Dvojí květ.

Adolf Heyduk

Dvojí květ.
Květ bílý vánek v kadeř dvojí: mé ženě a mé dceři tkal, když v máje v podvečerním šeře jsem pod jabloní s nimi stál. „Hle, tatínku, nám jabloň, přeje, a vrže květy zas a zas!“ – „Mé zlaté dítě, tak se děje, vám na skráň vánek květy seje, mně časné bouře hodokvas! Vy ráno, drahým vlasů zlatem zas ozáříte síňku mou, květ bělostný z nich sprchne chvatem a zaskví se vám pod nohou; však květ, jejž tajně jakás paže mně na skráň vrže, cloníc zrak, jenž, „skloň se, skloň se,“ stále káže, a v pouta myšlénky mi váže, ten nesprchne juž nikterak! [24] Však nežaluju, teskním pouze, ne sobě k vůli, ale vám, by nevešla snad jednou nouze v tu síň, kde ukryty Vás mám: by zimou jste se nezachvěly, by v oku slz netuhnul proud i svěžesť pod bílými čely, a zvolna život celý, celý – by laskav byl vám Boží soud! Kdy stydly by však ruce bílé a z ňader dral se těžký vzdech, tu ruče po těch, duše milé, mých sáhněte si pokladech, jež psával jsem vám v lepší době, když plála hruď, skráň samý div, z nich ohník udělejte sobě a zahřívejte ručky obě, jimiž jste objaly mne dřív! 25

Básně v knize Zaváté listy: