V zlé chvíli.
Tak sám a sám jsem těkal lesem,
mně prchal klid a srdce mír,
a myšlének mých pestrým směsem
jak listím bouřný zmítal vír.
V houšť mlází nořila se hlava
a bludná noha v rudý troud,
zrak zalíval se do krvava;
sám nad sebou jsem držel soud.
Co tady chce tvá duše snivá,
co v nebi hledá tvoje tvář,
ten hvozd, ten luh, ta planá niva
přec určena jí za žalář.
Pryč z něho, ven jak sokol bílý
tam výše nad světy se vznes –
pryč! výše, výše! – Touže chvíli
vřes zašuměl a vzdechl les.
[30]
A dceruška má srnčích zraků
mne volá: Chceš nám prchnout’ snad?
já vzdech a zřel jak s nebes mraků
Bůh na čelo mi ruku klad.
Mír objímal mne dítka rukou,
trud mysli, z ňader vír – ty tam
a za mne píseň sladkozvukou
pták nesl k nebes končinám!
31