O jak Tě vyzdobili naposled...
O jak Tě vyzdobili naposled,
Ty něžná vzpomínko mých prostých zpěvů,
jak Mab, již Oberon si k hodu ved
do síně netušeno čarných zjevů;
o zůstaň s námi, zůstaň, slyš, o slyš!
proč neslyšíš?
Tu malou ručinku jsem zulíbal
i klenbu čelka z pod těch zlatých vlasů
a čekal jsem a čekal, stál a stál,
kdy hedbávnou Svých oček zvedneš řasu?
O zvedni ji, o Bože, zvedni již!
proč neslyšíš?
Hle, bílý z atlasu Ti dali šat
a na raménko spjali stuhu bílou;
jak velká, hle, či roste, roste snad?
či s andělskou kdos zaměnil ji vílou?
ne, ne, já nepustím Tě v jejich říš!
proč neslyšíš?
[84]
Proč němá jsou ta ústečka, ach, proč?
aj, na koho má beruška se hněvá?
pojď ke mně, slyš, a na klín si mi skoč;
což nevidíš, jak žal se v oku slévá?
žel, tak jsi nečinila nikdy spíš,
proč neslyšíš?
Hle, kytku v ručku malý dal Ti druh
a hněvá se, že nevstáváš a smutí,
což ani pláč a nářku stálý ruch,
má Lilo, ku bdění Tě nepřinutí,
či brání Ti snad kvítí pestrá tíž?
ach neslyšíš!
85