O jak Tě vyzdobili naposled...

Adolf Heyduk

O jak Tě vyzdobili naposled...
O jak Tě vyzdobili naposled, Ty něžná vzpomínko mých prostých zpěvů, jak Mab, již Oberon si k hodu ved do síně netušeno čarných zjevů; o zůstaň s námi, zůstaň, slyš, o slyš! proč neslyšíš? Tu malou ručinku jsem zulíbal i klenbu čelka z pod těch zlatých vlasů a čekal jsem a čekal, stál a stál, kdy hedbávnou Svých oček zvedneš řasu? O zvedni ji, o Bože, zvedni již! proč neslyšíš? Hle, bílý z atlasu Ti dali šat a na raménko spjali stuhu bílou; jak velká, hle, či roste, roste snad? či s andělskou kdos zaměnil ji vílou? ne, ne, já nepustím Tě v jejich říš! proč neslyšíš? [84] Proč němá jsou ta ústečka, ach, proč? aj, na koho má beruška se hněvá? pojď ke mně, slyš, a na klín si mi skoč; což nevidíš, jak žal se v oku slévá? žel, tak jsi nečinila nikdy spíš, proč neslyšíš? Hle, kytku v ručku malý dal Ti druh a hněvá se, že nevstáváš a smutí, což ani pláč a nářku stálý ruch, má Lilo, ku bdění Tě nepřinutí, či brání Ti snad kvítí pestrá tíž? ach neslyšíš! 85

Básně v knize Zaváté listy: