Na konvalinkách.

Na konvalinkách.
Má dcerka hovorná proč náhle snivá? Hle v konvalinky kalíšek se dívá a líbá ji, a zase do ní hledí, teď hlavu opřela a slova nedí. Co myslí si? Zda kvítí cítí muka, když ulomí ji smělá lidská ruka, či nemělo by čarovné to kvítí též citu snad, když vůní tak se nítí? Co ptá se jí? Aj, ráda-li že zkvetla, kdy krásná chvíle ze slunce k nám slétla a do srdce jí dala tolik vůně! leč ona nic, jen dýše; snad že stůně. O dítě mé, tu zachovej si víru: vše živo jest, co vidíš u všemmíru, i v skále jesti ruch i v lesa hloží, jímž ňádro lidské oživil dech Boží! [22] Ty květy niv, ta moře, stromů pluky jsou o sobě jen nespojené zvuky, a s legiony hvězd a rosou trávy se tajně pojí v hymnus Boží slávy! 23