V zlé chvíli.

V zlé chvíli.
Tak sám a sám jsem těkal lesem, mně prchal klid a srdce mír, a myšlének mých pestrým směsem jak listím bouřný zmítal vír. V houšť mlází nořila se hlava a bludná noha v rudý troud, zrak zalíval se do krvava; sám nad sebou jsem držel soud. Co tady chce tvá duše snivá, co v nebi hledá tvoje tvář, ten hvozd, ten luh, ta planá niva přec určena jí za žalář. Pryč z něho, ven jak sokol bílý tam výše nad světy se vznes – pryč! výše, výše! – Touže chvíli vřes zašuměl a vzdechl les. [30] A dceruška má srnčích zraků mne volá: Chceš nám prchnout’ snad? já vzdech a zřel jak s nebes mraků Bůh na čelo mi ruku klad. Mír objímal mne dítka rukou, trud mysli, z ňader vír – ty tam a za mne píseň sladkozvukou pták nesl k nebes končinám! 31