Krásku v kleci malované...

Krásku v kleci malované...
Krásku v kleci malované poslal darem přítel z Prahy: vidím posud, jak ti planou očka, Lilo, skvoste drahý. „Zdráv-li ptáček a zda zpívá a proč smutný,“ jsi se ptala: „Snad ta cesta klopotivá z Prahy k nám ho polekala! Byl tak dlouho ve vězení, k oknu, k světlu pověste ho, kanárka, že druha není, dejte pěkně vedle něho. Pod křídelko hlavu dává. ze žalosti snad a trudu – jen až zase budu zdráva, sama o něj dbáti budu. [79] Cukru dám mu dárkem ranným, budu chodit na jítrocí, šátečkem svým vyšívaným přikryju ho každé noci. Do parku ho vezmu vždycky, aby se mu nezastesklo, po koupání pustím z klícky, aby se mu peří lesklo...“ A tak mluví a tak šepce na mém srdci dítě ladné – ale mně to hoří v lebce, zděšen zřím, jak vadne – vadne – Vadla – jako kvítí vadla, a když jsem ji v loktech choval, na srdce mi hlavu kladla, ptáček v čas se zpamatoval – Ach, mně posud hlava klesá, ach mně posud hlava bolí, a ten ptáček plesá, plesá, což se zpěvu nenavolí? – Vadla dcerka, věčný Bože, němá ústka jen se chvěla, mrtvou bral jsem v lokty z lože – dotrpěla – odletěla – 80 A ten ptáček její milý křídelkoma vál a šinul, ponejprve v onu chvíli z hrdla zvučný proud se řinul. Zpíval; v prsten zpěvu hbitě zvučnou perlu k perle sázel, snad tou písní moje dítě do věčnosti vyprovázel. 81