Po kraji bloudím...

Po kraji bloudím...
Po kraji bloudím, nemám stání doma, mé srdce bouří, chví se hruď; sám k sobě mluvím ubledlýma rtoma: Co jsem, co budu? Bůh to suď! Kam duch se nese, kudy noha kráčí, všude mi k pláči. – Teskno mi, žalno, upomínky samé, a každá na dvě strany meč, a jak ten život svádí nás a klame, a velí: na té zemi kleč, jež pro všecko, co vzešlo z ní, má stánek na věčný spánek. – Po polích kráčím; jaro juž se budí – jak divně vždy ten jímá čas – tu zapipnutím skřivánkovy hrudi, tu kočičkou chce s jívy zas, jíž dcerušce jsem ondy hladil oči – leb se mi točí! – [148] Ouvozem chodím; na tom jeho svahu kdys s dcerkou umdlenou jsem sed, čím víc jsem hleděl do těch drahých tahů, tím více chvěl jsem se a bled, bálť jsem se o ni, když mi řekla v poli: „Nožičky bolí!“ – Zatáčím k lesu, sasanky kde rostou. zde v posled s Liduškou jsem byl, a rukou kytku neumělou, prostou, z těch jara poselkyň jí vil, v očkách jí samé hvězdičky se třásly – hrozno, juž zhasly! Jdu ňádrem luhu. Plno kvítí všude a v slze taje ňader vzdech; o, doufání, ty věčný lidský blude, co vypátrat’ chceš ve květech? To, co se v slunci tajemně tak mění, dítě tvé není! Domů se vracím, skloněna je hlava, chtěl okřát’ jsem, leč nelze přec, zor sláb dřív, zrudnul náhle do krvava, hruď klove smutku krkavec; všude a všude, kam jen nohy šinu, hynu a hynu! – 149