Kytice.

Kytice.
Už se jeseň blíží, její dech zoufale se věsí na stromech, chladný sever prohání se v mlází a list za listem si v kopku hází. V pláni valem řidne špačků dav, brouček prchnul ze stébel a trav, studánka, k níž olše hlavu níží, jehlitou se přioděla stříží. S věže pokřik kavek, s lesních stran křehot šedých ozývá se vran, a v plachetkách olověných zdálí babky mlhy probíhají skály. Brzo bude zemi v hněvu zlém vlásti zima ledným křišťálem, však mé staré hrudi neprostudí, v síňce mé se mladé jaro budí. [34] Toť má Lila, již jsem k ňadru zdvih, víc než ptáků zpěv mi její smích, víc než klenba nebo sluncem sytá stkví se krása v její líčku skrytá. Nesype-liž slunce její zor v moje staré ňadro – prorvu hor? není-liž ta moje zlatá Lidka z jarních květů štěstím svitá kytka? Je to skutečnosť či pouhý sen? nejsem celováním omámen? vždyť ku vláze písní, k srdci díku piju rosu z Liduščina rtíku. 35