Kol zlatých vlásků modrou stuhu...

Adolf Heyduk

Kol zlatých vlásků modrou stuhu...
Kol zlatých vlásků modrou stuhu a tvářky jako růže květ, tak spatřil jsem Tě z dětí kruhu, když s cesty jsem se vrátil zpět. Tys radostí se polekala, zrak lesknul se a tvářka vzplála: pak výš jsi bílé ručky dala a vypjala se s dobrou píď a sladkým šveholem se ptala: „Ach, tatí, neseš něco, viď?“ I líbal jsem Tě, slzy krotě, a šeptal v ouško: „Neříkej, mám v každé kapse něco pro Tě, však dřív mi pěknou pusu dej!“ A jak se svlačec k stéblu vije. Své ručky bělší nad lilie kol skloněné jsi vila šije a líbala mne, tiskla zas [105] a smála se; – mně srdce bije, kdy myslím na ten krásný čas. Teď s cesty vracím-li se domů, jde do schodů to tíž a tíž, ach hraček nosit’ nemám komu. Ty nejdeš v ústret mi, Ty spíš, kol sebe plno květných poutek a v něžné ručce myrty proutek... O hrozno! Hledím v každý koutek a s pláčem chodím sem a tam a v rohu síně u Tvých loutek den ze dne stokrát umírám. 106

Básně v knize Zaváté listy: