do veršů kladu. V žitě si na mez usednem, má píseň je dosud ještě snem zastřeným v zvlněné hrudi, až ženin tichý, vroucí děk a Lidčin v čelo polibek pojednou k žití ji budí. [21]
Na konvalinkách.
Má dcerka hovorná proč náhle snivá? Hle v konvalinky kalíšek se dívá a líbá ji, a zase do ní hledí, teď hlavu opřela a slova nedí. Co myslí si? Zda kvítí cítí muka, když ulomí ji smělá lidská ruka, či nemělo by čarovné to kvítí též citu snad, když vůní tak se nítí? Co ptá se jí? Aj, ráda-li že zkvetla, kdy krásná chvíle ze slunce k nám slétla a do srdce jí dala tolik vůně! leč ona nic, jen dýše; snad že stůně. O dítě mé, tu zachovej si víru: vše živo jest, co vidíš u všemmíru, i v skále jesti ruch i v lesa hloží, jímž ňádro lidské oživil dech Boží! [22] Ty květy niv, ta moře, stromů pluky jsou o sobě jen nespojené zvuky, a s legiony hvězd a rosou trávy se tajně pojí v hymnus Boží slávy! 23
Dvojí květ.
Květ bílý vánek v kadeř dvojí: mé ženě a mé dceři tkal, když v máje v podvečerním šeře jsem pod jabloní s nimi stál. „Hle, tatínku, nám jabloň, přeje, a vrže květy zas a zas!“ – „Mé zlaté dítě, tak se děje, vám na skráň vánek květy seje, mně časné bouře hodokvas! Vy ráno, drahým vlasů zlatem zas ozáříte síňku mou, květ bělostný z nich sprchne chvatem a zaskví se vám pod nohou; však květ, jejž tajně jakás paže mně na skráň vrže, cloníc zrak, jenž, „skloň se, skloň se,“ stále káže, a v pouta myšlénky mi váže, ten nesprchne juž nikterak! [24] Však nežaluju, teskním pouze, ne sobě k vůli, ale vám, by nevešla snad jednou nouze v tu síň, kde ukryty Vás mám: by zimou jste se nezachvěly, by v oku slz netuhnul proud i svěžesť pod bílými čely, a zvolna život celý, celý – by laskav byl vám Boží soud! Kdy stydly by však ruce bílé a z ňader dral se těžký vzdech, tu ruče po těch, duše milé, mých sáhněte si pokladech, jež psával jsem vám v lepší době, když plála hruď, skráň samý div, z nich ohník udělejte sobě a zahřívejte ručky obě, jimiž jste objaly mne dřív! 25
Dotouženo!
Dřív s mladých tužeb poplašeným ořem jsem v mračnech těkal, brodíval se mořem a řeky přeskakoval ručím letem, já nedbal hor, mě nelekaly srázy, svět neměl pro mne mezí, nebe hrází – teď je mi prostá síňka celým světem. Jak rudý blesk, když ňadra mrakův trhá a hadem střemhlav do proudu se vrhá, by vlny zpeřil hněvu žhavým střetem, tak přání moje bez lodi a vesla tou spoustou světův nebeských se nesla – teď je mi prostá síňka celým světem. Kol srdce tajná utkala mi pouta kdys něžnou péčí vypěstěná routa: má žena jest, má dcerka s rudým retem, ty k srdci přivíjím-li děti rusé, jest moře kapkou jen a nebe kusé, a moje prostá síňka celým světem. [26] Jen dříve nežli uzřím smrti vílu, přál zdobenu bych viděti svou Lilu cit pylem něhy, srdce písně květem, pak šťastně ulehnul bych do barvínku a ještě v hrobě žehnal prostou síňku, tu poustevnu, jež chrámkem mým i světem. 27
Vážná práce.
Nic„Nic neděláš juž dlouhý čas –“ tak zněly přátel důtky – „tím vinen venkov, kýž ho ďas, „tenten veškeré hltá skutky, „ažaž zvolna tuhne to v skráni. „JužJuž dej se přec na pokání!“ Nuž ano, milí přátelé, Vám snadno tak se řečí, mne rozkoš lůžka nestele, samota ne vždycky léčí, jen přijďte v smutnou tu vísku, kde zapad jsem po krk v písku. Leč věřte, také na venku jsou vážné práce, věru že nevím často, kde hlavu mám – dnes ku příkladu pravím vám – spravil jsem tuctovou panenku pro svoji jedinou dceru! [28]
Na louce.
Přizdobila dcerka moje bratránkovu plec, vede se s ním, růži v ruce, on má kosatec; ona květům skráně líbá – on však mečem máv, z těch, co ona políbila, zrubnul celý dav. Bránila je bílou ručkou, květ i odenek bránila je, sekal přece, do ručky ji sek, zaplakala, nedbal toho: Dolů hlavu všem, volna budiž každá cesta, na níž k cíli jdem. Volna, volna, nechoď luhem, ouvozem se děj, v luhu kvítí, kvítí nechej, kvítí nesekej, co že bude těšit’ oko, potrvá-li seč? mne že’s ranil, odpouštím ti, ale zahoď meč. Sesbírala padlé květy v maličký svůj klín, slza oko zahalila, čelo žele stín; pojď, aspoň z nich kytku svážem, mně i tobě vděk, sic tě budou jejich duše strašit’ celý věk. [29]
V zlé chvíli.
Tak sám a sám jsem těkal lesem, mně prchal klid a srdce mír, a myšlének mých pestrým směsem jak listím bouřný zmítal vír. V houšť mlází nořila se hlava a bludná noha v rudý troud, zrak zalíval se do krvava; sám nad sebou jsem držel soud. Co tady chce tvá duše snivá, co v nebi hledá tvoje tvář, ten hvozd, ten luh, ta planá niva přec určena jí za žalář. Pryč z něho, ven jak sokol bílý tam výše nad světy se vznes – pryč! výše, výše! – Touže chvíli vřes zašuměl a vzdechl les. [30] A dceruška má srnčích zraků mne volá: Chceš nám prchnout’ snad? já vzdech a zřel jak s nebes mraků Bůh na čelo mi ruku klad. Mír objímal mne dítka rukou, trud mysli, z ňader vír – ty tam a za mne píseň sladkozvukou pták nesl k nebes končinám! 31
Nový svět.
Už není písní v choré duši, juž nepučí tam snění květ, déšť slz a nehod vše mi ruší, kdo slyšel v dešti ptáka pět? Nebudu zpívat’, do dětských očí chci jen se dívat’, tam pro mne roste nový svět. I skláním hlavu plnou tíhy: Proč nejsem jako dříve bláh? když ke mně z nebes hvězdné knihy sny vkrádaly se po špičkách? Nebudu zpívat’, do dětských očí chci se jen dívat’, tam pro mne roste nový svět. V tom něžné ručky dcerky milé ku šiji svlačcem mi se pnou, já nechtěl pět’, však téže chvíle [32] jest ňádro písní jedinou; jak nemám zpívat’, v dětské-li oči jest se mi dívat’, kde pro mne roste nový svět? 33
Kytice.
Už se jeseň blíží, její dech zoufale se věsí na stromech, chladný sever prohání se v mlází a list za listem si v kopku hází. V pláni valem řidne špačků dav, brouček prchnul ze stébel a trav, studánka, k níž olše hlavu níží, jehlitou se přioděla stříží. S věže pokřik kavek, s lesních stran křehot šedých ozývá se vran, a v plachetkách olověných zdálí babky mlhy probíhají skály. Brzo bude zemi v hněvu zlém vlásti zima ledným křišťálem, však mé staré hrudi neprostudí, v síňce mé se mladé jaro budí. [34] Toť má Lila, již jsem k ňadru zdvih, víc než ptáků zpěv mi její smích, víc než klenba nebo sluncem sytá stkví se krása v její líčku skrytá. Nesype-liž slunce její zor v moje staré ňadro – prorvu hor? není-liž ta moje zlatá Lidka z jarních květů štěstím svitá kytka? Je to skutečnosť či pouhý sen? nejsem celováním omámen? vždyť ku vláze písní, k srdci díku piju rosu z Liduščina rtíku. 35
Ve zpomínkách.
Smuten byl jsem v duši, třeba ňadra vřela, jako by mně byla půlka odumřela; netěšil květ písně ani úsměv květů, jakby v duši zašlo tisíc světů. – Vzpomněl jsem si zase matičky své milé, na sad když jsme sedli podvečerní chvíle; posud zřím, jak vlas můj do prsténců stáčí, hladí mne a šepce: „Kudrnáči!“ Vzpomněl jsem si zase statečného otce, [36] když mne do škol vodí o půl šestu roce: „Dávej dobrý pozor, koupím nové šaty, ve „zlaté“-li budeš, hochu zlatý!“ Vzpomněl jsem si také dětských ňader půle, s níž jsem v panském sadě hrával o „fazule“; přál jsem jí, tu ona smích na rudém rtíku: „Chceš, bych vyhrávala, podvodníku!“ Vzpomněl jsem si zase divného pln žele, na šedivou hlavu pana učitele; když mne zpívat’ učil, tak svou jevil lásku: tisknul bradku, mluvě: „Sedmihlásku!“ Vzpomněl jsem si také počtů professora; žhavé bylo oko, temná pleť a chorá; 37 „hodný hoch jsi,“ říkal, „ač se jiné daří, v počtech vázneš, milý písničkáři!“ Vzpomněl jsem si také druhů ze studií; jedni vadnou prací, druzí planě tyjí; za ty pracoval jsem, děli: „Na číš líku s námi pojď už jednou, ponocníku!“ Vzpomněl jsem své chůvy, jíž jsem v kvapném zmatku zapomněl kdys z Prahy darem přinést’ šátku. – „Ano, tak se děje,“ řekla, „jsme-Ii staří; to mám za pohádky, pohádkáři!“ Vzpomněl jsem si ženy dlouhých, plavých vlasů, velkých, černých očí, tváři plné jasu; líbala mne žárem sálajících rtíků, 38 vzdech’ jsem, klesal; děla „Závistníku!“ Vzpomněl jsem si dcerky, jež mi v růvku dřímá, slzy zjevily se náhle před očima; však má Lidka zlatá na poskok se dala, květem retů slzy vylíbala. – 39
Vrch práce, hrstka poesie.
Už věku půl jsem dospěl lety, co vleku břímě různých pout, a věku čtvrt, co rozesetý mě zahnal osud v lesní kout; ač horské zátiší mě kryje, přec v srdce vlasti zalétám... Vrch práce, hrstka poesie, toť všecko, co jsem měl a mám. Však ne, mně přece vlídnou byla zde štěstěna, jak vděčen jsem! Zde ženu růží vypěstila, a dcerku něžným poupětem; ji mníl jsem vším, co v ňádru bije, své matce vlasti dochovám – leč práce vrch, hrst poesie, jest všecko, co jsem měl a mám. Byl zklamán jsem! Tam v hrobě leží ta dcerka má, ten ňader skvost, [40] vše pryč, jen po boku mi boží zlá, beznadějná skutečnosť; nechť píseň naříká a nyje, nic nezmíní se: zhynu sám!... Vrch práce, hrstka poesiepoesie, toť všecko, co jsem měl a mám! Tak trávím život svůj a hynu a sbírám kvítí s polních cest, jež na hroby svých dětí vinu, buď v kytici, buď v drobnou zvěsť; ač vonný pyl z nich slza myje, přec v duši jat dar podávám... Vrch práce, hrstka poesiepoesie, toť všecko, co jsem měl a mám! Mělť lepší sice osud mnohý, však mnohý také horší snad – kdož ví, jsou bohatstvím-li stohy, či skrovný květinový sad; nechť jiný víno v zlatě pije, já ve dlaň rosy nastřádám... Vrch práce, hrstka poesie, toť všecko, co jsem měl a mám! Však nedám zaháleti paži, a při tom dosť mám vzletných dum, že níž kdy červánek se sváží, výš pozvedám se k nebesům; 41 tam, kde se hvězda k hvězdě vije, sny dlouhým nocím hledávám... Vrch práce, hrstka poesie, toť všecko, co jsem měl a mám! Jsem blažen, duše má-li zkvete tak náhodou v těch zlatých snech. Vždyť v jitra záře růžoreté zas v nových tonu starostech; leč přec své nakloněné šije v pluh chlebaření nevpřahám – nechť práce vrch, hrstka poesie jest všecko, co jsem měl a mám. Tak s hrstkou květů hrstka klasů jest pro život mi právě dosť, a jásám k prostému-li kvasu, tak z čista jasna přijde hosť, tu svátečně se stolek kryje; juž odpusťte, co jest, to dám – Vrch práce, hrstka poesie, toť všecko, co jsem měl a mám. Jen přijďte, chcete zřít-li taky ten živý, zvučící můj hrob, či hosty své, jak čihař ptáky mám chytati si na poklop? ten brzy tak se nevyvije, 42 kdo do vábníku vběhne sám, nechť práce vrch, hrst poesie jest všecko, co jsem měl a mám. Což nepřijde z Vás nikdo k nám?... 43
V slunci.
Zima kývá; ach co nyní vzdech i slza tuhnou v jíní, kdo vás bude, snové zlatí, v proměnách těch poznávati? Budem, co jsme dříve byly; postav nás jen, pěvče milý, z temna sněhuplných mraků v dvojí slunce dětských zraků. [44]
V dumání.
Noc hvězdami se rozvila a v květech perly tavila; mé srdce krásu pilo – i dumal jsem tak sám a sám – Tys tenkrát z ráje přišla k nám, má dceruško, má Lilo. Mně zdálo se, že ve ňadrech zas pučel keř, jenž druhdy sech, že pln byl rudých květů; Tys v říze jako padlý sníh blíž růží stála, pila z nich, – krev plála na Tvém retu. O dítě, skoro zplakal bych, žes pilo purpur písní mých na místo květné rosy. Kdo takým zdrojem odkojen, v svém ňádru vedle růží ten i hroty žitím nosí – [45] Já chci, by v světa nepokoj jen blaha proudil se Ti zdroj a krásy z nebes jasu, a růže s kyprým lupenem nechť tvoří pouze rudý lem Tvém na hedbávném vlasu. – 46
Na štědrý den.
I. I.
 Jak skvostně liliemi zkvetla noc vánoční; i skláním týl: rozžete na stromečku světla, já v duši své již učinil. Jak pěkno všecko po komnatě, však nad vše mi Tvůj dětský smích, jak šťasten, Lidko, hledím na Tě a na tlesk ruček buclatých. O raduj se, mé dítě krásné, Ty podsněžko mých lásky niv, nechť osud vše Ti světla zhasne, mé září, pokud budu živ! I tu, až v hrobě budu spáti, k Tvých vlasů zdobě, srdci vděk Ti bude ještě vyrůstati z mých ňader lásky plamének. [47] II. II.
 Křídla hvězdným ozdobena skvostem noc vánoční roste v zimním šeru, hledí oknem, v přístěnku jak prostém strojím stromek pro svou malou dceru. Kdož by poznal, že v té různé zdobě v každé zvlášť se moje srdce skrývá, jiřička jak v hnízdě hoví sobě, když se obzor sivým mrakem stmívá. Však můj obzor už se temní také, sivý spánek do lebky se boří, a mé myšlénky, mé písně všaké jak ta světla toho stromku shoří. Kéž bys, až mne nebude, má Lilo, uschovanou hračku k srdci dala, poznáš, že se všecko do ní skrylo, čím Tě duše má kdys líbávala. Poznáš z této neozdobné zkazky, již Ti dávám rukou Jezulátka, dálná že mi byla cesta lásky, ale cesta štěstím jenom krátká. 48
Vánoční stromek.
Venku se sněží. Já upravuju stromek svěží k té lidstva noci svaté, věším naň drobnůstky, jak běží, však mezi nimi také leží mé sny a vzpomínky zlaté. Stromečku mladý, jak přizdobeně stojíš tady, div srdce nezavýská: v oříškách skryty vzdušné hrady a po tvých bujných snítkách všady slza má hvězdou se blýská. Kéž by má Lila zde tvými dary šťastna byla, než život vše jí svrhne: ať raděj ruka její milá dřív, než by slzy uchopila, květ vzpomínek mých strhne! [49]
Lék jediný.
Čím více zhasíná můj zrak, čím víc se kloní týl a prsa ouží, tím víc jak onen družný Zevův pták po světle duch, po kráse srdce touží. Leč marno všecko, dobře vím, těch tužeb ukojit’ mi jinak není – jen do očí-li svého dítka zřím a kytku viju z jeho políbení. [50]
Nejkrásnější píseň.
Mé štěstí kvete, dceruškou mi kvete, toť píseň má, proč stále jiných chcete? Těch nemám víc, a kdybych měl, tu věřte, moji zlatí, že raděj bych je toužil vylíbati do dítka svého srnčích zřítelnic! I mír můj roste, sivou hlavou roste den ze dne více v moji síňce prosté, a zraje čas, kdy budu mít’, co vždy jsem toužil míti; klid v srdci svém a na něm svěží kvítí a ve kvítí tom rosu z dětských řas. [51]
Fialky.
Ve troskách mého žití slunná záře, toť dceruščin je smavý oka žeh, on čarně svitá ňader na oltáře, jichž světec mnohý vášní v popel leh’; však jak ten pohled s popelem se mísí, zas světec znova v popelu se křísí a z nitra se mu vine dlouhý vzdech. To uvolněný sup je mého přání: kéž ona chvíle zavítá mi vděk, až mnou tak často zulíbané skráni dám skrovný vínek skrytých fialek, jež, jí když čelem jarní snové letly, mně pod závějí sněhu v hlavě kvetly a jež jsem pro ni střádal celý věk! [52]
Při pohledu na mé spící dítě.
Čte duše moje v knize upomínek, ctě v památníku ztraceného jara: tak záhy sprchnul radostí mých vínek a níž a níž se kloní hlava stará. Aj nekloň se, ty stará moje hlavo, za vínek růžový ti vzrostla křídla a pohledneš-li na levo a pravo, tu kastalská ti všude kynou zřídla. Vždyť mládneš zas, kdy maličkou svou dceru znáti učíš svět a srdce knihu zlatou, a na ňadrech-li blažen při večeru tu svoji vílu hejčkáš boubelatou. Či netušíš, jak v ní se obnovuje zas mládí tvé, tvá láska, píseň štěstí? Věz, jeseň kmeni proto listy ruje, by pod ním zjara kvítí mohlo zkvésti! – [53]
Když se má dceruška naposled koupala.
Chtěl z besedy jsem domů jít’, kol přátelé však sedli: „No, chvilku přece lze ti dlít’?“... a taký hovor vedli. První: Zvěsť nová, již jsem právě čet: ve Vlaších zase ruch stoupá, Řím veškeren jest rozechvět, a vláda jest ukrutně skoupá. – „Co vy říkáte as tomu?“ Já: Bůh pomoz, pomoci komu, leč já musím domů, já musím domů, má Liduška se koupá! Druhý! „Zle proti židům roste hněv, kmen jejich z kosy se loupá,“ [54] dí jedni, „vždyť jsme jedna krev,“ a druzí: „Ať lotřík se houpá!“ Co vy říkáte as tomu? Já: „Bůh pomoz, pomoci komu, leč já musím domů, já musím domů; má Liduška se koupá.“ Třetí: „Rus s Chivou zase má juž, spor; ten chán se šeredně skoupá, zřejmo jak končí různý vzdor na polou divého troupa!“ Co vy říkáte as tomu? Já: Bůh„Bůh pomoz, pomoci komu, leč já musím domů, já musím domů, má dceruška se koupá!“ Čtvrtý: „Juž opět Egypťan se zved, Angličan v dům se mu loupá, ten Mahdi si však dobře ved, oh, není to palice hloupá!“ Co vy říkáte as tomu? 55 Já: „Bůh pomoz, pomoci komu, leč já musím, domů, já musím domů, má Liduška se koupá!koupá!“ Pátý: „Prus strojí se a Francouz též, po mořích loďstvo se houpá, ba hádek babylonská věž hrozivě do nebe stoupá. Co vy říkáte as tomu?“ Já: „Bůh pomoz, pomoci komu, leč já musím domů, já musím domů, má Liduška se koupá!“ 56
To není lásky vylhaný vzdech.
To není lásky vylhaný vzdech, co na dětských se zachvívá rtech, když ručky kol šije nás lapí, co proudí nám z očí ve chvílích těch: to perly jsou štěstí, to rubíny něh, to blaženství křišťalné slapy. To není vášně bleskový mrak, čím náhle dětský jasní se zrak, když vinem je k porvané hrudi; toť vlna, jíž nesen ku břehu vrak, a nebe, jež zbožným jest slíbeno pak, z prachu až cherub nás zbudí! [57]
V tůni snů.
V tůň zvučných snů se moje duše noří a proměnou se vznáší – živý vzdech – zář oka plá a vzmáhá se a hoří, slz krůpěje jí planou na křídlech; výš touží, výš, a divná krouží kola, chce prchnout’ z dusných světa končin těch, leč dítě mé ji teskně zpátky volá. A žalná duše rázem zpět se vrací, jak za večera bledý hvězdy zjev, a krůpěj po krůpěji s křídel ztrácí: to rosa jest mých snů, můj žal a zpěv – a klesá níž a k dcerušce se shýbá, k té outlé chudobce, jež má je krev, a písněmi zář její stopy líbá. [58]
Má záštita.
Perutí když černou hněv mi tepe skráně, Tebe, dítě drahé, vinu k ňader straně. S ledovým-li dechem žalosť ke mně kročí, utíkám se blažen do jara Tvých očí. A kdy zahnat’ toužím drobných strastí četu, opíjím se vínem z kalíšku Tvých retů! [59]
Můj útulek.
Můj útulek je v lůně sadu, mně protiven je ulic ruch, strom květnatou mi sype vnadu, pták zvučný zpěv a vůni luh; a z okna v dálku pohlédnu-li, zřím pošumavských vrchů lem, kruh vesnic, města dobrou půli a chrámek s malým hřbitovem. Síň má je nevelká a prostá, leč tolik zbývá místa přec, by vítaného skryla hosta, když přijde v zpěvákovu klec; skříň temná různé knihy svírá, čásť kryje sedadla, čásť zem, a za lipou, jež v okno zírá, skryt chrámek s malým hřbitovem. [60] V kraj okna, ze květníku zdola list bujný pnivý svlačec zved, snad úsměv oblohy jej volá či pták, jenž římsy na kraj sed a prostoduchou píseň zpívá všem známou, přece milou všem, jíž zapomíná duše snivá i chrámku s malým hřbitovem. Nad stolkem z krásných mládí časů s oteckou matčina je tvář, mne tíží padlý sníh těch vlasů a pálí pohledů těch zář; já nedočkám let takých dobu, mne žití záhy stihlo zlem, a ke dvojímu volá hrobu ten chrámek s malým hřbitovem. Hle v koutku tam – ó blahé chvíle, jak líbezný je ten váš vděk – na Jungmannově arcidíle mé Lily bílý králíček; kol hrdla na stužici rudé se houpá zvonek tam a sem, by dítku zněl; mne zníti bude ten s chrámku s malým hřbitovem. – S tou síňkou srostla duše zcela; sem nezabloudí lestný klam; 61 a z perel ňádra, z květu čela těm děkuji v ní besedám, zde všecko upraveno vděkem: když srdce bolí, přehnu sem, kde s květinami kyne lékem i chrámek s malým hřbitovem. Ty květiny, ó jak mne blaží, květ každý jeden z přátel mých, buď objal jsem je někde paží, buď v ústret vyšly srdci z knih; jsem šťasten těchto květů pelem, ač nevelký jich milý tém; tak zapomínám zdumán čelem i chrámku s malým hřbitovem. Když se ženou si pohovořím, v ten úkryt sedna sám a sám zde svoje drobné světy tvořím a Lile zpívám je a vám; i jásám, když se za mnou točí můj skvost a sladkým žvatlá rtem, že nezřím pro perly mdlých očí ni chrámku s malým hřbitovem. Hruď jednoho však přání tají: kéž vzejde růží Lilin svět, v níž rosou hvězdy plápolají a duhy lesk je rozechvět; 62 pak vím, že v blaha upomínce jak anděl klekne na tu zem, kde v temné pohostí mne síňce ten chrámek s malým hřbitovem. 63
Tajemný květ.
Zas Pánbůh vlaží obilí průsvitným májovým zlatem, zas louka bílou loktušku s květnatým změnila šatem; zas už se hvozdem prohání mandelík jásavým křikem, zas už se jedle do nebe o stopu zvýšila dříkem. Všecko se mění napořád: proudy i stromy i ptáci; na buku párek pěnkavčí v jakési pilné je práci; motýl už kvítí oblétá, vlaštovky kostelní vížku – vzhůru! juž beru k potěše do pole zápisní knížku. O dceři píseň črtám si; včela mi oblétá čelo, [64] bzučí a padá na listy, nevímnevím, co býti by mělo; sedla si právě do prostřed z veršíků ssaje svým retem, co to? hle, vidí v popěvku dcerku mou vyrůstat’ květem! 65
Kouzla.
Sever vládce květům hlavy srub, vousy porval modřínem v zlém sporu, bříze zcuchal vlasy, ztrhal dub, buku rozťal pancéř – sivou koru – tak že pěnkavice, zbyvší v stráni, sotva skrýš v tom našly plátování! Ke mne však, nechť na spáncích mám sníh, s věncem růží kol slunného čela jaro slétlo, jako ptáče v jih, a má síňka mile zazvučela jeho motýlových křídel váním, a z nich květ se roní sivým skráním. Divíte se, odkud zázrak ten? Aj z mé duše čarná snítka roste a co v nitru skryto jako sten, změnilo se v kvítí písně prosté. – Vám, jimž domov bez dítek je těsný, dejž Bůh stejné dočkati se Vesny. [66]
Pomoc.
Chladno, chladno! sever hvozdem kvílí, Jasoň zlaté šípy kosmo střílí – vlhne tětiva mu mlhy dechem – sřínem zdroj se kryje, skála mechem. Chladno, chladno, bouře lká a vyje – čím mé čelo, čím se ňádro skryje? – Čelo skryje vlas mé ženy rusý, k ňádru svoje dítě přivinu si. [67]
Dvojí pouta.
Má světnička je prostý malý kout, k ní přikován jsem vazbou dvojích pout: jsou milá žena má a moje Lila; cit rovnou cestou orlem k nebi vzlétá, ta přítulně-li pouta plnokvětá kol šíje se mi svila. Vy, již svá hrdla v zlatých límcích máte, snad pyšně slovům těm se usmíváte, leč přec je tak a bude bohdá vezdy, ty čtyry zory ze dvou milých tváří, jež ve zvučící nitro moje září, jsou víc než vaše hvězdy. Mám víc než řádů stuhu malovanou, mne miliony písní v duši planou, nechť v prostou řízu postať má se halí; když vsednu na svou okřídlenou brůnu, výš hradů vašich vylétám, výš trůnů a vidím, jak jste malí! [68]
Když na Vás zřím, mé děti zlaté...
Když na Vás zřím, mé děti zlaté, v slasť náhle tajný padá žal: Bůh kdyby tak mne povolal, jak životem se zachováte. Víc miluju však nežli sestry Vás: s outlou matkou outlou dceř – leč já juž vadnoucí jsem keř a zpěv můj – jeseně list pestrý. V těch listech Vy se ukrýváte, dvé různých květů luzných něh, a na hebounkých lupenech mou slzou – rosou písně pláte. Ač každá krůpěj kapka trudu a zář v ní skrytá, rudý žal, já přec se jimi šťasten stal, v nich vše, co jsem a někdy budu. [69]
V nemoci.
Ó Bože! dítě mé, Tvůj otce chor, na srdci leží to jak spousta hor a těžká, v dumách sesivělá hlava den ke dni víc a více postonává. Vše jinak, nežli přál jsem, doufal kdys, čas krutý v měkké srdce mně se vhryz, hruď prahne, hoří, vetchá lebka zebe, vše, vše bych opustil rád, jen ne Tebe. Svět nevlídný se divně na mne mstil, že málo jsem mu žil a mnoho snil, teď touha v srdci vadnoucím si hoví a za jonáka mstí se na starcovi. O buď mým strážcem, blažené mé dítě, by hněv a vzdor mne nelapily v sítě, by klid a síla v různých klamů tísni mne zbyly aspoň pro útěchu v písni. [70]
II.
Za Liduškou.
[71]
Průvodem.
Co jsou ty listy? kalich průsvitavý; veň tryskla moje krev, v kterou vnik’ šípem blesku plivník žhavý a z hloubky šuměl zpěv. Zpěvná jest bolesť, již ta kniha svírá, nechť úsměvný jest rým, nic nového; tak také pták umírá nad hnízdem vybraným! [73]
To bylo smutné jaro, smutné...
To bylo smutné jaro, smutné, kol vadnul každý list i květ, a nám, jak půl když srdce utne; tak děsno bylo, hynulť svět, Tys začala nám churavět! Čas unikal, o jak nás krušil, i sváté listí sever vzal a v okna síňky bil a bušil a vzlykal, štkal a bědoval, já s pláčem u Tebe jsem stál. A držel maličkou tu ruku, a hleděl v hloubku zřítelnic – o hrozno! takou nésti muku: – zrak nehybliv, hruď prosta zvuku... ach, juž mne nepoběhneš vstříc! [74] Juž nikdy, nikdy! Lestná smrti! Tvůj v jedno srdce vnikl šíp, a dvoje rázem na vždy drtí! Ta zvěř, již v lese honí chrti a nezná dítek svých, má líp. 75
O jak jsem plakal...
O jak jsem plakal u postýlky Tvojí, má Lilo spanilá, když hrozná smrť ve podloudnickém boji Tě v čelko ranila; O jak jsem plakal, děsnou úzkost v hrudi, když cítil jsem, že ručinka Tvá studí, že mlhou potažen Tvých očí lesk – o strašná, hrozná, děsná k nepopsání, do sivých skrání a v srdce hrůza sjela jako blesk. Což život vše mi v divém béře spěchu, co štěstím kynulo, co sotva v poupě, duši pro potěchu se mile svinulo? Což i mých písní perloskvoucí zdobu mám slzou spláknout’ nad propastí hrobu [76] a na srdce Tě blažen nevinout? o strašný, hrozný, děsný k nepopsání z Tvých, Bože, dlaní na leb můj schýlený se sřítil soud. 77
Zanikla mi Tebou kytka snů a přání...
Zanikla mi Tebou kytka snů a přání, kterou milý Pánbůh pustil ze svých dlaní. Zapadlo mi Tebou všecko blaha kvítí, zapadlo mi tebou celé živobytí. Zanikly mi Tebou, nevím sám, kam padly, nepřinesu domů ani kvítek zvadlý. Mohu-liž ho přinést’ z tajemného bydla? zlomena jsou žalem duše mojí křídla. Mohu-li pak jimi z tajemné té pouti do svých chorých ňader blaho přivanouti? Mohu-li pak snésti mír a poklid boku a zář nadšenosti zkalenému oku? Nelze, marno všecko, pomoci tu není... Nech mně, Bože, aspoň píseň k potěšení. [78]
Krásku v kleci malované...
Krásku v kleci malované poslal darem přítel z Prahy: vidím posud, jak ti planou očka, Lilo, skvoste drahý. „Zdráv-li ptáček a zda zpívá a proč smutný,“ jsi se ptala: „Snad ta cesta klopotivá z Prahy k nám ho polekala! Byl tak dlouho ve vězení, k oknu, k světlu pověste ho, kanárka, že druha není, dejte pěkně vedle něho. Pod křídelko hlavu dává. ze žalosti snad a trudu – jen až zase budu zdráva, sama o něj dbáti budu. [79] Cukru dám mu dárkem ranným, budu chodit na jítrocí, šátečkem svým vyšívaným přikryju ho každé noci. Do parku ho vezmu vždycky, aby se mu nezastesklo, po koupání pustím z klícky, aby se mu peří lesklo...“ A tak mluví a tak šepce na mém srdci dítě ladné – ale mně to hoří v lebce, zděšen zřím, jak vadne – vadne – Vadla – jako kvítí vadla, a když jsem ji v loktech choval, na srdce mi hlavu kladla, ptáček v čas se zpamatoval – Ach, mně posud hlava klesá, ach mně posud hlava bolí, a ten ptáček plesá, plesá, což se zpěvu nenavolí? – Vadla dcerka, věčný Bože, němá ústka jen se chvěla, mrtvou bral jsem v lokty z lože – dotrpěla – odletěla – 80 A ten ptáček její milý křídelkoma vál a šinul, ponejprve v onu chvíli z hrdla zvučný proud se řinul. Zpíval; v prsten zpěvu hbitě zvučnou perlu k perle sázel, snad tou písní moje dítě do věčnosti vyprovázel. 81
Vznítilo slunce svoji tvář...
Vznítilo slunce svoji tvář, to bylo podvečer k páté, rozlilo tajemnou svou zář kolem Tvé hlavinky zlaté; ústečka vzdechla naposled, naposled leskly se oči, rtíček Tvůj chvěl se, bled a bled – ach, jak mi hlava se točí! Vzal jsem Tě v lokty vyděšen – posavad hrůza mne drtí – chtěl jsem ten nejkrásnější plen vyrvati z náruči smrti; nechtělť jsem věřit’ nikterak, mrtvou že v loktech Tě nese, vroucně jsem líbal zhaslý zrak – Ach, jak mi ňadro se třese. Jaká to strašná skutečnosť! Bez Tebe života není; [82] z duše mé vyrván drahý skvost, plano mé pění a snění; na srdci těžký leží mrak, noha má okovy vláčí, ach, že jsem Tebe vzdálen tak! duše má utone v pláči. 83
O jak Tě vyzdobili naposled...
O jak Tě vyzdobili naposled, Ty něžná vzpomínko mých prostých zpěvů, jak Mab, již Oberon si k hodu ved do síně netušeno čarných zjevů; o zůstaň s námi, zůstaň, slyš, o slyš! proč neslyšíš? Tu malou ručinku jsem zulíbal i klenbu čelka z pod těch zlatých vlasů a čekal jsem a čekal, stál a stál, kdy hedbávnou Svých oček zvedneš řasu? O zvedni ji, o Bože, zvedni již! proč neslyšíš? Hle, bílý z atlasu Ti dali šat a na raménko spjali stuhu bílou; jak velká, hle, či roste, roste snad? či s andělskou kdos zaměnil ji vílou? ne, ne, já nepustím Tě v jejich říš! proč neslyšíš? [84] Proč němá jsou ta ústečka, ach, proč? aj, na koho má beruška se hněvá? pojď ke mně, slyš, a na klín si mi skoč; což nevidíš, jak žal se v oku slévá? žel, tak jsi nečinila nikdy spíš, proč neslyšíš? Hle, kytku v ručku malý dal Ti druh a hněvá se, že nevstáváš a smutí, což ani pláč a nářku stálý ruch, má Lilo, ku bdění Tě nepřinutí, či brání Ti snad kvítí pestrá tíž? ach neslyšíš! 85
Uvadla jsi...
Uvadla jsi na mé hrudi, na skále jak vadne květ; – v nitru skály ruch se budí, základ její rozechvět! Skála puká, hruď se trhá, z trhlin do všech žití lich zkrvácený žal se vrhá v rozkacených peřejích. [86]
Na lože Tě neduh upoutal...
Na lože Tě neduh upoutal, žhoucím ohněm hlavinka Ti plála, ústečka, když u Tebe jsem stál, linduščiným hlasem jemně lkala: „Ach, mne bolí, bolí hlavička, čílko pálí, rozskočit’ se může!“ – Líbal jsem Tě vroucně na líčka: „Dáme lík!“... „Ne, tatínku, dej růže!“ Tys měla růže tak ráda! Dvé jsem přines’ darem posledních: polou růže, polou ještě pučky, tvářinky Tvé jemný zjasnil smích, do malé když vzala jsi je ručky; zlíbalas je, dala tiše zpět, malé tvářky zrudly ještě více, a zas hlasem jemným šeptal ret: „Tam je, tatínku, vlož, do sklenice!“... Tys měla růže tak ráda. [87] Prchal čas, až, o té chvíle běd, jež mé žití neodolně drtí! – zřel jsem němou hrůzou rozechvět kol Tvých rtíků políbení smrti; na líčkách, když k postýlce jsem klek, vzplály růže jako ondy v štěstí, anděla to vroucí polibek, jenž Tě blažen do nebe měl nésti... Tys měla růže Tak ráda! A když s rakví přišli, o ten bol! růže v ručky, k srdéčku Ti dali, k hlavám, k nohám, růže kol a kol, všude květ Tvůj vyvolený stlali, a když já Ti v posled na hruď pad’, staré srdce sevřelo se úžeúže, z krve své jsem všecky, všecky snad lásky blaha sronil Tobě růže. – Tys měla růže tak ráda. 88
Všecko přejde...
Všecko přejde, přeletí mladosť, radosť, všecko všudy, jen žal po mém dítěti neví kam a neví kudy. Všecko přejde, přeletí mračný příval, slzy trudu, já jen po svém dítěti celý život plakat’ budu. [89]
Ach škoda, škoda nastokrát...
Ach škoda, škoda nastokrát, mé štěstí s dceruškou šlo spát, když z domu nám ji vzali, a nebylo mi těchy dosť, když na těch líček něžný skvost mé těžké slzy napadaly. Ach škoda, škoda nastokrát, že bez dítka mi věčně lkát, jak v poušti socha živá, snad pískem až mě skryje čas, znít’ v hrobě bude zas a zas z mých ňader píseň žalostivá, Ach škoda, škoda nastokrát, kde budu zář svým skráním brát, kde jaro bez Tvých rtíků? O žel, že musilo tak být’, bych štěstí své zřel Kristem pnít’ na rakvičky Tvé víku. [90]
V den podletí jsem do hrobu Tě vložil...
V den podletí jsem do hrobu Tě vložil; kol smutno, vadla stromu ratolesť; tu cítil jsem, že také já jsem dožil, že na vždy dokonáno jesť. A ponejprve jsem se domů vracel s těch hojnou slzou nasycených míst, a cítil jsem, že též se dolů kácím se stromu žití svadlý list. [91]
V síň smutku němý vešel muž...
V síň smutku němý vešel muž, a za ním vešel druhý, ti nesli rakev kovovou za pozlacené kruhy; v tu dcerku dali, ten můj skvost, a křížek do ručiček, já dostal – hrozná skutečnosť – jen od té rakve klíček! Tam uložen byl na hedbáv svět blaha mého celý, kol děti drobné obrázky a květy nasázely; tu mák, tu mléč, tu kohoutek a rýt a pantoflíček; mně nepřinesli srdci vděk jen od té rakve klíček. Jak tichounce tam ležela má holubička něžná [92] a byla v hedbáv oděna jak nejvzácnější kněžna, kol plno keřů zelených si zapentlených svíček, já neměl na mír vzdechů svých jen od té rakve klíček. Snad dříme jen, tak pravil jsem, o Bože, jak se spadla – a srdci mému dělo se jak šlo by na stinadla; – a vínek z růží prostých vad jí zdobil vlásků lníček – a mně nedali útěchou než od té rakve klíček. Mír zářil z čela úsvitem hvězd svatojanské noci, rtík zdál se chvět, leč na úsměv již nemohl se zmoci, zor jak by vyjasnit’ se chtěl zpod liliových víček, a mně se v staré ruce chvěl jen od té rakve klíček. O kterak vystrojili v hrob tu nejdražší mou duši, jak jí to všecko líbezně i v rakvi ještě sluší; 93 tu od raménka zdoba stuh až bílý na střevíček – a já nedostal nic, žel Bůh! než od té rakve klíček. A přišel kněz a modlil se, já na ňadra jí klesl – až v rakvi na vždy zavřenou jak druhdy jsem ji nesl; leč noc co noc, a den co den ten smavý líbám rtíček, ač nemám nic, když prchá sen, než od té rakve klíček. Ten ponesu si do hrobu, až konec bude snění, bych po bok se Ti uhostil, má zlatovlasá knění, kde trávíš již tak drahný čas, jak malý poustevníček – pak otevře mi nebe zas ten od Tvé rakve klíček. 94
Dokvetaly, odkvetaly...
Dokvetaly, odkvetaly květy jara; přes hor srázy přišly mrazy, zajíněno všecko, sad i mlází – Snové drazí, proč jste skráním nevěrni se staly, proč ty snům, má hlavo stará? Odletělo, zaletělo štěstí všaké; s ním kraj světa písní četa, všecko prchlo, po všem veta, smutná léta bude srdce žít’, jež jásat’ chtělo – srdce?! Mám-liž ještě jaké? Nestrh jsem je, nevrh jsem je v hrůbek tmavý, v nějž Tě dali, zakopali... [95] ach, mé čelo stydne, zrak se kalí. – Anděle můj malý, bez Tebe mi pusta země a můj vzdech se v slzy taví. 96
Den ze dne chodím K Tvému loži...
Den ze dne chodím k Tvému loži a stále ukláním se níž a stále žal a stesk se množí a vždy mním, že se probudíš a vždy Tě líbám v ústka milá a vždy Ti hladím zlatý vlas, a šeptám Ti: „Což moje Lila k svým hračkám nevrátí se zas?“ Tvé skříně náčiní a panny vše srovnáno je, o jen spěš, a postýlky jsou bíle stlány, a čistá díž a válek též; a na stolku se všecko svítí, o pojď a vztáhni ručku již, o vstaň, o vstaň mi z toho kvítí, kam lehla jsi, proč neslyšíš? Tak dlouho spíš, snad nevíš ani, že sestárnul jsem o sto let, [97] že prchnul spánek sivých skrání, že svad a sesinal můj ret; že v chůzi chvějou se mi nohy, že k zemi schýlila se plec, že duch můj tak je přeubohý jak pták, jejž těsná svírá klec. O pojď, o pojď a dej mně ruku a veď mne, jako já Tě ved; pro stálý stesk a stálou muku juž k zemi klesám, slábne hled; o pojď, já nemám více síly žít’ bez Tebe, jsem sláb a chor, o smiluj se a vrať se chvíli! přijď aspoň zatlačit můj zor! 98
Slunce mi zhaslo...
Slunce mi zhaslo Lidčiným zrakem; – srdce se v ňadru třáslo – všecko je skryto mrakem, co kvetlo před mým zrakem a nad čím nebe žaslo! Jsem bez výsluní, juž po mé Vesně! Pod hlínou rakvička duní tak ukrutně, tak děsně; juž po Lidce, mé Vesně, a celý svět spí u ní. [99]
Tak šťastně žili jsme...
Tak šťastně žili jsme jak v keři ptáci, když kolem hnízda těsná se jim květ, nechť sivá hlava klonila se prací, duch jásal přec: „Jak krásný je ten svět!“ Vždyť ze všad tak Tvé zářily mi oči, že, kam jsem kročil, každý kvetl stvol, a teď, ať kamo chce se hlava točí; mé dítě, bez Tebe vše smutno kol! Nám prostřed zimy krásné jaro kvetlo, nám nesevšedněl sad, ni luh ni les, vše obklopoval jas, co oko střetlo; ach, věčný Bože, jak je jinak dnes: zdroj všeho pryč, síň zaklopena mrakem a z očí zrudlých do krve zří bol, cit v ňadru těká poplašeným ptákem; mé dítě, bez Tebe vše smutno kol! Co zbylo nám? Nic nežli těšná slova: Tam dítku Tvému lépe, tiše buď! [100] O klam! kdož lépe taký poklad chová, než nejvroucnější lásky plná hruď; víc něhy pro ni nebylo ni v ráji, nechť všakých krás on staven na vrchol – vše pouhým snem a pohádkou a bájí; mé dítě, bez Tebe vše smutno kol! 101
Stojím na Tvé svaté zemi...
Stojím na Tvé svaté zemi, stojím jako javor v zimě, smutno je mi, teskno je mi, noha tuhne, chladne týmě, bez ruchu jsou ňadra stará – čekám jara! Tluku, tluku na Tvém hrobě, nikdo se mně neozývá, toužím k Tobě, toužím k Tobě, jasno tam, a zde se stmívá, cit a rozum hynou v vzpouřevzpouře, čekám jara, čekám bouře! Hynu, hynu smutně, zdlouha; kdo Tě vzbudí, kdo Tě vzbudí, jedna jen mne plní touha: mít’ Tvou hlavu na své hrudi, [102] slonit’ se v Tvých očí lesku! čekám jara, čekám bouře – čekám blesku! 103
Slunéčko spadlo za horu...
Slunéčko spadlo za horu, pták do jedlin a do boru a v doly mlha sivá; slunéčko spadlo za horu kraj povolna se stmívá. Ty mně jsi byla slunéčkem, já zamlžený kraj teď jsem, jak za jeseně bývá – slunéčko spadlo za horu, kraj povolna se stmívá. [104]
Kol zlatých vlásků modrou stuhu...
Kol zlatých vlásků modrou stuhu a tvářky jako růže květ, tak spatřil jsem Tě z dětí kruhu, když s cesty jsem se vrátil zpět. Tys radostí se polekala, zrak lesknul se a tvářka vzplála: pak výš jsi bílé ručky dala a vypjala se s dobrou píď a sladkým šveholem se ptala: „Ach, tatí, neseš něco, viď?“ I líbal jsem Tě, slzy krotě, a šeptal v ouško: „Neříkej, mám v každé kapse něco pro Tě, však dřív mi pěknou pusu dej!“ A jak se svlačec k stéblu vije. Své ručky bělší nad lilie kol skloněné jsi vila šije a líbala mne, tiskla zas [105] a smála se; – mně srdce bije, kdy myslím na ten krásný čas. Teď s cesty vracím-li se domů, jde do schodů to tíž a tíž, ach hraček nosit’ nemám komu. Ty nejdeš v ústret mi, Ty spíš, kol sebe plno květných poutek a v něžné ručce myrty proutek... O hrozno! Hledím v každý koutek a s pláčem chodím sem a tam a v rohu síně u Tvých loutek den ze dne stokrát umírám. 106
Bylas jak poupě...
Bylas jak poupě na keře hrudi, když dechem Vesny mile se budí: jaká to něha, jaký to ruch – proč Tebe růží nechtěl mít’ Bůh? Bylas jak úsměv myšlenky ladné, když z jara pěvci ve skráně padne; duše má plna rozkošných tuch – proč Tebe písní nechtěl mít’ Bůh? Bylas jak pramen bílého světla, k hranolu žití toužně jsi létla – smrť vešla stínem v rodný mi kruh – proč Tebe duhou nechtěl mít’ Bůh? Bylas tak krásná v útlém svém žití, jako ta zora, den jíž se nítí, líbajíc rosou skropený luh – proč Tebe sluncem nechtěl mít’ Bůh? [107]
Vždy jsem Tě křížkem líbával...
Vždy jsem Tě křížkem líbával na oči, ústa a čelo, nežli Tě spánek v lokty vzal, vždy jsem Tě křížkem líbával, srdce mé divně se chvělo, jakoby pučeti chtělo, nedbajíc na skráních jíní – ale co nyní, co nyní? Vždyť jsem Tě líbal naposled v rakvi, ach proč se tak dělo! V ňadru se vichor žalu zved – vždyť jsem Tě líbal naposled, v srdci mém děsně to znělo, jak by se rozskočit chtělo, žal mi je násilně klíní... hynu, co nyní, co nyní? [108]
Ty upomínky tisíceré...
Ty upomínky tisíceré kam mysl má se ponoří, ty skříně, hračky, kde jsou které, ty moje srdce umoří. Tvůj stolek od babičky, drahá, hle, vzrůstá! O jak jsem se lek, či proto mi až k srdci sahá, že tam, kdes seděla, jsem klek. Ten klobouček Tvůj s modrou stuhou, v němž blažen vždy jsem si Tě ved, jak vyrud za tu zimu tuhou, či od líbání mého zbled? Ten šat, ty rukavičky malé jsou Tvé či panny? Pověz přec, já nevidím, mé oči stále slz halí bouřný lijavec. [109] Ty upomínky tisíceré, kam mysl má se ponoří, ty skříně, hračky, kde jsou které, ty moje srdce umoří! 110
Sukénky jako padlý sníh...
Sukénky jako padlý sníh, jasnotu v oku, na rtu smích: tak vyšla jsi mně vstříc, já schodů přeskočil vždy pět a juž jsem v loktech měl svůj svět a líbal rtíků nachový květ a hvězdy zřítelnic; byl šťastnějším kdo víc? – – Okolo samá světel zář, rubášek bílý – chladná tvář... tak v rakvi jsem Tě zřel a k Tobě jsem se sklonil zas; skráň vzplála ohněm, zrak mi has; i ke mně naklonil se čas... a děl: „Chci, abys mřel! Pojď za mnou!...“ A já šel. A mru, a nemám klidu již, týl kloní se vždy níž a níž [111] a tichne ňader ruch a čekám toužně den co den; kdy zavolá smrť na svůj plen, kdy vyplní můj vroucí sen ten milosrdný Bůh? Snad až rozkvete luh! 112
Vždy ráno jsi mne celovala...
Vždy ráno jsi mne celovala, tvář vrásčitou a sivou skráň a říkala: „Hleď, Lila vstala, dej ruku mně a také vstaň, juž na lípě si hrají ptáci a slunce svítí do oken: viď, dneska nebudeš mít práci, viď, že půjdeme spolu ven. Tak stroj se, tak, a nakrm ptáčky a hodný cukru kus jim dej, já vezmu pannu si i hračky – ty čteš, tatínku? nech to, spěš, sic, budeš vidět’, uteku ti a potom mne juž nenajdeš“... tak vždy mi dodávalas chuti – a já se uleknul a šel. A přece prchla jsi mi, běda, a nemohu Tě naleznout, [113] ač duše má Tě stále hledá, vše prázdno, každý síně kout, a přec, ať jsem jen hrstkou země, mé nitro krásný plní sen, že třeba neslétneš Ty ke mně, já k Tobě vzlétnu obrozen. 114
Taje!
Mládlo ňadro, mládnul svět; šla jsi po mém boku... Jaký z Tebe bude květ – blaženě můj šeptal ret – za několik roků, v čas vonného máje? – Všecko sny a báje!... Taje: Květ na oknech zimou set, květy žalu v oku. Budu-li jen zdráv a živ, Pane na vysoku, abych světu na podiv, třebas nachýlen a siv, střeh’ při každém kroku skvost, daný mi z ráje... Všecko sny a báje! Taje: Květ, jímž v okna mráz mi kyv květy žalu v oku. [115] Zašlo jaro, stonek sech, proudy vázly v toku, přituhlo, sníh v kraje leh, mráz mi všecku naděj zžeh’, štěstí odnes v skoku v nedozírné kraje... Všecko sny a báje! Taje: Květy zimy na oknech, květy žalu v oku! – 116
Mně zdálo se, že vedle mne jsi stála...
Mně zdálo se, že vedle mne jsi stála, že zvedlas ručky na kraj mého stolu a kloníc hlavinku jsi šepotala: „Viď, tatínku, že půjdeme dnes spolu v ten pěkný sad, viď že máš Lidku rád a přes schody ji zase sneseš dolů!“ A když jsem vstal a stranou kladl tužku, tu na můj papír bádavě jsi zřela a ptala se: „Psals básně pro Lidušku?“ a na rtech mých Tvá ústka plála vřelá. Já zas a zas Tvůj zlatý hladil vlas, jejž krása na skráně Ti rozestřela. A hned ta tam mých veršů byla píle, a šli jsme ven! – Noc v ranní přešla dobu... O lživý sne, o hrozná pravdy chvíle, [117] já v rakvičce nes přes schody svou zdobu, v ten tichý sad, zkad zvonů smutný lad svým vzlykajícím hlasem volal: „K hrobu!“ 118
Trepky.
Na stolku mi spočíváte malé trepky, žel ach žel, však to moje dítě zlaté – klenot, skvost můj odešel, nebudete tamo semo cupat šedý koberec; všecko mrtvo, všecko němo, a má síňka prázdná klec! Trepky z plstě, nechať prosty, víc jste srdci mému vděk než zlatými letorosty protkávaný damašek, nejkrásnější chvíle blaha, jež mně milý Pánbůh dal, skvost můj, moje Lila drahá, anděl můj v nich přecupal. Ve vás, polohláskem ptence, první píseň počla pět’ [119] první zkazku o sněžence učila se vyprávět’, nejkrásnější půlku léta žila s vámi pannám svým; za veškeré skvosty světa vás, mé trepky, nezměním! 120
Zas v síň jsem vkročil zamyšlen...
Zas v síň jsem vkročil zamyšlen, kde složeny jsou v koutku Tvé hračky, jako v onen den, v němž naposled jsi vedla ven svou nastrojenou loutku: tu různý kuchyňský je tret: díž, váleček i nůše, a trpkým žalem rozechvět vše líbá horoucí můj ret, jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty hvězdičko mé duše. Což nevrátíš se k hračkám víc, má jediná, má zlatá, což z nebeských těch zřítelnic nám netryskne již slunce vstříc; což na vždy nám jsi vzata? V mých očích vlhko napořád a hynu, konec tuše, leč všecko, čím bych znova zmlád – [121] i písně – zapomenu rád, jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty hvězdičko mé duše. O přijď! Kdož bude řídit’ šat těm loutkám, kdo jim vařit’, kdo stolek krýt’, kdo šít’, kdo prát’, kdo bílá pro ne lůžka stlát’, kdo na ně hospodařit? O spěš, sic zahyne jich sbor, jak hynou rybky v suše a hruď má zvětrá jako svor; vše oželel bych stár a chor, jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty hvězdičko mé duše. O běda! nevrátíš se zpět k své mateři a k otci; juž nebude nám písně pět’,pět’ Tvých rtíků purpurový květ,květ svou čarodějnou mocí; zla ostrý, jedovatý šíp z té hrozné smrti kuše nás na vždy k Tvému růvku shýb – kéž mě stih, snad by bylo líp – jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty duše mojí duše. 122
Prádélko.
Do skříně máti kladla, co z prádelka nám zbylo, a na košilky bílé slz tisíce se lilo. Ach, kdyby ucucháno v té zprva bylo skrejši, juž jasnějším by bylo nad slunce nejskvělejší. [123]
V květinách.
Na okno, květin do prostřed, vždy blažen jsem Tě sázel, když strom své proutí vzhůru zved a na zem květy házel; když z jihu sletší pěnkav sbor pěl zvonivou svou větu a teplý vánek kyprých hor zvěst štěstí hlásal světu. Kdo kolem kráčel, zůstal stát’: „Jak pěkné je to kvítí, jak milostně se umí smát’, a jak se očka nítí! Chtěl poupě spatřiti bych zas až všaký obal zruší!...“ bylť kořínek Tvůj – každý zas – skryt v zpěvné mojí duši. A sedmihlásek přiletěl a na ručku Ti skočil [124] a motýl, snad že pylu chtěl. kol šije se Ti točil a muška křídel kovových snad slunéčka si přála, tou milou září očí Tvých se tišila a hřála. Já tenkrát zrovna k nebi tíh, mé čarokrásné robě, vždyť květy květináčů mých se ukláněly Tobě, leč nyní zakalen je svět a u těch květináčů, když z jihu pták se vrací zpět, skráň tisknu v dlaň a pláču. 125
Tvé střevíčky.
Tvé malé střevíčky, žel bohu, má Lilo předrahá, já na ně sotva hledět’ mohu, tak žal mne přemáhá. Je mohl by i velmož míti, vrch slávy, hrd a blah – kde řetěz na hrudi se nítí – ve zlatých ozdůbkách. Však mně jsou víc než cetka hladká; Tvých nožek kryly skvost! O štěstí pohádko, jaks krátká, o žale na věčnosť! [126]
Zas země omládla a zkvetla...
Zas země omládla a zkvetla – mně navrací se starý žal, v tom čase vůně, zpěvu, světla své dítě v les jsem vodíval; tam v hebkém běhávala mechu a žvatlala jak spánek z jara – vše prchlo na perutích vzdechu, jako ta pára, jako ta pára! Jak výskala, když kvítí prvé ten její slunný spatřil zrak, s ní každá krůpějka mé krve, ba každý strom a každý pták; hned nesla sasanku, hned lechu, hned smolničku, jež v trávě hárá – vše prchlo na perutích vzdechu, jako ta pára, jako ta pára. Z těch květů vázal jsem jí kytku, a líbal dítě, květ i vřes, [127] ach Bože, pro svou zlatou Lidku bych hvězdy s nebe býval snes, v ní měl jsem veškeru svou těchutěchu, než žalu schválila mne spára – vše prchlo na perutích vzdechů jako ta pára, jako ta pára. 128
Měl jsem dítě, dcerku zlatou.
Měl jsem dítě dcerku zlatou, krásnou jako zoru, s růžným líčkem, s rusou hlavou, jako kněžku usměvavou vil bělostných čarovného sboru. A já stále hleděl na ni, vším mně v světě byla, stále krás jsem viděl nových, z jejichž zdrojů křišťálových duše moje blahou svěžesť pila. A já čekal, že se změní v zář vlas její rusý, že z ramének jarní chvíle té mé něhyplné víle bílá peruť náhle vzrůsti musí. Vzrostla, vzrostla, Bože milý, tajemně se chvěla, [129] nezřely jí oči spráhlé, věděl jsem jen, že mi náhle vzhůru k hvězdám navždy odletěla. Ach, má zora zapadala v soumrak šipkou z luku, za soumrakem noc juž vstává, a z té noci smrť mi dává ledovatou, třesoucí se ruku. 130
Když táhly vlaštovky...
Když táhly vlašťovky a lípa v poli nyla, a v nivě hynul květ, a jeseň svoje bílá vlákna vila, i Tys nás, dceruško má milá, i Tys nás navždy opustila – ach, bez Tebe jak pustý je ten svět. A je tu jaro zas a všude samá krása a motýl dal se v let, pták z hrudi písně, třešně květy střásá, jehnědky bříza prostovlasá, proud v ruce tleská si, vše jásá, však bez Tebe jak pustý je ten svět! [131]
Zbujila se touha moje...
Zbujila se touha moje keřem růžovým, zbujila se touha moje, dal mi Pánbůh krásy dvoje, vzal je – všecko dým. Dal mi dcerku černovlasou, srostla s ňadrem mým; ukryl jsem ji v cit a lásku, nemám jí ni na obrázku, svadla – všecko dým. Druhou dcerku srdce mělo novým skvostem svým, vlas je jasnil, očko tmělo, stříbro zvonků z ústek znělo; ztichlo – všecko dým. [132] Co je blaho, co je štěstí, ptáte se, zda vím? Zlatou vážkou v suché trestí přijde, křídly zašelestí, prchne – vřecko dým. 133
Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova...
Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova, kde dědeček spí s babičkou, a líbal jsem Tě, líbal znova, rád byl bych v ústka malinová vzdech’ celou zpěvnou duši svou. Kde jsou ty časy – ach, kde jsou! Já nosil Tě – jeť kámen mnohý na cestě v posvátný ten sad – jak měl jsem nechat’, přeubohý, Tvé nožky o kamenů rohy nevlídnou chůzí týrat’ snad, ty nožky, jež jsem měl tak rád? A teď, když bez Tebe tam kráčím, tak ukrutno mi, že bych kles, zrak temní se, a když se vracím, víc žalu záchvatem se kácím než peň, když na přestálý les zlý buran rozlícen se snes. [134] Ó kéž by Boží smilování tak přivilo mě v náruč svou a slíbalo mi žalosť skrání jak Tebe já, než při skonání v hrob svoji vnučku maličkou vzal dědeček si s babičkou. 135
Jaro, jaro!...
Jaro, jaro! Všude plno světla, plno jehněd bříza ve vlas vpletla, plno svěží mízy v každém stonku, v každém ptačím ňadru plno zvonků, plno vlaštoviček na okapu, plno perel na potočním slapu, plno poupat na pučící sněti, plno chudobinek v rukou dětí, plna netřesku je skála srázná, jen má ňádra potěchy jsou prázdna! Zašlať jsi mi, ztratila se světu, prvním dechem rozvitého květu, první rosou, která západ zlatí, první hvězdou, jež se v mraku tratí; sivým ptáčkem v černých sosen tísni, jemným pelem s křídel prvních písní, paprsek jak v temnu hrobu zlatý, jako drobné zvěsti z české chaty, jako výkřik, jenž se náhle vzruší, ale navždy, navždy zrývá duši! [136]
Co hrozný osud zžeh’ mi květů...
Co hrozný osud zžeh mi květů! Ta krutší všech však byla ztrát, když duši strachem rozechvětu své dítě zřel jsem umírat! O hrozné, hrozné okamžiky, když v ňader děsných úzkostech přes líbané tak často rtíky vstříc poslední se vinul vzdech. Můj žal a sten, vše marno přece... Tak stojím jako planý strom, když v temeno mu hruď i plece klín náhle smrti mrštil hrom! Co teď! Co teď? Jsem bez odvěty, proč žil jsem asi, proč a nač? Ach, děti moje, zašlé světy, kéž navždy zatopí mne pláč! [137]
Ach to by bylo nejlíp snad...
Ach to by bylo nejlíp snad, bych prchnul v širý svět a zapomněl ten smutný sad, kam vsadili můj květ, mé drahé dítě, radosť mou, a pýchu písní mých, když ptáci vedly omlaď svou do končin neznámých. Ach to bylo nejlíp snad, bych někde v skrýši skal, v smír žalům, jimž jsem v náruč pad, hrob sobě vykopal a čekal, až by v šťastný den duch dceruščin mě zdvih’, jak vyjasněný vzdech a sen do končin neznámých. [138]
Já druhdy často v těžké dumy kles...
Já druhdy často v těžké dumy kles, jak po mé smrti někdy Tobě bude, avšak když jsem v rakvi do vozu Tě nes a v slzách oko topilo se rudé, žal každou krve krůpějí vnitř lkal: „Ach, bez Tebe jak žíti budu dál!“ A žiju přec, však jaký život ten, v němž stokrát denně žal mne spáry chopí, a svírá, hubí upírem svůj plen, až kácím se, bych slíbal ony stopy, v nichž krásný zjev Tvůj andělem dřív stál... Ach, bez Tebe jak žíti budu dál! Však nežiju, jsem jako balvan mlh, jenž po údolí bloudí v ranní době, ten ku květům-li vstoup, juž kalich zvlh, a tak jest otci na Tvém drahém hrobě, jejž žal i se slzami dolů svál... Ach, bez Tebe jak budu žíti dál! [139]
To byla doba velkonoc...
To byla doba velkonoc, ta doba z mrtvých vstání, já koledu Ti uchystal pěkného malování. I přišla chvíle, svitnul den, hruď otcovská se chvěla, když rtíkem jemně růžovým svou koledu jsi pěla. Ach, všecky růže lásky své v Tvá líbat’ jsem chtěl líčka, a pestré dárky přinášel pro svého koledníčka. A kde můj koledníček dnes, čas velkonoc se blíží? Což nelze hlíny překonat’, jež srdéčko Tvé tíží? [140] Ach, žal můj sotva uspalý a uhejčkaný v roce, ten vítězivě zas a zas své slaví velkonoce. 141
O Bože! jak jsem Tě miloval...
O Bože! jak jsem Tě miloval, mé drahé, jediné dítě! Ve dne i v noci jsem pro Tě tkal písně své v ňader skrytě, nad moře všednosti vznést jsem Tě chtěl, osud však štěstí mi záviděl: tajemnou rukou Tě zrádně jal ve smrti rozpjaté sítě. O Bože! Raděj jsem skrýt’ Tě měl do vetché pohorské chatky, kde by jen bludný ptáček Ti pěl, ňader svých zvučivé statky; snad by byl osud nežehral, že jsem mu pro Tě proud záře vzal, z níž by kruh nad Tvou hlavou se chvěl... darmo! Ten čas není vratký. O Bože! Jak blažen dal bych zpět všecko to zlato a snění, [142] beztoho proudem krátkých let doba je zkalí a zplení... Trvej si v paměti těch i těch, slaven kdos v rakev s věnci leh, nad všeho žití jediný květ: nad paměť dětí Tvých není! 143
Je povídkou prý život celý.
Je povídkou prý život celý, Tvůj pouze několik byl vět, juž konce dospěl let Tvůj skvělý, leč kdo Tě znal, je rozechvět; tak něžná, pomněnka jak svěží, tak krásná jako rosy skvost... vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Spí v rakvi prý – o jaké klamy - vždyť u mne stojí napořád, tu uklání se nad hračkami, tu ptá se: „Tati, máš mě rád?“ Tu zpívá popěvky své svěží, a káže pannám různou ctnosť... vsím, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Hle, beránka si pěkně vede, jak pospíchá s ním! Kam pak as? [144] tam stranou na koberce šedé: „Tak, kudrnáči, zde se pas! A k šíji váže zvonek spěží, by mazlík ozdůbek měl dosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Teď za ruku mě ručkou chytá: „Už nečti dnes, a župan shoď, viz, v parku zlatý motýl lítá, chci za ním, pojď, mě vyprovoď“... A napřed v šatečkách se sněží, a rtík je samá hovornosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Jsme v parku, kde si děti hrají, hned s nimi v misky hněte prsť, hned mříží rybkám vody v kraji jde vrhnout bílých drobtů hrsť: hned vrabčík, který peří ježí, jí divem, zdáť se, jak by rost’... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Hle, matka, končíc doma práci, jas na tváři, též k nám jde juž, tu zří-li, což jsou rybky, ptáci, co květ, co motýl, hračky, druž? 145 jak na křídlech jí v ústret běží a květnou dává letorosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Tak žiju stále v duchu u ní, a v duchu u mne ona zas, a mním, když zora v síň mi sluní, že Lidka zvedla hedbáv řas, však k hřbitovní-li zírám věži, tu slz a lkání nejsem prost... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. 146
Vzešlas mně hvězdičkou.
Vzešlas mně hvězdičkou, v zášeru snění, vzešla jsi, zašla jsi, juž Tě zde není, ach Bože, přebože, všecko se mění! Kvetla jsi růžičkou v jeseně času, kvetla jsi, odkvetla... Ach, proč jsi uhnětla ňadro mé, duši mou, oko i řasu! Jasno-li bez také hvězdy být může, jaro-li bez také čarovné růže? Ach, ňadro svírá se úže a úže! [147]
Po kraji bloudím...
Po kraji bloudím, nemám stání doma, mé srdce bouří, chví se hruď; sám k sobě mluvím ubledlýma rtoma: Co jsem, co budu? Bůh to suď! Kam duch se nese, kudy noha kráčí, všude mi k pláči. – Teskno mi, žalno, upomínky samé, a každá na dvě strany meč, a jak ten život svádí nás a klame, a velí: na té zemi kleč, jež pro všecko, co vzešlo z ní, má stánek na věčný spánek. – Po polích kráčím; jaro juž se budí – jak divně vždy ten jímá čas – tu zapipnutím skřivánkovy hrudi, tu kočičkou chce s jívy zas, jíž dcerušce jsem ondy hladil oči – leb se mi točí! – [148] Ouvozem chodím; na tom jeho svahu kdys s dcerkou umdlenou jsem sed, čím víc jsem hleděl do těch drahých tahů, tím více chvěl jsem se a bled, bálť jsem se o ni, když mi řekla v poli: „Nožičky bolí!“ – Zatáčím k lesu, sasanky kde rostou. zde v posled s Liduškou jsem byl, a rukou kytku neumělou, prostou, z těch jara poselkyň jí vil, v očkách jí samé hvězdičky se třásly – hrozno, juž zhasly! Jdu ňádrem luhu. Plno kvítí všude a v slze taje ňader vzdech; o, doufání, ty věčný lidský blude, co vypátrat’ chceš ve květech? To, co se v slunci tajemně tak mění, dítě tvé není! Domů se vracím, skloněna je hlava, chtěl okřát’ jsem, leč nelze přec, zor sláb dřív, zrudnul náhle do krvava, hruď klove smutku krkavec; všude a všude, kam jen nohy šinu, hynu a hynu! – 149
Jak jsem dítkem vzrůstal k nebi...
Jak jsem dítkem vzrůstal k nebi, jak jsem dcerkou pyšen byl! Třebas jíní na svém lebí, s bohy byl bych neměnil – výšil jsem se; nebes střela náhle v hrdou vnikla hruď, pýcha klesla, krvácela – a já slyšel: „Bídným buď!“ Hynu! Snad to kletbou dravou, tisknoucí mne níž a níž, že jsem toužil snivou hlavou z vln všednosti vznést se výš; nezniknu však, na vzdor trudu zůstanu, kam čas mne vznes – mroucím okem hledět’ budu za svým dítkem do nebes! [150]
Nám prchlo všecko...
Nám prchlo všecko naše štěstí a zbyl jen žal, to Pánbůh nám Tě vzal, Ty květu plná ratolesti! Zda věřit’ mám? – To klam, to klam a planá lež! Já vím, že nepodlehnu hrůze, a že mi na nebeském luze hvězdičkou zase vykveteš. [151]
Zastaveníčko na hrobě mé dcerušky!
V sadu plese labuť plove, vodotrysk jí perly roní, v kapli svojí jasmínové klekání juž slavík zvoní; šeřík hrozny květu spouští z kyprých, srdcovitých listů, po stezičkách ňadrem houští noc od místa spěchá k místu. Mé dítě drahé! – Kéž píseň má se usmívá do Tvého snění, a složí na Tě křídla svá, má dceruško, má knění! Vše když vůkol klidně dřímá, na Tebe já myslím zase, jaký sen Tě v náruč jímá, dítě moje zlatovlasé; [152] o mně-li Ti zkazku nese v ňadra, jež chlad rovu studí? marně srdce mé se třese, v dumách jen dlíš na mé hrudi! Mé dítě drahé! Kéž píseň má se usmívá do Tvého snění, a složí na Tě křídla svá, má dceruško, má knění! hřímej, dřímej outlou růží poloupuklým pod obalem, co má stará prsa úží, písní zvuč v Tvém růvku malém; dřímej, dřímej, krásy pylem památka Tvá budiž plna, třebas čase ve zavilém mne pohltí bouřná vlna! Mé dítě drahé! Kéž píseň má se usmívá do Tvého snění, a složí na Tě křídla svá, má dceruško, má knění! 153
Jako skřivánek jsi vzletla...
Jako skřivánek jsi vzletla nad mých písní jarním setím, zvedám hlavu k zdroji světla, však Tvé výše nedoletím! Nemohu, mě oči pálí, ač v nich vláha stojí sporá, s nebe jenom mrak se valí na mou skráň a ňadra chorá. A když čelo kladu v dlaně, a když bolesť srdce stiská, úlevou tu píseň maně krví na blanku mi tryská: – [154]
Z písně Tvého žití....
Z písně Tvého žití pěl jsem krátkou sloku, sotva mně ji Pánbůh dal, dozněla, jak prostřed skal výkřik drozda, raněného v boku padnuvšího v plesa vlhké sítí. Smutně dokonává, krov mu třísní peří, hyne; ňadra samá rmuť, skrývá hlavu pod peruť; voda v plese tajemně se čeří. – Pták je mrtev, večer z roklin vstává. [155]
Jsem bez tužeb...
Jsem bez tužeb; věk přišel ke mně, jen Tobě toužím ještě pět, a pak na Tvoji hrudi jemně ten celý zapomenout svět! Jsem bez tužeb! Jak zní to temně; vše zhyne se mnou během let, o kéž jsem onou hrstkou země, v níž Tebou rozvije se květ! [156]
Jako vždycky šel jsem ze hřbitova...
Jako vždycky šel jsem ze hřbitova s hlavou skloněnou a zadumán: Bože, co ten velký svatý lán radostí a blaha v sobě chová, co naděje a krásy to pole skrylo asi, jaké as lidstva zdoby ty pohltily hroby a jaká noha tklivá zde bědně odpočívá? Tak dumal jsem a stál a stál a křídly v hruď mi bušil žal. Chladný sever k zvonům chrámu běže rozechvěl jim z kovu sdílnou hruď: „Nač se trudíš, chodče, tiše buď!“ tajemně to zazpívalo s věže: „Snad pro to hrob, by žaly a bolesti v něm spaly, [157] snad pro to též tvé zdoby ty obejmuly hroby, a mnohá bolest divá zde mile odpočívá.“ I poslouchal jsem – stál a stál a zhejčkán v ňadrech usnul žal. 158
Kalno je nebe...
Kalno je nebe, smutnu zřím zem, přišla k nám bouře před časem; v sadě mi ryla, kvílela, vyla, lačnila plenu; s života kmenu krásné dvě urvala sněti: Jarušku, Lidušku, mé drahé děti! Kalno jo oko, sivá je skráň, ňadro mé jako suchá pláň, samé jen vzdechy; nikde mi těchy, kam se jen šinu, strádám a hynu raněným skřivanem v setí; umírám, umírám po Vás, mé děti! [159]
To nepřilétlo na okénko ptáče...
To nepřilétlo na okénko ptáče pro drobtů dar, to přišlas Ty zřít, otec Tvůj jak pláče, jak náhle stár; jak cháb, jak umdlen těžkou světa chůzí Tvůj pěstitel, ta loutka plaché muzy. A stála jsi a ukláněla hlavy na bílou hruď, a pipla jen: „Nač stesk ten usedavý, juž tiše buď! Však trpcí žijí osud ti a tužší, jimž slzy žalu kamenějí v duši! Dřív bez křídel, teď uvolněna letem se vznáším výš, nač zpět mne voláš vzdychajícím retem? o, stiš se již! Já najdu Ti – než Bůh Tě žalů sprostí, z cest zatím nejkratší tam do věčnosti.“ [160]
Co srdce Tvé stichlo...
Co srdce Tvé stichlo, Bůh to suď, mé k rozpuknutí buší, o, že jsem nemoh v Tvoji hruď vdechnouti vlastní duši; o, že jsem nemoh na pospěch v očka dát vlastní zory, za vlastních ňader ztajený vzdech zaměnit’ dech Tvůj chorý. Ach, Tebou i já jsem mrtvolou, co kolem všecko zvadlo, rád nyní skloním hlavu svou osudu pod stinadlo; což mě tu váže? Dost těch ztrát, nad hlavou hrob se mi vejší, jediné dítě zříti umírat to smrť je nejkrutější! [161]
S utajenou ňader mukou....
S utajenou ňader mukou těšil jsem se na ten čas, na snítku až jemnosukou blahem třesoucí se rukou tajně, skrytě na stromeček pro své drahé dítě budu vázat dárky zas. S jara k jeseni, jsem střádal, prosnil žití vetší půl, v noci svoje verše skládal, za dne v dálném lese bádal tajně, skrytě po stromečku pro své drahé dítě na vánoční štědrý stůl. Na prsti tu stojím hrobné, v dlani tisknu vlhkou tvář, zřím-li v stolku k schránce zdobné, kamo na hračky jsem drobné [162] tajně, skrytě na stromeček pro své drahé dítě za písně klad’ honorář. Nepřálo mi blaha nebe, prsť je ukrývá a mech; oči pálí, čelo zebe, žal mi supem ňadro třebe tajně, skrytě; na stromeček pro mé drahé dítě jíním věsí se jen vzdech! 163
Když přisní se mi o Tobě, mé dítě...
Když přisní se mi o Tobě, mé dítě, tu ve snu cítím, jak se ňadro třese, o černých křídlech bouře se jím nese a bije v mysli zachmuřené mraky, tak děsné a tak lité, že přívalem mi přetékají zraky, až zvolám, v ňadru děsnou bolesť cítě: kde jsi, kde jsi, mé dítě! Pak po světnici těkám, nedbám noci, a teskliv prohledávám každý koutek, hned Tvoji postýlku, hned skrýš Tvých loutek, hned velkou skříň, hned výklenek blíž kamen – O zjev se Svému otci! Kde jsi, kde jsi, či krutě tak jsem zmámen? Ach, bez Tebe mi stálou bloudit’ nocí a hynout’ bez pomoci. [164]
Všem štěstí aspoň na polo...
Všem štěstí aspoň na polo květnatý věneček svilo – u mne šlo jenom okolo, u mne se nestavilo. Jenom hrsť rosy květinné v úprku vrhlo mi v oči – srdce mé v touze dětinné posud je za ním točí. [165]
Vždycky jsem si myslil...
Vždycky jsem si myslil na daleké kraje, na květnaté břehy, na palmové háje. Na lva samotáře, rájek miliony, na zapadlá města, na jich zvučné zvony. Na vysoké hory, na hluboká moře, a na zlatý zámek na skleněné hoře. Teď nemyslím, Bože, na to ani na to, teď jen stále myslím na Tebe, mé zlato. Teď jen stále myslím, za zimy i vesny, není-li ten růvek, v němž mi dřímáš, těsný. Není-li Ti těsna na dně toho rovu ta rakvička malá, z leštěného kovu. A já stále myslím, že mne vidíš taky, jak mne srdce vadne, jak mě pálí zraky. [166] A já stále myslím dnem i noční chvílí, není-li Ti těsným rubášek Tvůj bílý. A já myslím stále, bys mě k Sobě vzala, jako já jsem činil, když jsi plakávala. A já stále myslím, že se ve Tvé skrejši plačící mé srdce přece ukonejší. A já myslím stále, že po těžkém trudu ve Tvém obejmutí zase šťasten budu! 167
Opadalo rudé listí s lip...
Opadalo rudé listí s lip, napadalo mezi Vaše hroby, k Vám v tu kolébku jsem hlavu shýb, žití mého nejkrásnější zdoby. Nevím, byl-li zvadlých listů vzdech nebo Vaše podružené vzkazy: „Jsme-liž víc než listí, po stromech natrháno vichorem a mrazy? Je-li život více nežli sen, nežli hvězda zahalená mraky, motýl v kukle? – My juž vzletly ven – každý vzlet – a věř, ty vzlétneš taky. Láskou nesenému mezi nás písně míru vstříc Ti budou zněti, pak tě na vždy obejmeme zas a ty na vždy, na věky své děti!“ [168]
Jasno je venku...
Jasno je venku, tuhý je mráz, s vysoka měsíček svítí v nebeském luze – samý jas – hvozdnaté, plamenné kvítí; jak se tam asi v taký čas děti mé budou míti? Rád bych se na ty luhy vznes’, abych Vás uzřel, mé děti; na nich si milé hráti dnes, slyšel Vás smáti se, pěti, vznáším se, srdcem v hrob jsem kles, duch můj však letí, letí... [169]
Byl šťasten jsem...
Byl šťasten jsem, Ieč snil jsem pouze, na místě růží blín mi vzrost’, mé naději a mojí touze jen hrozná zbyla skutečnosť. Vše zašlo jako niva v mlze, ten tam mé duše luzný květ, mé oko v stálé tone slze, a skráně tíží půl sta let. Bůh dvakrát ráje neodmýká těm, jež z nich vyhnal v bědstva směs, má duše jako dítě vzlyká, když v bouři probloudilo les. – [170] OBSAH.
I. Dozvuky ku knize „V zátiší“. Věnování Lidušce3 Kouzelný dar4 Drahé duše6 Kouzelnice8 Prolétá jako korunami stromů10 Papouškovi12 Varování15 V rose17 Ven!18 V parku20 V polích21 Na konvalinkách22 Dvojí květ24 Dotouženo!26 Vážná práce28 Na louce29 V zlé chvíli30 Nový svět32 [171] Kytice34 Ve zpomínkách36 Vrch práce, hrstka poesie40 V slunci44 V dumání45 Na štědrý den47 Vánoční stromek49 Lék jediný50 Nejkrásnější píseň51 Fialky52 Při pohledu na mé spící dítě53 Když se má dceruška naposled koupala54 To není lásky vylhaný vzdech57 V tůni snů58 Má záštita59 Můj útulek60 Tajemný květ64 Kouzlo66 Pomoc67 Dvojí pouta68 Když na Vás zřím, mé děti zlaté69 V nemoci70
II. Za Liduškou. Průvodem73 To bylo smutné jaro, smutné74 O jak jsem plakal76 Zanikla mi Tebou kytka snů a přání78 [172] Krásku v kleci malované79 Vznítilo slunce svoji tvář82 O jak Tě vyzdobili naposled84 Uvadla jsi86 Na lože Tě neduh upoutal87 Všecko projde89 Ach škoda, škoda nastokrát90 V den podletí jsem do hrobu Tě vložil91 V síň smutku němý vešel muž92 Dokvétaly, odkvétaly95 Den ze dne chodím k Tvému loži97 Slunce mi zhaslo99 Tak šťastně žili jsme100 Stojím na Tvé svaté zemi102 Slunéčko spadlo za horu104 Kol zlatých vlásků modrou stuhu105 Bylas jak poupě107 Vždy jsem tě křížkem líbával108 Ty upomínky tisícové109 Sukýnky jako padlý sníh111 Vždy ráno jsi mne celovala113 Taje!115 Mně, zdálo se, že vedle mne jsi stála117 Trepky119 Zas v síň jsem vkročil zamyšlen121 Prádélko123 V květinách124 [173] Tvé střevíčky126 Zas země omládla a zkvetla127 Měl jsem dítě, dcerku zlatou129 Když táhly vlaštovky131 Zbujila se touha moje132 Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova134 Jaro, jaro!136 Co hrozný osud zžeh’ mi květů137 Ach to by bylo nejlíp snad138 Já druhdy často v těžké dumy kles139 Ty byla doba velkonoc140 O Bože! jak jsem Tě miloval142 Je povídkou prý život celý144 Vzešlas mně hvězdičkou147 Po kraji bloudím148 Jak jsem dítkem vzrůstal k nebi150 Nám prchlo všecko151 Zastaveníčko na hrobě mé dcerušky152 Jako skřivánek jsi vzletla154 Z písně Tvého žití155 Jsem bez tužeb156 Jako vždycky šel jsem ze hřbitova157 Kalno je nebe159 To nepřilétlo na okénko ptáče160 Co srdce Tvé stichlo161 S utajenou ňader mukou162 Když přisní se mi o Tobě, mé dítě164 [174] Všem štěstí aspoň na polo165 Vždycky jsem si myslil166 Opadalo rudé listí s lip168 Jasno je venku169 Byl šťasten jsem170
E: až; 2004 [175]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Čech, Vladimír; Wiesner, Alois
(Nákladem Vladimíra Čecha, Král. Vinohrady. Tisk a papír Aloise Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 175