Je povídkou prý život celý.

Je povídkou prý život celý.
Je povídkou prý život celý, Tvůj pouze několik byl vět, juž konce dospěl let Tvůj skvělý, leč kdo Tě znal, je rozechvět; tak něžná, pomněnka jak svěží, tak krásná jako rosy skvost... vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Spí v rakvi prý – o jaké klamy - vždyť u mne stojí napořád, tu uklání se nad hračkami, tu ptá se: „Tati, máš mě rád?“ Tu zpívá popěvky své svěží, a káže pannám různou ctnosť... vsím, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Hle, beránka si pěkně vede, jak pospíchá s ním! Kam pak as? [144] tam stranou na koberce šedé: „Tak, kudrnáči, zde se pas! A k šíji váže zvonek spěží, by mazlík ozdůbek měl dosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Teď za ruku mě ručkou chytá: „Už nečti dnes, a župan shoď, viz, v parku zlatý motýl lítá, chci za ním, pojď, mě vyprovoď“... A napřed v šatečkách se sněží, a rtík je samá hovornosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Jsme v parku, kde si děti hrají, hned s nimi v misky hněte prsť, hned mříží rybkám vody v kraji jde vrhnout bílých drobtů hrsť: hned vrabčík, který peří ježí, jí divem, zdáť se, jak by rost’... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Hle, matka, končíc doma práci, jas na tváři, též k nám jde juž, tu zří-li, což jsou rybky, ptáci, co květ, co motýl, hračky, druž? 145 jak na křídlech jí v ústret běží a květnou dává letorosť... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. Tak žiju stále v duchu u ní, a v duchu u mne ona zas, a mním, když zora v síň mi sluní, že Lidka zvedla hedbáv řas, však k hřbitovní-li zírám věži, tu slz a lkání nejsem prost... Vším, co v mé duši písní leží, rád vznesl bych Tě u věčnosť. 146