Ve zpomínkách.

Ve zpomínkách.
Smuten byl jsem v duši, třeba ňadra vřela, jako by mně byla půlka odumřela; netěšil květ písně ani úsměv květů, jakby v duši zašlo tisíc světů. – Vzpomněl jsem si zase matičky své milé, na sad když jsme sedli podvečerní chvíle; posud zřím, jak vlas můj do prsténců stáčí, hladí mne a šepce: „Kudrnáči!“ Vzpomněl jsem si zase statečného otce, [36] když mne do škol vodí o půl šestu roce: „Dávej dobrý pozor, koupím nové šaty, ve „zlaté“-li budeš, hochu zlatý!“ Vzpomněl jsem si také dětských ňader půle, s níž jsem v panském sadě hrával o „fazule“; přál jsem jí, tu ona smích na rudém rtíku: „Chceš, bych vyhrávala, podvodníku!“ Vzpomněl jsem si zase divného pln žele, na šedivou hlavu pana učitele; když mne zpívat’ učil, tak svou jevil lásku: tisknul bradku, mluvě: „Sedmihlásku!“ Vzpomněl jsem si také počtů professora; žhavé bylo oko, temná pleť a chorá; 37 „hodný hoch jsi,“ říkal, „ač se jiné daří, v počtech vázneš, milý písničkáři!“ Vzpomněl jsem si také druhů ze studií; jedni vadnou prací, druzí planě tyjí; za ty pracoval jsem, děli: „Na číš líku s námi pojď už jednou, ponocníku!“ Vzpomněl jsem své chůvy, jíž jsem v kvapném zmatku zapomněl kdys z Prahy darem přinést’ šátku. – „Ano, tak se děje,“ řekla, „jsme-Ii staří; to mám za pohádky, pohádkáři!“ Vzpomněl jsem si ženy dlouhých, plavých vlasů, velkých, černých očí, tváři plné jasu; líbala mne žárem sálajících rtíků, 38 vzdech’ jsem, klesal; děla „Závistníku!“ Vzpomněl jsem si dcerky, jež mi v růvku dřímá, slzy zjevily se náhle před očima; však má Lidka zlatá na poskok se dala, květem retů slzy vylíbala. – 39